Dobrodružství

Diel I.

Popri mne sa mihali tiene stromov v hustom poraste. Vo vzduchu bolo cítiť vlhký vzduch od mora, nemohli sme byť ďaleko. Je to už päť rokov, čo bola unesená dcéra mizukageho-sama. Prešli sme mnoho ostrovov vo vodnej zemi, no ešte sme neboli nikdy tak blízko pri dosiahnutí nášho cieľa. V hĺbke srdca som dúfal, že tam Terumi-chan skutočne bude a že sa nám ju podarí zachrániť.
Po asi hodine neustáleho pohybu som zavelil svojmu tímu nech spomalí.

Dopoledne dalšího dne se Kakashi a všichni, kteří již nebyli potřeba k minimální ochraně vesnice, chystali vyrazit.
„Ibiki, vem si to tu na povel!“ určil Kakashi dočasného velitele vesnice.
„Neměl bych jít taky?“ zeptal se namísto přijetí rozkazu.
„Neboj se, k výslechu ti někoho přivedeme,“ snažil se Kakashi odlehčit situaci a na Ibikiho tváři se objevil náznak úsměvu.
„Dej pozor na Shizune!“ dodal vážněji.
„Proč by na mě měl dávat pozor,“ ozvalo se mu za zády, „když jdu s váma?“

Probudila jsem se pozdě, všichni již byli na místě shromáždění. Líně jsem se zvedla z postele, oblékla se a trochu zkulturnila. Popadla jsem kosu a vyšla z pokoje. Naštěstí shromaždiště bylo právě u hotelu, takže jsem nemusela jít daleko. Zařadila jsem se právě v čas, protože zrovna četli mé jméno, znuděně jsem se ozvala a prohlédla si všechny ostatní. Byla jsem tu asi nejstarší, pak tu byli asi patnáctiletí a zbytek byli děcka. Oni si mě taky zkoumavě prohlíželi, jeden obzvlášť dotěrně.
"Co tak čumíš? Si nikdy neviděl kosu nebo co?"

„Tak kdy bude ten výcvik?“ zajímala se už najedená Bára.
„Třeba hned!“ tleskl Iruka a vstal. „Teda, usoudil jsem, že výcvik v terénu je přece jen moc silné slovo, jelikož by to bylo moc nebezpečné, kdybysme vás teď začali učit uhýbat útokům a tak... no ale řekl jsem si, že vyzkoušíme, jestli dokážete vycítit dobře čakru i jinde než ve třídě!“ Kakashi přikývl.

Uplynuly dva měsíce od incidentu s Temnými Lordy a Miki, jako každý den, přišla do nemocnice za Niekagem. U dveří si zula boty a vstoupila do obrovského dřevěného domu na okraji vesnice.
„Ty už jsi tu zase?“ Překvapí jí hlas hned u dveří. Dívka se za ním otočí a prohlédne si jednu z ošetřovatelek, oblečených v bílém plášti, keré se starají o spícího ninju.
„Říkala sem ti, že tě zavolám, až se probudí.“
Miki se zamračí.
„A není to trochu divné, že se po dvou měsících ještě neprobudil?“

Možná je to naposledy, co se k němu tisknu, ale je načase jít dál. Povolila jsem stisk a otočila jsem se k němu zády. Nezastavil mě, nechal mě jít a za to jsem mu byla vděčná. Ještě naposledy jsem se otočila, jen abych znovu pohlédla do pokoje, kde to vše začalo, ale i skončilo.

Když jsme prošli tou uličkou, rozprostřela se před námi obrovská vesnice, všechny domy byly z písku, cesty taktéž.
"Tak tohle je ta pověstná Písečná?" zeptala jsem se s úžasem.
"Jo."
"Vy asi nevíte, kde ten nebo ta sídlí, že?"
"Ne, ale dostali jsme typ, že prý někde v severní části vesnice."
"Aha, tak jdeme."

Probudilo mě šimrání slunečních paprsků, vedle mě ležel Kazekage sama a přikrytí jsme byli pouze jeho a mým oblečením. To, co jsme prožili v noci, bylo něco úžasného, i když jsem drak, tak mě má rád a je mu jedno, jak vypadám. Pohnul se, taky se probudil.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, Kazekage-sama."
"Neříkej mi tak, jsem Gaara, vždyť jsem ti to už říkal."
"Já vím, omlouvám se."
"Omlouvat se nemusíš."
"Ano, pojďme se raději vrátit."

Slunce bylo skryto ještě daleko za obzorem, ale devítičlenná skupina už byla na cestě. Procházeli sytě zeleným lesem. Stromy rostly stále hustěji a zakrývaly tak svými mohutnými korunami noční nebe. Po mlze už nebylo ani stopy. Neklamně se blížili k Vesnici Skryté v Listí.

19.Odmaskování
Deidara byl vysoko ve vzduchu, aby na něj nemohli ti dva dole zaútočit, ale aby on mohl útočit na ně.
,,Tohle je dost trapný.“ řekl Tučňák.
,,Mě si neztěžuj, já jsem chtěl jít rovnou, abychom si vybrali někoho normálního.“ řekla Lasička.
Mezi Lasičku a Tučňáka vletěl další ptáček a ten opět explodoval.
,,Máme mi to vůbec zapotřebí, vždyť nám nic nemůže udělat.“ řekl Tučňák.

