Dobrodružství

Vyplivla jsem krev, náraz byl tak silný, že mi polámal všechna žebra a nejspíš propíchl plíci, začalo se mi špatně dýchat. Všichni se kolem mě seběhli, Bratr ležel o po dál, náraz ho pěkně odmrštil, nečekal to. Pomalu se začal zvedat, jeho oči už nezářily, už zněj nesálala ta temná zlá magie, dokonce se i zmenšil. Vykašlala jsem krev. Bratr ke mně pomalým kulhavým krokem kráčel. Všichni kousek ustoupili, přišel až ke mně a zadíval se mi hluboko do očí, cítila jsem v nich smutek, něco na mě káplo.

Ninjové se rozutekli, ke Kakashimu se přitočil Shikamaru, který se pronásledovací mise neúčastnil.
„Nevybral jste zrovna nejsilnější ninjy, spíš bych řekl, že všichni jsou průměrní, nebo i hůř,“ podělil se Shikamaru o svůj postřeh.
„No a?“ zeptal se Kakashi.
„Že by je Gaara zvládl všechny sám,“ odpověděl Shikamaru.
Kakashi se usmál.
„Byl bych rád, kdyby sis svoje analýzy nechal pro sebe,“ poprosil ho, „tvé úvahy se ubírají správným směrem. Snad špehové v našich řadách nejsou tak chytří.“

"Ne, nech mě! Pusť mě sakra!

Už byli skoro v Listové, když se Kimiko podařilo je dohonit.
Sípala a sotva se držela na nohou, ale byla šťastná, že dokázala to, co prve považovala za nemožné.
Potřebovala si co nejdříve promluvit se strýčkem, jenže ten měl nejspíš na práci něco úplně jiného. Ať na něj během cesty volala jak chtěla, ať se jakkoliv snažila upoutat jeho pozornost, všechna snaha přišla nazmar. Zdálo se, že Baki je duchem naprosto nepřítomný. A to nebylo dobré, vůbec ne, vždyť se něco chystá, ten falešný Kazekage...

Prešiel už asi týždeň od kedy ma zvolili za Hokageho.
Stále som mal nejaké povinnosti, najhoršie na tom boli tie papierovačky.
Ako som sa tak hrabal v tej kope papiera, našiel som jeden kde bolo napísané.
"Dnešný dátum bla bla bla bla, koniec akademického roka."
Prečítal si Naruto a spozornel. Zrazu niekto zaklopal na dvere a vošiel.
Dnu vstúpilo deväť Jounínov a budúcich senseiov. Nastúpili si pred môj stvol a čakali.

Rozhodnutí

" Stejně si, ale myslím, že jsme měli jít s Narutem" Sakura si sedla na pařez a vzdorovitě nafoukla tváře.

" A ještě k tomu jít zpátky do Konohy. Nebyla takhle náhodou naše mise najít a přivést Naruta zpátky?"

Hledání svého místa

Ubytoval ji ve svém bytě. Stála uprostřed místnosti a působila tam neuvěřitelně nepatřičně. Nevěděla, co má dělat. Prohlížela si stěny i nábytek včetně velké postele v rohu.
„Máš velký byt,“ podotkla, sice úplně zbytečně, ale alespoň něco ze sebe dostala.
„Líbí se ti?“ pokusil se na ní usmát. „Můžeš tu bydlet se mnou, pokud chceš nebo ti mohu sehnat tvůj vlastní.“

Kryštálový obelisk

O pár rokov neskôr, po príchode domov a po návšteve Ten-sama u Hokageho sa dej presúva späť na Kenjiho. Tento raz už schopného jounina, presláveného v dedine vďaka jeho modrému meču.
,, Hej Kenji poďme už konečne naspäť, nebaví ma tu behať štyri hodiny v kuse a používať ninjutsu na nikoho,“ zvolal na Kenjiho jeho tímový partner Taiman.

"A co to bude?" otázala se.
Hlas se jí chvěl, jak se najednou bála. Ale rozhodla se, že nepoleví, bude chránit Nejiho, jak jen to je možné.
Udělá cokoliv, čeho bude schopna, pokud jemu zaručí klidný a snad i šťastný život.
I po tom, co předtím řekl u ohně. I přes jisté nutkání utéct za ním, říci mu že je tu pořád pro něj...
Věděla, že ta pohádka je nemožná. On zapomene, jednou určitě zapomene.
Odtrhla se od myšlenek a odhodlaně pohlédla Uchihovi do tváře.
Usmál se a pak pronesl jednou větu.
"Chci tebe."
"Mě?" podivila se.

