Dobrodružství

„Robíš si z nás srandu?!“ zakričal Lee a vybehol na muža.
„Whoaaaaaaaaah! Konoha senpuu“ zakričal Lee keď vyskočil do vzduchu.
Skôr než sa Lee stihol spamätať, bola jeho noha uchopená mužovou rukou.
Lee nechápal ako sa to stalo.
„Čože?! On dokázal vykryť Leeho útok na takejto úrovni?“ povedal Neji šokovane.
Muž zovrel Leeho nohu a v tej chvíli ho odhodil k Nejimu a Shinovi.
„Aaaaaaaaaah!“ zakričal Lee keď dopadol pri Nejiho a Shina s kričal v bolestiach.

„A jak to poznáme že je náš syn živý?“ zeptal se Minato.
Žena se při vyslovení “ náš syn“ oklepala.
„Pošleme vám zprávu.“ Pravila žena a zmizela v obláčku kouře.
Všichni ostatní zůstali stát a dívali se na místo kde ležel Naruto. Hypnotizovali to místo, v naději, že se tam Naruto objeví a začne se nesmírně smát a ani mu budou moc vynadat, že si z nich tak hrozně vystřelil, ale nic takové se nestalo. Hrobové ticho přerušilo Kushinino zafňukání.

3. Kniha temnot
Konohou se ozývaly zvuky poplachu a po střechách skákali ninjové, všichni hledali vetřelce, kteří se dnes večer ukázali. Bohužel, tak rychle jek se zjevili tak i zmizeli.
,,Vypadá to, že jsou silnější, než jsem si myslel.“ řekl Shikamaru jakmile se plně zotavil.
,,Nikdy jsem o vašich vyhnancích neslyšel.“ řekl Gaara který s jednotkou ninjů dorazil hned po tom útoku.

Kiba mě nechal samotnou na ulici a já se rozhodla trochu se toulat. I když jsem šla místy, které jsem neznala, nedělala jsem si hlavu, byla jsem si vesměs jistá, že cestu domů nakonec najdu.
Měla jsem hodně času a žádné povinnosti, ale i když čas ubíhal jen pomalu s každou minutou jsem byla nervóznější a nervóznější.
Jediné místa, která jsem tu pořádně znala, byl ten palouk, kde jsme měli první rande a ta restaurace z oběda.

O několik mil dál zrovna dopadlo další mrtvé tělo na zem.
Rogen si zasunul katanu do pouzdra a podíval se po Sakirovi.
„Tady jsme skončili, můžeme se vrátit.“
„Doufám, že si můžeme dát chvilku vodech. Už mě to nebaví!!“ řekl otráveně Sakirou.
Vydali se pryč a zanechali za sebou zmasakrovanou vesnici, plnou mrtvých těl a hořících domů.

Nano klidně oddechovala, dokud se jí nezdál další sen …
Spatřila obrysy dvou postav jedna ležela na zemi a druhá se nad ní tyčila s katanou v ruce.

Pein měl, jako každý ze členů Akatsuki, na starost jednu z několika částí jižní země. Byl její vládce a vazal. Nikdo zde neměl vyšší slovo nežli on. Déšť a blesky křižovaly oblohu oné země celé roky a i přes žádosti svých společníků nikdy své jutsu nezrušil. Poslední dobou často, velmi často vzpomínal na svého mistra Jiraiyu. Stejně jako Konan, která mu stála vždy po boku, a byla to právě ona, kdo jako první vyslovil to, o čem uvažoval již mnoho let.
„Opustit Akatsuki.“

Už jsem si začínala myslet, že každou chvíli nastane můj konec. Všude, kam jsem dohlédla, byl jen písek. Z mých zásob toho moc nezůstalo. Byla jsem na cestě už pár dní a nikoho jsem nepotkala. Ztratila jsem směr. Posledních pár hodin jsem doufala, že se nevracím zpět.

Slunce bylo čím dál dotěrnější a přede mnou ani jen náznak nějakého stínu. Jak by se tam taky mohl objevit stín, když se všude kolem rozléhala zdánlivě nekonečná poušť...

Prostranství, v kterém probíhal boj dvou členů Akatsuki, byl plný kluzkého bahna. Při každém nárazu, úderu létalo kolem. Kdyby měl někdo soudit průběžný výsledek bitvy podle špinavého oblečení, jasně by prohrála Makina, která se v hnědé hmotě už několikrát vymáchala. Smích její bahnivá koupel však u nikoho nevyvolala, snad jen tichý úžas nad technikami, které měli možnost sledovat.

Když jsem se ráno vzbudila, měla jsem ten samý pocit jako v nemocnici. Zase ten kalendář a nudné dny, které jsem z něj vytrhávala. Nelišilo se to od nich, byli stejně nudné a jednotvárné.
Každý den byl stejný. Snídaně, oběd, večeře, knihy a otázky, na které jsem nechtěla odpovědět.
Jediná věc, která se měnila, byly schopnosti mé Yasuo. Každý den se víc a víc podobala bojovníkovi zatímco já jsem každý den nedělala nic, co by se alespoň trochu podobalo tréninku.

A přišla zima. V konoze se značně ochladilo a všude ležel čerstvě napadaný sníh. Jenže konožátka na takovou zimu nebyli zvyklí, tak se Tsunade rozhodla úřadovat v horkých lázních. Shizune kupodivu ani neprotestovala.
„Ách,“ hokage se spokojeně protáhla a natáhla se po načnuté lahvi saké, ale byla moc pomalá, protože v tu samou chvíli se po alkoholu vrhl udýchaný a zpocený Jirayira.