Procházeli jsme různými lesy, jak listnatými tak místy i jehličnatými. Sem tam kolem nás proběhla nějaká veverka a proletěl nějaký ptáček. Bylo docela legrační sledovat tu bandu zabijáků, když se snažili chytit zajíce.

Ovšem než se mohl zapojit do boje po boku Uchihů zastavil ho poslední „volný“ Pein, který ničil domy, jen tak pro radost z ničení.
„Ach jo, tohle se může stát jen mě!“ postěžoval si Naruto, který se s ním musel vypořádat, aby se mohl posunout dále, v sage modu zaznamenal přítomnost ještě jednoho hosta a podle jeho chakry poznal, že je to Kankurou. „Tak posily, jo?“ řekl si pro sebe.
„Budeš tam jen stát, nebo budeš bojovat?“ zaburácel Pein.

Milující člověk

Cesta probíhala v klidu a pohodě až na občasné zastávky, když Vera zahlédla něco zajímavého a Narutovi záchvaty, že je jenom zdržuje. Po pár dnech stanuli před branami vesnice.
„Přináší to mnoho vzpomínek,“ nezvykle tiše pronesla Vera, když se dívala na vysoké hradby.
„Připravená?“ zeptal se Kakashi povzbudivě.
„Ani ne,“ odpověděla, ale dala se do pohybu.
Tiše prohlížela vesnici a vzpomínky se k ní draly ze všech stran.

Bezmyšlenkovitě jsem bloumala lesem, nehrozilo že bych se ztratila, jelikož jsme to tady s Toshiko prošmejdily snad tisíckrát a vše v okruhu 10 km kolem vesnice jsem znala nazpaměť. Najednou jsem si uvědomila, že se nacházím na svém oblíbeném paloučku, kterému Toshiko přezdívala trucovník, protože jsem tam nejčastěji chodila když jsem byla naštvaná. Ale když už jsem tam byla, rozhodla jsem se, že neuškodí se na chvíli zastavit, s Konožskou delegací jsem si starosti nedělala, ať mě hledají jestli chtějí, bylo mi to fuk.

[i]Třiadvacátý červenec rok 1756
Byl už to rok, co opustil tu chatrč s malým brečícím uzlíkem. Teď ten malý uzlík seděl na posteli a sledoval svého opatrovatele jak spokojeně odpočívá v posteli. Byl den a on stále spal, kde byl v noci to chlapeček nevěděl. I když ho pláčem volal, nikdy nepřišel. Už naučil bez něj moc přečkat, ale přes den se nudil.
Začal mu po obličeji šmatrat ručičkami a tahat ho za vlasy. Muž se probudil, ale oči nechal zavřené, jen ho naslepo odháněl rukama. Chlapeček to bral jako hru a nedal se jen tak odehnat.

Ještě než k Ninjovi doběhli nepřátelé, tak se z nebe sneslo mračno šípů a zasypalo ho. Shinobi bleskově zdvihl ruku k pravému oku, stáhl si chránič na krk a ukázal své černé oko s bílým křížem. Bleskově uhnul prvním šípům, rozkročil se, nastřádal čakru do plic a vykřikl.
Bojový pokřik plný aury dvou ocasých démonů udělal svoje a rázová vlna odhodila všechny střely společně s několka řadami nepřátel, které byly již v Narutově dosahu. Dokonce vytrhala několik dlaždic ze země a ty jako obrovské shurikeny vlétly do řad nepřátel.

„Teď se trochu pobavím!‘‘ řekl s úsměvem na rtech a popadl Hinata za paži. Přitáhl si ji k sobě a pohladil ji po vystrašené tváři, přitom ji druhou rukou přejížděl přes pas. Hinata se odporem otřásla a snažila se od něj dostat, co nejdále. Když si o tom pokusila nepříjemně ji zmáčkl zápěstí. Bolestně sykla a svůj pohled odvrátila od něj, nedokázala se mu podívat ani do očí.

Plachtila jsem si to vzduchem, studený vzduch mě příjemně ochlazoval a bílé mraky se kolem mě líně povalovaly. Trochu jsem klesla, uviděla jsem zvláštní pouštní...vesnici? To byla asi písečná, klesla jsem ještě víc, nakonec jsem se dotkla země, váha mého těla mě zabořila do písku. Složila jsem křídla a proměnila se. Z oblečení jsem setřepala písek a vydala se směrem k vesnici, za několik málo minut jsem byla na místě.

Hneď, ako som objavila svoje podstaty, išla som za učiteľom, ktorý mi odporučil techniky, poradil, ktorou by som mala začať a odporučil mi literatúru na preštudovanie môjho typu čakry.
„Zvládla si to veľmi rýchlo a myslím si, že si nadaná, možno si vymyslíš vlastnú techniku,“ vravel, keď mi podával hromadu kníh.
Každopádne, bola som mu vďačná a snažila som sa myslieť pozitívne a nespočet prebdených nocí, ktoré ma čakajú.