Bylo pozdě večer. Dva týdny po odchodu Naruta a Hinaty do Země Sněhu, když Hokage Skryté Listové seděla potmě sama v kanceláři a myslela na ninji, které poslal na nebezpečnou misi.
„Kde se flákaj!“ Procedila mezi zuby nadávku a opět si dolila saké z láhve, kterou schovávala ve stole. Vtom jí za zády lehce zaskřípe okno a potichu dovnitř proklouzne bělovlasý muž. Tsunade se otočí a okamžitě začne nadávat.
„To ses ještě nenaučil chodit dveřmi, Jiraiyo?“
Ninja se usměje a sedne si do volného křesla.

Ulevilo se mi, jakmile se mi za ním objevil Itachi. Málem jsem se rozplakala radostí. Madara povolil stisk a já sesypala na zem. Těžce jsem si oddychla, jen setinky mě dělily od mého konce. Jen chvilka. Stejně jako já i Sakura ztěžka dýchala. Doplazila se ke mě a objala mě kolem ramen. Radostně jsem se usmála, ustoupila jsem společně s ní do bezpečné vzdálenosti.

Bylo po půlnoci, ale Kakashi stále seděl ve své pracovně. Ještě jednou si pročítal zprávu od týmu, který společně s Gaarou vyslali do Písečné.
Než stačil dočíst poslední řádky, vstoupila do místnosti čtveřice, která s sebou měla přivést Tsunade. I teď byli skleslí z toho, čeho byli svědky.
„To jste vy,“ rozpoznal Kakashi příchozí, „kde máte Tsunade? Už jste ji ubytovali?“
„Přišli jsme pozdě,“ přiznala Sakura.
Naruto se kousl do prstu, poskládal pečetě a přiložil dlaň na podlahu.
„Kuchiyose no Jutsu“

když se najednou přede mnou opět objevila ta postava....

Ušklíbla jsem se:"Chceš po mě něco? Jestli ne, tak mě nech."
"A pokud ano?"
"Zabiju tě."
"To přežiju, protože první zabiju já tebe."
"Si věříš."
Postavila jsem se do bojové pozice a sundala kosu ze zad.
"Nějaký nový módní styl?"
"Však víš, myslím, že ta kosa mě docela vystihuje."
"Ach tak."
Čekala jsem, až zaútočí, ale ona zničeho nic zmizela. Prudce jsem se otočila a vyblokovala její útok.
"Jsi dobrá."
"Však jo, učili mě ti nejlepší."

„Ne!“ vykřikla jsem a vyděšeně se posadila na postel. Hystericky jsem se začala rozhlížet po svém malém, tmavém, zapadlém pokoji, abych se ujistila, že se mi to jen zdálo. Už po čtyři roky je to každou noc stejné, ten samý sen. Vždy to začíná v nějakém paláci, kde mě považují za následníka feudálního pána, pak se vypravím do Konohy, tam mě hned po příchodu přizabije Deidara, a když upadám do bezvědomí, zachytí mě něčí ruce. Tady se vždycky probudím. Je to jako bych měla noční, snové déjà vu.

Probudily mě zvláštní zvuky, takové chrčení či co. Zvedla jsem se z postele, rychle na sebe navlékla nějaký oblečení a vyběhla ven. Téměř okamžitě jsem zjistila, co ten zvuk dělá, byli to dva ehm….vlkoještěři?

Počasí bylo slunné, všude se to hemžilo životem. Ptáčci nám zpívali na cestu, překrásní motýlci kolem nás poletovali, prostě nádhera, jediný, kdo to kazil, byl bratr.
"Bratře, usměj se trochu, vždyť je tak krásně."
"Nech mě...." přidal do kroku.
"Co je sním?"
"Ou, Eleasi? No víš, on byl vždycky takový ehm... pesimistický, jen párkrát jsem zažila, že by se usmál nebo byl veselý."
"Aha, tak to je špatné."
"Je, taky mě to někdy pěkně štve, ale nedávám to najevo. Co Jednorožci a ostatní? Držíte se tak vzadu."

Hustý déšť se snesl na už rozbahněnou půdy. Chůze po ní byla naprosto znemožněná, ale i tak se postava v plášti snažila co nejrychleji dostat k okraji útesu. Na místo posledního souboje. Na místo, kde to začalo. Když se přiblížil k útes, zahlédla na jejím okraji toho, na kterého čekal. Sebral veškerou odvahu a vystoupil z hustého křoví. Ten stojící ihned zaznamenal jeho pozornost s úsměvem na tváři se otočil.

Naruto
„Príď za mnou zajtra do kancelárie,“ šepla mu pri odchode z arény. Otočil sa a zazrel už iba blonďavé vlasy zviazané do dvoch copov, skrývajúce sa pod klobúkom Hokage.

„Deje sa niečo?“ opýtala sa ustráchane.
„Nie, nič, len som sa zamyslel.“ Stál pri okne a hľadel na najvyššiu budovu, budovu kde sídlila kancelária Kageho dediny ukrytej v lístí.
„Povedz mi ešte raz čo sa stalo po tvojej výhre,“ žiadala znova.