Dobrodružství
Zmena Hinati.
Sedeli tam, až kým slnko nevyšlo.
„Naruto, môžme ísť trénovať?“
„Nechceš si oddýchnuť?“
„Chem čo najrýchlejšie zosilnieť.“
Naruto sa uhryzol do ruky poskladal pečate: „Ketsueki Bunshin (Krvavý klon).“
„Čo to je?“
„Klon, ktorý sa bude starať o zvyšok týmu, kým budeme trénovať.“
„Nebudeme trénovať u nás?“
„Pôjdeme mimo Konohu, na pár týždňov. “
„A čo veci?“
„Cestou sa zastavíme v obchode a kúpime všetko potrebné.“
Bylo těsně po poledni, když vůdce nejvznešenější rodiny Vesnice skryté ve sněhu seděl se svou rodinou u stolu a jedl oběd. V tom ticho přerušila dívka, sedící muži po pravici.
„Otče, kdy už konečně zdědím našeho Služebníka?“
Postarší muž se k ní otočil a už mírně znuděně zopakoval několik slov, která jí říkal už od nepaměti.
„Tsubaki, jsi členka největší a nejmocnější rodiny ve Skryté sněžné, zároveň jsi i dědička našeho rodového služebníka. Proč se mě pořád ptáš, když odpověď znáš.“
Obito vešel do podzemí, ze kterého měl strach, ale musel ho překonat. Jinak by se nemohl nazývat shinobi.
Věděl, že až ho příště Minato uvidí, tak ho ubezduší… Musím to překonat a vydržet! Říkal si v duchu jako mantru.
Ze svého Katonu a klacku si udělal pochodeň.
„Mám oheň na klacku a strachy se třesu jak osika, ale kdyby tu byl Kakashi…“ snažil se nějak uklidnit Obito. V tom se zarazil, když uslyšel hluk, myslel si, že slyší opět to monstrum, ale po chvíli si uvědomil, že to nedělá ten pes, ale někdo zcela jiný…
15.Takumův hněv
„Je tady až moc ticho, není ti to podezřelé Morgiliene?“ zeptal se Frein jak seděl na kamenu a díval se do ohně.
„Máš pravdu ale nikdo by tady v okolí neměl být, vždyť jsme si rozestavili alarmy s pastmi,“ odpověděl mu.
„Doufám že máš pravdu,“ dodal jenom.
„Počkat, někdo prošel linií a směruje k nám,“ zašeptal najednou Morgilien.
„Tak ho nech na mě a varuj ostatní,“ řekl Frein a oheň se rozhořel ještě víc.
Jak Morgilien zmizel se Frein postavil shodil plášť a ukázal prstem na strom.
Temná nicota ji znovu pohlcovala, hlavu měla jako střep a co chvíli se jí zvedal žaludek. Netušila, jak dlouho ji tu drží, a ani kolik hodin se z ní pokouší velitel Akatsuki dostat jakékoli informace. To mučení bylo strašné a ona nedokázala odhadnout, kolik toho ještě bude schopná vydržet. Seděla schoulená do klubíčka v rohu tmavé místnosti a štiplavý zápach zatuchliny se vrýval do pórů její hebké kůže. V ústech měla sucho, každý nádech spaloval její hrdlo, stejně jako ohnivé peklo pohlcující stoletý les.
Kiriyou stála na palouku. Lehký večerní větřík jí pročesával vlasy. Bílá záře měsíce jí osvětlovala obličej. V rukou držela papíry, které měla předat Sasukemu. Měla neutrální výraz ve tváři, avšak v očích se jí blýskalo. Rozhlédla se do dáli. Pod stromem tam ležela spící postava. Kiriyou váhala. Nevěděla, co by mu měla říct. Nevěděla, jak začít. Pak se pomalu vydala směrem k němu.
„Špatně jsem ti rozuměla.“ Napínala uši, protože to poslední slovo neslyšela.
„Kvůli tobě!“ málem zakřičel, pak již klidným hlasem. „Tobě.“
„Mě? Ty mě…?“
„Miluju, neměla jste se to vůbec dozvědět. Jsem pošetilý a neopatrný, že jsem se tak snadno vyznal. Omlouvám se a víckrát se to nestane.“ Z té nervozity přešel opět na vykání. Provedl chvatně úklonu a zmizel.
Kushina tomu nemohla věřit, že po celou dobu ji Kakashi tajně miloval. Z toho šoku si musela sednout.
„Ach, Kakashi,“ povzdechla si.
Ráno bez jediného slova hnědovláska vstala a vyřítila se z pokoje. Ani na Gaaru nepohlédla. Jen uslyšel tlumené „henge“ , když se za ní zabouchly dveře.
Seděl tedy dál s hlavou opřenou o kolena. Celou noc přemýšlel. Chtěl se omluvit za včerejšek, ale nevěděl jak na to. Nejprve hloubal nad tím, jestli prostě nemá říct, že ho to mrzí. Pak dospěl k závěru, že by ho nejspíš jen sjela jedním ze svých kyselých pohledů a dál by ho ignorovala. Nebo poslala do jistých míst.
