Dobrodružství

„Rychle, Aoi, schovej se do skříně v zadní místnosti!“
Mladou, bělovlasou dívku, která měla stěží patnáct let, postarší muž strkal do zadní místnosti.
„Ale, ale...“
On ji však nenechal domluvit a zavřel ji do bytelné dubové skříně, kterou rychle zaházel vším, co bylo po ruce, aby nebudila podezřelý dojem. Aoi se však nevzdala a začala bušit do dveří.

Probudila jsem se do noční můry. Stále jsem tvrdla v tom "vězení" ani snídani mi nedonesli. Dnes večer mě měli zabít, netuším, jak to chtějí udělat, ale jak znám Sakuru, tak to bude bolestivé a ošklivé, chjo. Někdo otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"Naruto?"
"Nesu ti jídlo."
"Suchý chleba a voda? Čím jsem si to zasloužila?" poznamenala jsem ironicky.
"Už víme, jak tě zabijeme."
"Vážně? Tak povídej."
"Upálení."
"Tak počkat! Jste padlí na hlavu? Tohle dělali ve středověku a ještě v úplně jiné dimenzi!"

Dalších pár dnů jsem se s Narutem ani se Sasukem neviděla. Asi stále ještě byli na misi. Během těch dní byla dost nuda. Jediné zpestření (i když ne příjemné) byl uslintaný dědouš. Chodil si k nám do krámku pro rajčata a to tak, že si při každé své návštěvě koupil jenom jedno. Logicky tedy musel do obchodu třeba i osmkrát za den a pokaždé se na mě úlisně koukal. Fuj. Kdyby alespoň měl zuby. Ani babička z něj nebyla nadšená, ale byl to zákazník a musely jsme být milé.

„ Ty znáš moje tajemství, že je to pravda?!“ zeptal se Naruto a prstem otočil Shiny hlavu tak aby si znovu viděli zpříma do očí. Musel je vidět, oni mu dávali sílu, byli to Saki oči, které na něj hleděli s dětskou láskou.
„ Znám“ přiznala jednoduše Shiny

Prológ:

Prišiel som do hlavnej knižnice v Konohe, aby som sa dozvedel niečo o histórie Konohy. O do mňa, ako kageho, to každý očakával a ja som sa tiež zaujímal o mojich predkov. Dlho som sa hrabal v historických knihách, no nič zaujimavého som nenašiel. Vybral som sa cez regále do čitateľskej miestnosti. Vtedy my na hlavu nečakane spadla kniha.
„Au, čo to ma sakra znamenať!“ Povedal som si a zdvihol knihu zo zeme.

Naruto se sehnul a Sakuřina ruka proletěla nad ním. Sakura se na zemi otočila a nakopla ho do břicha. Jeho tělo prolétlo vzduchem a narazilo do stěny pokoje.
  Odkdy je Sakura sakra tak rychlá? uvažoval, když se ztěžka Sbírám ze země.
  "Naruto! Pozor! "Zakřičel Kakashi, který se nějakým záhadným zpusobem pohnout a teď souboj sledoval z důstojnější poloze v sedě. Naruto se příliš pozdě ohlédl a neviděl Sakuru, jak k němu rychle přiskakuje. Než stačil říct ramen, už byl za krk přitisknutý u stěny.

Cesta neprobíhala tak hladce, jako to bylo v jejich představách. Za několik málo minut po odchodu z místa nalezení Jigoku se hustě rozpršelo a navíc padla mlha.
„Ku.va do p.či, v tomhle počasí nemůžeme jít dál. Nevidím na krok.“ Rozčilovala se Naku.
„Máš pravdu, najdeme nějak jeskyni a přečkáme tam do zítřka.“ Navrhl Warui.
„Vy jste citlivky, v tomhle se dá v klidu jít. Myslela jsem, že draci něco vydrží.“
„Drž hubu Jigoku! Fajn, půjdeme celou noc bez přestávky.“
„Ale Naku,“ namítl Warui.

