Dobrodružství

„Itachi, mohol by si si prestať poťahovať vlasy? Niektorých v tvojom okolí to skutočne znervózňuje.“ A vôbec som nemyslela na seba. Hľadela som rovno za neho do kúta malej cukrárne, odkiaľ sa našim smerom pozerali asi štyri dievčatá o pár rokov staršie odo mňa. Ich oči sa leskli a mihotali sa v nich malé svetielka závisti.
Nahlas som si povzdychla, keď sa Itachi obzrel za seba. S takýmito pohľadmi som sa už stretla a aj keď som im naozaj rozumela, stále boli rovnako nepríjemné.

Celé odpoledne jsme procházeli panství i zahrady a snažili se nenarazit na ty dva. A ještě k tomu jsme vůbec nemluvili, protože se do toho ani jednomu z nás očividně nechtělo. Nakonec, když jsme povečeřeli, vytáhla jsem Kibu ven na zahradu a vyhrkla jsem: „Musíme si promluvit!“

Když se posadil na zítku, hloupě se zeptal: „A o čem?“
„Chováš se divně.“ Odpověděla jsem suše.
„Myslíš?“
„Ano.“
„Tak dobře, mluv.“
„Cože?“ Zeptala jsem se nechápavě.
„No, řekla jsi: Musíme si promluvit. Tak můžeš začít.“

„Chcel by som to vidieť,“ povzdychol si Kotetsu.
„Aj ja. Škoda, že tam nemôžeme byť. Po tom čo predviedol na chuuninskej skúške som nestretol obyvateľa Konohy, ktorý by pri tom nechcel byť.“
„Súboj trhlého Naruta a piesočného Kazekage ako jouninská skúška, kto by nechcel byť medzi tými šťastlivcami čo to uvidia? Ah, vitajte Asuma-kun, Kurenai-san,“ pozdravil Kotetsu.
„Aká bola misia?“ pridal sa Izumo.
„Ľahká, už sa tešíme na Sumamara, tak sa zatiaľ majte,“ odbila ich stručne černovláska.

„Musím připustit, že jsem nevěřil, že toho tolik zapálíš. Překvapil jsi mě. Jenže teď nemáš čakru ani sílu přežít.“ Povídal Shinigami a vytáhl svíci kterou držel za zády. Svíce plápolala slabým světýlkem. Naruto se na ní ani nepodíval. Sledoval Asumovu svíci a snažil se z poslední čakry vytvořit oheň. Zvedl ukazováček a pomalu zapaloval svíci. Konečně se chytla a začala plápolat sama. Shinigami sledoval dohořívající plamen ve své ruce.

Dovedl zmatenou dívku zpátky domů, kde padla na postel a zabořila obličej do polštáře. Itachi zaváhal. Měl by ji jít utěšit? Přece nic takového není potřeba nebo ano? „Jsi smutná?“ začal opatrně.
„Ne! Jsem strachy bez sebe!“ odsekla s očima plnýma slz.
Ničemu nerozuměl. „Proč?“ vydechl.
Překvapeně se na něj podívala. „U vás je normální, že má každej nějakou zvláštní schopnost, ale tady ne. Udělá to ze mě vyvrhela! Tady u nás je každá anomálie špatná, víš?“

Celá třída se hlasitě zasmála, Narutovi se i přes tu všechnu únavu objevil usměv, to se ale nedalo říct o jeho učitelce. Tužku, kterou držela v ruce se zlomila. Sice byli na školách zakázané tělesné tresty, ona se odhodlala toto nařízení porušit. Napřáhla se a chystala se mu dát facku, on její ruky ale okamžitě zachytil. Celý třída na něj překvapeně pohlédla, nikdo se už netroufl zasmát. Každý si všimnul jak učitelčina ruka pomalu bělá.

Hnedka na začátku se Míviin tým rozdělil, což pro ně byla chyba. Každá z nich si vybrala za cíl jednoho z Ookamiwa.
***

Po tichom zaklopaní sa dvere otvorili. Moju zvedavosť okamžite vystriedal úsmev, keď som zbadala vchádzať Itachiho.
Jeho tvár bola taká iná ako naposledy, keď som ju videla. Vtedy sa na nej skoro vôbec nezrkadlili žiadne pocity. Bola to len nejaká povinnosť, len ďalšia obyčajná misia. Pre neho to nemohlo byť nič nové. Únosy, vypočúvanie, prenasledovanie... opakovali sa ako koleso vodného mlynu, do ktorého sa vlieva a znova odteká ďalšia a ďalšia voda. Stále dookola, presne ako misie nesúce sa zakaždým pod znamením túžby po moci a nadvláde.

„Slnko onedlho zapadne.“ Povedal Itachi a oči upieral do diaľky.
Postavila som sa a až teraz som si uvedomila, ako ma bolí telo. Chrbát som mala celkom bez citu od toľkého opierania sa o tvrdú kôru. Sedela som na vystávajúcich koreňoch celé hodiny, takže moje rovnako necitlivé nohy ma odmietli poslúchať. Podlomili sa mi kolená, ale ako som mohla očakávať, nenechal ma spadnúť. V okamihu bol pri mne a na svojich ramenách som pocítila stisk jeho rúk.
„Ďakujem. Z toľkého sedenia sa človek aj unaví.“ Usmiala som sa.