Už dva měsíce uplynuly od jejího propuštění z nemocnice a Uraa se zdálo, že se jí začíná vymykat život z rukou. Tedy spíše její osobnost. Nikdy o sobě moc nepřemýšlela a její prioritou bylo bravurní zvládnutí mise. Jenže co teď, když jste mrzák, kterému používání chakry ničí orgány? Zradit a žít? Nebo si splněním mise drasticky zkrátit život?
Věčný konec hrdiny
Jak mohla?!...Jal mi to mohla udělat?!? Slíbila, že se mu nic nestane!!...Itachi, miluji tě, navždy, ale…ale, ty jsi umíral, umíral.
Nad hlavou jí míhaly střechy domů velkých, či malých. Znovu ji ovládala zlost a hrůza!
Přeběhla ulicí plnou obytných domů, z jejichž oken každou chvíli někdo vykukoval, někdy po Sakuře, někdy po tmavě rudém nebi. Míjela skupinku lidí, každý z nich jí věnoval svůj pohled (od nechápavého až po soucitný), ale neřekli ani slovo, za což jim Sakura v hloubi duše děkovala.
Kagome zůstala jako opařená, tohle tedy nečekala, že řekne. A přitom jí byl, tak sympatický…
„Tak počkejte chvíli, kohože to mám ohlásit?“ Kagome dělala, že se přeslechla, i když si moc dobře pamatovala jeho jméno.
„Ushira Seiya.“ Zopakoval teď již klidně.
Původní obrázek here
Kano se opřel o kamennou zeď tichých a osamělých horkých pramenů a ponořil se do výše očí. Pak nenápadně vzhlédl k obličeji Itachiho Uchihy. Měl zavřená ústa, celé jeho tělo bylo špinavé a celkově vypadalo zuboženě. Na druhou stranu mu pořád na hrudi hrály svaly a obličej měl bez újmy („I jiné části jeho těla vypadaly pořád dobře xD“ „June, ty jsi ale prase!“).
Mezamero! Yasei! I 05
Blížil se soumrak a třem mladíkům se naskytl první pohled na obrovský monument Hokagů Skryté Listové. Obrovský skalní masiv bylo vidět už zdaleka a dával tak tušit, že vesnice ninjů už nemůže být daleko.
„Konečně,“ vydechl Naruto a sedl si do stínu stromu s pohledem upřeným na skalisko nad jeho rodnou vesnicí. Seděl opřený zády o strom a těšil se domů, hlavně na skvělý rámen.
„Jak dlouho už vlastně jdeme,“ zajímal se Sasuke, kdy si sednul vedle něho.
„Nevím, pár týdnů,“ pokrčil Naruto rameny.
Jedenáct Shinobi, jež se již podruhé snažilo dle instrukcí najít svůj cíl, pokračovali pouští. Zrnka písku občas odvál vítr o pár metrů dál, to se však v tyto dny stávalo výjimečně. Na čele každého z nich byla tatáž věc, tatáž čelenka se stejným znakem. Znakem vesnice, jež byla přezdívána Otogakure no Sato.
Buuuum!!!
Výbuch odmrštil Saicha od skály. Jeho tělo bezvládně padalo do řeky.
Probudil se, bylo už ráno.
„Měl bych se vrátit zpátky,“ řekl si sám pro sebe.
Protáhl ztuhlé tělo a vyrazil proti proudu řeky.
Dívka se zvláštní Kekkei Genkai - 03
Nový boj kdy,kde a s kým ? aneb Své místo si musím vybojovat....
Minule:
„A je to tu, začnu od začátku, tedy jen na půl “ zašeptám si pro sebe 'Stále mám nevyřízené účty'
Hned jak Hokage odešel, tak jsem usnula a probudila jsem se, až ráno. Ještě jsem nebyla vzhůru, ani pět minut, a už přišla Tsunade-sama.
„Dobré ráno Tsunade-sama.“ Pozdravím jí první.
„Dobré Nio-chan„ Odpoví vesele.
Než se mohla rapa zakousnout do jeho hlavy, tak ta její praskla, jak zralý meloun. Madara byl zasažen proudem krve, který se zdál být nekonečný. Madara měl takovou moc, že mu stačilo pomyslet na něco a ono se to stalo. Jenže si to vybíralo velkou daň. Nesměl alespoň dva dny svoji schopnost použít, jinak by sám zemřel.
Klop. Klop.
„Vstúpte!“
„Prepáčte pani Tsunade, že vás práve ruším, ale mám informáciu, že Kazekage je už iba niekoľko míľ od Konohy. Do troch hodín by mali doraziť.“
„Výborne! Priprav všetko, čo treba na uvítanie vzácneho hosťa.“
‚Ještě kunaie...musím si to pořádně promyslet...co bych měl udělat první? Útočit hned nebo vyčkat? Hinata...mám za ní jít? Ještě že je ve svém domě, v bezpečí. Nesmím tam jít, byla by nervózní. Sice ji chci vidět, strašně moc, ale nemůžu na nás upozorňovat...‘ uvažoval Naruto.
Nejdřív chtěl vymýšlet strategii, ale vůbec mu to nešlo. V hlavě měl Hinatu – co se stane, pokud vyhraje a co zase v opačném případě. Právě byl totiž u sebe doma a pečlivě se připravoval na následné střetnutí se Sasukem.