Temari mu jeho polibky vracela, ale pořád viděla v hlavě Shikamarův utrápený výraz, když v tu chvíli ji něco položilo na zem a odhodilo od ní Sasukeho.
Uviděla, jak Sasuke leží na zemi a má u krku přiložený kunai. Temari vytřeštila oči a zadívala se na Shikamara, který držel Sasukemu u krku kunai.

Upozornění: Jestli jste někdy mé fanfikce i přes Upozornění brali vážně, u téhle to prosím nedělejte!

Byla temná noc, měsíc měl nad Konohou moc, hodiny bily přes půlnoc!
Naruto vystrčil hlavu zpod peřiny a hodil na okno pantofli, kterou nahmatal pod postelí. "Zatracený věžní hodiny! Tady se člověk nevyspí!"
Sakura vystrčila hlavu zpod peřiny a hodila po Narutovi polštář. "Zatraceně, Naruto! Já zítra vstávám do práce!"
Blonďatý ninja se zavrtal hluboko pod duchnu. "Když mě to odbíjení děsně prudí! A každou noc budí..."

Mám tady přátele!! Vzpomněl si Rogen na její slova.
Přátele… Zamračil se a vzhlédl k nebi.

„Tak pojď Pao …“ vydala se spolu se svým přítelem skrz stromy.
/Buď ho najdu nebo ne …/ zamířila směrem odkud přicházeli blesky.
Šla podle zvuků a záblesků, až došla na menší palouk, několik stromů tam bylo čistě přeseknutých po délce na dva.
Zadívala se před sebe a spatřila Hira.
V ruce držel svojí katanu, s rozzářenou čepelí a měl zavřené oči.

Když jsem se ráno probudila, měla jsem dobrou náladu, a jakmile Kiba přišel na snídani, vesele jsem se na něj usmála. Kiba mi úsměv trochu rozpačitě oplatil a posadil se naproti mně.
Bylo na něm vidět, že neví, jak se ke mně má teď chovat.
Když z něj ani po půl minutě nic nevylezlo, promluvila jsem jako první: „Jak ses vyspal?“
„Dobře a ty?“ Zeptal se na oplátku a malinko se uvolnil.
„Dobře.“ Odpověděla jsem a čekala jestli bude v konverzaci pokračovat nebo se vrátí to skličující ticho, které jsem před chvilkou prolomila.

„To som nechcel.“ pomyslel si Gaara so zármutkom v srdci, ale navonok na sebe nedal nič vedieť.
„Ehm. Tak,... keď som ťa už tak šťastne našiel,...“ začal Naruto nervózne „Zrejme by som ti mal ostať aj nablízku, kým sa Yashamaru-kun nevráti,...“ pokračoval bojazlivo „Ale tebe nebude vadiť keď pôjdem o trošku ďalej, však?“ dokončil ledva artikulujúc svoju skrytú prosbu.
„Nie, prosím. Zostaň so mnou.“ skúsil Gaara prehovoriť, ale jediné, k čomu sa donútil, bolo otvorenie úst.

Uprostřed vesnice skupinu ninjů vítali členové Sněžné Devítky, kteří přicestovali několik málo minut před nimi. Naruto beze slova zamířil do budovy stařešinů.
„Naruto! Vítej zpátky!“
Ninjové se otočili a Tsunade se rozběhla společně s Shikamarem, Temari a Ino.
Když Sakura spatřila Tsunade, tak se jí vrhla do náruče.
„Senseii...“ zavzlykala, „tak ráda vás vidím.“
Tsunade se usmála.
„Já tebe taky.“
Ostatní ninjové z Listové ji přivítali víc než přátelsky a společně s Narutem vyšli k dřevěné budově uprostřed vesnice.

Rychle vešla do vysoké věže, protože se právě rozpršelo. Neměla ráda tuto uplakanou Deštnou vesnici, ale nedalo se nic dělat, když šlo o centrálu Akatsuki. Nikdo ji ve vstupu nebránil, všichni ji znali a klopili před ni zrak. Nešla však na vrchol věže, nýbrž do podzemního komplexu pod ní. Vrch patřil jen těm nejvýše postaveným členům a to ona nebyla, ačkoli o to už nějakou dobu usilovala. Podzemí bylo jen spoře osvíceno a působilo chladně, nevlídně.

„A kdy bude ten den?“ zeptal se po chvíli Naruto.
„Pozítří.“ Odpověděla tiše Zelenoočka. Naruto se najednou zarazil.
„Pozítří? Ale to má můj táta narozeniny!“ prohlásil Naruto zděšeně.
„Vím, ale ty ani já si ty dny nemůžeme vybrat. Je mi líto. Ale budeš muset odejít sem do lesa. Les je pro tento obřad stvořený. Několik lidí tuhle zkoušku podstupovalo tady v tom lese. Takže nejsi nijak moc zvláštní případ, Naruto.“ Vysvětlila mu Zelenoočka.
„Tak dobrá. Přijdu tedy pozítří, Zelenoočko.“ Pravil Naruto a zvedl se.

Byl pozdní večer, všichni její přátelé se bavili, pili a dováděli, jen ona zůstala doma. Seděla u malého stolu ve skromném pokoji. Přemýšlela nad tím, co se vlastně děje. Připadala si odtržená a osamocená. Náhle ji pohltily myšlenky a vzpomínky. Vzpomínky které by nejraději vymazala a které nechápala.