Probudila jsem se do krásného dne. Tady bylo vážně krásně, zatím to bylo nejkrásnější místo, na kterém jsem kdy byla a že jich bylo. Otec byl opačného názoru, pořád nadával, že je tu všechno moc velké a divné. Abych vám pravdu řekla, byla bych docela ráda, kdyby odešel. A víte co? Dnes ráno mi oznámil, že se vrací do sídla! Super, že?
"Vážně nechceš, abych tě tam hodila?"
"Ne, díky."
"Co když se ti něco stane?"
"Za koho mě ku.va máš?"
"No jo."
"Tak za týden u Šéfa."
"Jo."
...
"Jupííí, jsem volná!!!"

Bylo stěží šest hodin ráno, uplynuly tři, možná čtyři hodiny po rozhovoru s Narutem, když Tsunade pomalu otevřela oči a zaostřila na mladou kunoichi, která zrovna přihazovala polínka do téměř vyhaslého krbu. Když si všimla, že se Tsunade probudila, tak potichu odešla. Za několik málo minut se vrátila s talířem plným horkého masa a několika krajíci chleba. Spolu s džbánem vody jej postavila na stůl před Hokage a sedle si naproti.
„Dobré ráno, Tsunade-sama.“ Pozdravila melodickým dívčím hlasem.

Ach jo, tati, pomsta se asi na dívku nesluší, ale chci si s ním být kvit. On mě srazil včera a já jeho dneska.

"Promiň, říkal si něco?"

Mile jsem se na něj usmála a úplně se otočila. Ten kluk je fakt hóóódně povrchní. Dělá, jako by se ho to ani netýkalo, no jo, miluju hošíky, co jsou těžce nad věcí.

"Naruto, máme jít okamžitě k Hokage, má pro nás misi."

Týpek se ani nepohnul a čekal, až se Naruto zvedne a bude ho následovat jako slepá ovce.

Výstavba sídla nám dala zabrat. Když jsme to stavěli poprvé, celé se to zřítilo, až na podruhé to konečně stálo. Kdybychom mohli použít naše schopnosti, šlo by to mnohem rychleji a taky bychom mohli mnohem rychleji vypadnout. Ostatní na nás byli docela milí, až na pár výjimek. Nebudu jmenovat, no budiž. Byl to ten...ehm Neji. Vážně mě sral, pořád kritizoval mou práci a přitom ON nic nedělal! Někdy jsem měla sto chutí mu jednu pořádnou vrazit. Banken taky usoudilo, že je to hňup.

Obito přemýšlel při návratu domů, proč mu Hitomi nedala žádný dar. Příležitostí na to měla dost, dumal Obito.
Když už se konečně Obito vrátil, Hitomi ho odvlekla do zahrady, kde mu chtěla předat ten dárek k jeho narozeninám.
„Můžeš na chviličku?“ ptala se Hitomi.
„Jistě.“
„Já vím, že je to pozdě, ale chtěla jsem ti popřát k narozeninám a tady máš ode mě dárek, ale nevím, zdali se ti bude líbit.“ Hitomi mu nesměle podala dárek, Obito si ho převzal.

Dál si to Naruto mohl domyslet, co to bylo. Do Země Vln se dostal díky otcové technice během chvilky a nestačil se divit.
Tazunova rodina se probouzela!
„Co se tu stalo?“ zajímal se Naruto, který přistoupil k Tazunovi.
„Mluvili jsme s Hinatou-san a pak nic… jen tma.“ Vysvětlil stařík.
„Já říkal, že má zůstat tady!“
„My to víme a hrozně se ti omlouváme, ale Hinata nás převezla.“ Stěžoval si Inari.
„Hinata?“ Naruto nechápal.
„Ano, přiznala se nám, že je Hyuuga Hinata.“ Souhlasila Tsunami.

Konečně se setkáváme!

