Dobrodružství

Podvečerní, či teď už spíše noční Konoha svítila nocí jako tábor světlušek. Spousta drobných světýlek, bez neonových reklam, bez velkých zdrojů světla, bez čehokoliv, co by působilo rušivě.
Vzduch byl vlhký a lezavý, chlad vnikal za oblečení a studil - v tuhle chvíli mi to ale nevadilo. Užíval jsem si ten okamžik. Stál jsem na kraji skály, do které byly vytesány hlavy vládců této vesnice a užíval si tu večerní pohodu a klid.

Obloha se oblékla do smutečního šatu. Vypadalo to, že možná bude bouřka. A pak se ozvala rána.
Dalo by se to považovat ze udeření blesku. Ale to by se k tomu ještě nesmělo přidat dunění, znějící jako padání několika tun kamení.

Seděla jsem v té zasedačce snad půl dne, přemýšlela jsem. Mou pozornost upoutal až velký hluk v obýváku. Hbitě jsem se zvedla ze židle a šla do oné místnosti, když jsem otevřela těžké dveře, málem jsem schytala ránu od rukojeti Hidanovi kosy.
"Co to děláš!!!!!!!"
"Co bych dělal?! Ten ...,....,.....,.... zpochybňoval mého boha!!!"
"Ale to ještě není důvod k tomu, aby ses snažil udělat ze Zetsua salát!"
"Díky Šéfe."
"A ty toho už taky nech, si myslíš, že když jsi nějákej .....,....,.... drak, tak že seš něco víc?"

Ráno bylo těžké. I přes veškerý odpor se Toshirovi podařilo vyprázdnit celou láhev „toho hnusu“. Možná, že byl na alkohol zvyklý, ale stejně to na něj mělo dopad. Kolem půlnoci blekotavě nadával na Noriko, a v pozdních ranních hodinách si už jen zhrouceně povídal s okolním nábytkem. Když ho po nějaké době začala židle ignorovat, vzdal to a rozvalený přes celou chobu usnul.

Tajemství za modrýma očima

Naruto sedel som v spálni Hokage na jednej zo stoličiek a s naklonenou hlavou sa pozeral do okna a premýšľal. Prečo to muselo takto skončiť. Ja žijem a Sasuke je mŕtvy. Prečo je život taký nespravodlivý, prečo musia dobrý ľudia odísť.
"Sasuke!"
Povedal som potichu a po líci my stiekla slza. Nemal som síl viac bojovať.

Plášť Hokage spolu aj s klobúkom ležali na stole. Naruto nadalej premýšľal. Ľudia stáli vonku a čakali na nového Hokageho, ktorého si všetci obľúbili a ani vo sne ich nenapadlo, že sa jeho slová:

Krvaví pomaly postupovali k hlavnému vchodu do Piesočnej. Prešli cez ňu, kde ich čakala skupina strážnych ninjov. Strážny si pozorne premeriavali mužov v maskách.
„Prepáčte strážny.“ Strážny pozerali na kancelára, o ktorom vedeli, že je vo vedúcej politike. Hlboko sa mu poklonili.

„Kdo jsem? Tak tohle je teda úroveň, ani vlastní dceru nepozná.“
„Vlastní dceru?“ ještě jednou ji sjel zkoumavým pohledem, zastavil se u očí, ta krvavá barva mu něco připomněla.
„Jo vlastní dceru, jmenuji se Naku, jsem dcera Nikko a tebe, Haragasi.“
„Ty jsi dcera Nikko? Tebe jako dceru neuznám, jsi nečistá.“
„Tak nečistá jo? Chceš to vidět?“
„S potěšením.“

„Otec, Obito, Rin, Sensei. Do tejto techniky som vložil všetku svoju silu ktorú som získal len vďaka vám, spolu so žiaľom ktorým som trpel.“ povedal Kakashi hladiac na oblohu, keď v tom pozrel na Kisameho. Natiahol svoju ruku a vystrelil z nej silný blesk, ktorý sa v momente zmenil na obrovského zúrivého vlka. Vlk bol tak jasný ako slnečné lúče, keď v tom zavyl ako svorka vlkov vyjúcich na mesiac. V tom Kakashi zakričal.

Naruto pomaly otvoril oči. Bol v akejsi miestnosti kde bol strašný neporiadok. Ležal na rohoži pri dverách. Hlavu mu išlo roztrhnúť. Poobzeral sa po izbe, videl Sasukeho ktorý je rozvalený na stole a Hinatu ktorá ležala na gauči. Pozrel okolo seba. Dlážka na ktorej spal bola celá ovracaná. Ako som sa sem dostal? pomyslel si. Prišlo mu zle. Utekal rovno do kúpelne kde však vo vani ležali v chúlostivej polohe Neji a TenTen. Zamieril teda ku kuchynskému drezu.
„Sasuke“ ozval sa Sakurin zlomený hlas z vedlajšej izby.

Začátek moc nevypadá na to, že by se jednalo o Naruta, ale nenechte se mýlit

Za těžkým dubovým stolem seděl muž. Kolem jeho siluety, ukryté ve stínu, tančil hustý cigaretový dým a skrz okno sem dopadaly rudé paprsky zapadajícího slunce. Vedle něho stál z každé strany jeden muž. Jejich postoj byl upnutý a oba kouřili. Všichni tři na něco mlčky čekali.
Ozvalo se razantní zaklepání.
"Herrein!" Promluvila postava za stolem a její hlas byl jako dláto, odsekávající kusy dřeva.