[i]Předem bych chtěla pronést pár slov Jakožo autorka této..no...ehm...tohoto výtvoru...jsem povinna vás, kteří mě ještě neznáte, upozornit, že tato snad humorná a lehce dobrodružná story, je plna černého, někdy až temného humoru. Není vhodná pro slabší povahy xD
Dále pak k významu názvu samotného, ten napovídá, že budeme sledovat Hidana a jeho strastiplnou a dlouhou cestu = anabázi, za jeho nově vytyčeným cílem, který se dozvíte, až se k tomu pročtete

„Hady! Boli tam hady! Hady! Veľké, slizké, smrtonosné,..“ ozývali sa výkriky pacienta v nemocnici.
„Hadí muž? Che-che. Ste si istý, že ste nič nepili?“ usmial sa na neho milo lekársky ninja. Sedel vedľa pacientovej postele a mal nad ním dozor.
„Áno. Určite. Videl som ich. Tie hady. Boli všade. Boli! Verte mi!“ kričal pacient „Verte mi, prosím.“ povedal zúfalo a zobral do rúk ninjovu košeľu tak, aby si boli zoči-voči „Ja nie som blázon.“ Pacient ku koncu hovoril potichu a dával zreteľ na každé slovo, ktoré vyslovil.

Zamířila jsem zase k mámě, hodila si věci do pokoje, kterej jsem si nestihla ani pořádně prohlídnout a zamířila jsem hledat tátu. Absolutně jsem netušila, kde mám začít, a tak jsem se rozhodla jít podle chakry. Zastavila jsem se, zavřela oči a začala svou chakrou prozkoumávat okolí. A skutečně jsem ho našla. Jen pár ulic od mámina domu.
Otevřela jsem oči, vyskočila na střechu a rozběhla se tím směrem.

Jakmile Naoki uviděla ostatní, tak se na ně vesele usmála. Ale oni se zatvářili přísně. Hlavně Neji.
„Co jsi dělala za vodopádem?“ houkl na sestru výhružně Neji.
„Pověřovala jsem si ten náš vchod,“ pokrčila rameny Naoki.
„Uvědomuješ si, jak je nebezpečné se takhle pohybovat sama v jejich blízkosti?“ seřval ji Neji. Naoki se na něj přísně podívala. Takhle už na ni nikdo dlouho neřval. A ani řvát nebude.
„Ano, uvědomuju. Hlavně proto, že jsem se s Akatsuki už několikrát setkala a vím, co všechno dokážou,“ odsekla Naoki.

„Kdo to řekl! Ty parchante! Pojď jsem a řekni mi to do očí! Tak se ukaž!“ křičela na něj rozčílená Houkou a bila do bariéry.
„Houkou,“ promluvil na ní Naruto milým hlasem. Houkou se otočila.

„No dneska by mně měli pustit už z nemocnice“ řekla jsem Kakashimu
„Jo to mně taky, konečně,“ řekl Kakashi a políbil mně. A měla jsem pravdu dneska mě opravdu pustili z podmínky, že nebudu dělat hlouposti. A stejnak nebudou, protože se vracím s Týmy do naší vesnice.
Cesta zpět a opět doma
„Tak půjdeme,“ řekl Kakashi

Sasuke vs. Sharingan

Sasuke stál naproti svého protivníka. V očích měl ten nejdokonalejší Mangekyou Sharingan co existoval. Sasuke oproti tomu měl jen obyčejný Sharingan. Věděl, že nebude moct vyhrát bez těch očí co má jeho protivník ale nemohl zabít svého nejlepšího přítele. Věděl, že nemá proti němu téměř žádnou šanci. Ale alespoň se o to pokusí.

Ospalo som zaklipkala očami, keď ma z hlbokého spánku prebral strašný hluk. Ach, nie, prosím... buď ticho, len buď ticho. Prikrývku som mala nepohodlne poskrúcanú pod sebou. Prevalila som sa na druhý bok, vytiahla si obrovský vankúš spod hlavy a vopchala som si ho medzi kolená. Schúlila som sa okolo neho do klbka. Hneď po tom ako som skopala zle poskladanú perinu na zem, pritisla som si mäkučké vankúšisko na telo. Silno som ho objala rukami. Itachi...

Po snídani jsme vyrazili na cestu a já osobně se snažila utéct myšlenkám na Kibovo divné chování. Ten nejlepší způsob, který jsem vymyslela, byl věnovat se problémům někoho jiného.
Pro mě to byla docela jasná volba, Shino by se se mnou nebavil, Kibovi jsem se vyhýbala a Hinata by mě se svým problémem nazvaným nedostatek sebevědomí asi velmi rychle odradila.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem slušně.
Dívka se na mě usmála a místo pozdravu se zeptala: „Co potřebuješ?“

U Lilithky doma