Strávili mnoho dní výzkumem protijedu, ale nebylo to nic platné. Ať se pokusili o cokoliv, vždy jim chyběl jen malý krok k dokonalosti, ale byl podstatný. Když se znovu blížil úplněk, přišli jen na jediné možné řešení.
„Když nefunguje lék, můžeme tě svázat,“ vzdychla Tsunade, podpírající si hlavu na stole, a zamračila se. Štvalo ji, že ani ona nedokáže najít vhodný způsob.
„To nestačí!“ sevřela opěradla křesla Vera, která seděla naproti ní. „Žádná pouta mne dlouho neudrží!“

„Už dobrý,“ pustila se Káťa Nejiho, když se jí vše oživilo. Ale pravda byla, že měla co dělat, aby jim stačila. A to běželi jenom chvíli. Nedokázala si představit, jak tohle zvládne dělat celý den. K místu, kde Akamaru našel ty pačesy, jim to trvalo tak tři a půl hodiny. Za tu dobu Kátina opatrnost několikrát polevila a nebýt Shina, který ji pokaždé bezpečně zachytil, dávno by se válela někde po lesním podrostu se zlámanými kostmi.

20. Frost

,,Malý děti by tu neměli být.“ řekl Madara a přitom se díval jak se Konohamaru, Udon, Muegi a DeathMan zvedají ze země.
,,Tohle si odskáčeš!“ zařval Konohamaru vytvořil resengan a zaútočil na Madaru. Ale Madara se ani nehnul a Konohamaru proletěl skrz něj. Madara jedním pohybem zabil Udona a Muegi, ale DeathMena nezasáhl, protože ten stačil uhnout.
,,Néééé!“ zařval Konohamaru když uviděl co se stalo.

Oknem v nemocničním pokoji proniklo sluneční světlo, když Hinata roztáhla závěsy. Jeho paprsky ozářili mladou kunoichy ležící na lůžku.
„Vidíš, Sakuro? Nový den je tady.“ Hinata se usmála na svou spící kamarádku. Ráda si s ní takhle povídala a říkala jí co je nového v Konoze, kdo jí přišel navštívit, jaké květiny přinesl a když už nebylo o čem mluvit, Hinata Sakuře četla příběhy.
Hyuuga právě dávala čerstvé karafiáty do vázy, když se otevřeli dveře. Překvapeně vzhlédla.

„Naku-san? Opravdu za Haragasem-sama chcete jít sama?“ zeptal se velitel jedné skupiny.
„Jo… bude to tak lepší a navíc semnou půjde i Warui,“ řekla a otočila se na Waruie.
Ten kývl.
Velitel taky kývl a někam se, se svojí skupinou rozešel.
„Takže… připravená?“ zeptal se Warui Naku před dveřmi Haragasovy komnaty.
„Jako nikdy…!“ hodila po něm úšklebek a bez zaklepání otevřela vysoké dveře.
„Naku neumíš klepat!“ okřikl jí Haragas, vypadal překvapeně.

Sasuke celou dobu bloumal myslí a snažil se najít ten scházející kousek, díky kterému by všechno začalo dávat smysl. Ležel v konožské nemocnici už druhý den, samozřejmě neustále hlídaný ninji z ANBU, kteří by teď radši prokazovali službu svojí vesnici jinak. Například by rádi pomáhali při chytání potulných zlodějíčků, kteří si myslí že vesnice po boji je dostatečně oslabená a proto můžou plnit svoje kapsy i svůj bachor co hrdlo ráčí. Ale né, oni musí hlídat toho mizeru, který za všechno toto trápení může.

Josh má světlé vlasy trošku do modra, aby viděl přes své vlasy nosí čelenku, na které má i znak své vesnice.

V Nemocnici v Konoze.

„ Jak mu je Sakuro?“ ptal se jako každý den Kakashi, který vždy ve stejnou hodinu přišel do nemocnice aby vyzvěděl novinky.
„ bohužel, pořád stejné senseii“ odpověděla smutně Sakura.
„ Ale stejně mi to vrtá hlavou. “ přemýšlel nahlas Kakashi.
„ Senseii,“ povzdychla si Sakura a povídala dál „ Akumo-sama k nám dorazil ihned po tom incidentu. Vůbec se nedivím že je teď mimo.“