Než přejdu k povídce, mám tu pro vás třídílný příběh o jedné podstatné postavě, budou to kratší dílky, které ovlivní další průběh událostí…

Bylo zvykem, že když chyběl Naruto, jeho kolegové ho měli nahradit a plnit další úkoly. A jednu misi si vzal Itachi, šel sám, protože Konan musela naléhavé ke své sestře, která právě rodila…
„Budeš mi chybět.“ Řekl Iatchi, když se loučili.
„Ty mě taky. Buď na sebe opatrný.“ Varovala ho Konan.

Svit Slunce 12

Naruto zvedl hlavu a spatřil obrovský rudý ocas. Liška ho obmotala a posloužila jako hromosvod, který svedl blesk do země.
"Není špatné!" zaslechl Naruto hlas, který zněl jako hrom.
"Uvidíme co řekneš na toto."
Liška se otřásla po dalším úderu blesku. Naruto pociťoval podivné napětí ve vzduchu a ježili se mu z toho vlasy.

Ani nestihl mrknout a objevil se u známe klece.

[i]"Musíme si promluvit prcku," začala liška.
"Teď nemáme čas ne?" zeptal se a hleděl na bránu.

Hinata polekaně nadskočila a co nejrychleji seběhla ke schodišti. Její rodiče si právě sundávali kabáty a potěšeně se usmívali. Bylo přeci příjemné být znovu doma. Hinata se kousla do rtu. Podle plánu se měli vrátit až za dva dny.
„Jak si se měla?‘‘ optala se matka a jemně ji objala. Hinata se snažila zachovat klidnou a usměvavou tvář. Modlila se jen, aby Sasuke zůstal nadále v koupelně. Mohl by z toho být hodně velký problém.

Čekala jsem v tom pokoji snad půl století, mezitím jsem si alespoň mohla sbalit těch pár věcí, co jsem tady měla. Přesněji řečeno byl to starší černý plášť, sukně, triko, kalhoty, nátělník, spodní prádlo, ponožky, sandály kartáč, dárky od strýčků, kunaie, schurikeny, fotka mámy a plášť Akatsuki. Naštěstí jsem od strejdy Deidary dostala na vánoce empétrojku, takže to tady v tom zatuchlém sídle nebylo tak hrozné. Když konečně můj milovaný "papá" přišel, tak naštvaně spustil:
"Ten ....,.....,.....,.... Šéf!!!"
"Co se stalo?"

Domem se teď neslo tíživé ticho. Prostor v něm byl docela prázdný a neobydlený.
Celou místností se rozlehl zvuk cinknutí skleničky, jež ruka růžovlásky dovedla až na vodorovný povrch linky.

"Banken, to jsem ještě já, víš, co mě napadlo?"
"Ne netuším a musíš mě furt otravovat?"
"Ou sory, ale myslíš, že bysme se mohly nějak domluvit a já bych tě používala jako obranu?"
"Teď tě nechápu."
"No ta koukej, třeba když by mě někdo napadl, tak bych se nějak proměnila a ty bys je zabila a nažrala by ses z nich, a když by byl Úplněk, tak by ses pokusila zabít co nejmíň lidí a tak."
"Hm...to s tím prvním nezní tak špatně. Stejně jsem furt tady a tvoje srdce už se mi zajedlo, ale s tím "pokus se zabít co nejmíň lidí" se mi nějak nezdá."

Probudila jsem se asi kolem čtvrté hodiny ráno, chtěla jsem si prohlédnout Konohu ještě před tím, než se ostatní obyvatelé probudí. Byla vážně krásná, stejně jako Suna a ty okolní lesy mě uchvátily. Do jednoho z nich jsem zavítala, všichni obyvatelé tohoto lesa se kolem mě zběhli a poklonili se mi, trochu mě to udivilo, teda vždy se kolem mě chovala zvířata klidně, ale až tak. Najednou jsem za jedním stromem zahlédla vysokou postavu, ihned jsem k ní zamířila. Přišla jsem k ní a milým hlasem promluvila.
"Ahoj, proč se tu schováváš?"

„Gaara, kazekage Suny.“
„Naruto, ninja z Konohy.“

„Konečně se potkáváme, Kyuubi,“ začal na úvod Gaara. Kyuubi se zarazil, protože nečekal, že ho někdo odhalí. Jenže si u Gaary, jakožto kazekageho nemůže být jistý ničím.
„Fajn, prokousl mě a prozradíš mi, jaks na to přišel?“ zajímal se celkem vyděšený Kyuubi.
„Nemusím odpovídat, není to má povinnost,“ ohradil se pravdivě Gaara.
„Změnil ses.“

„To je ale díra,“ neodpustil si Naruto okomentovat, jak na něj polorozpadlé domky, u kterých stáli, působili, ačkoliv kolem bylo plno místních.
„Ne tak nahlas!“ sykla k němu Sakura.
Lidé se na ně netvářili zrovna přívětivě.
„Řekněte nám, kde najdeme Tsunade, a my rychle vypadnem,“ nabízel Naruto a trefil se i v tom, co požadovali, ale nic říct nechtěli.
„Podíváme se po ní sami,“ zavelela Sakura a šla hlouběji do vesnice.
Naruto, Hanabi a Naoki ji následovali, stejně tak i všichni místní.