Dobrodružství
Když Kiriyou domluvila, Sasuke na ni jen nevěřícně koukal. Nevěděl, co by na to měl říct.
„To je mi líto,“ zmohl se jen na tuto krátkou větu a sklopil oči k zemi. Když Kiriyou dlouho nic neříkala, odhodlal se zeptat: „Ale je něco, co moc nechápu. Když všichni předpovídali, že se to stane v tvých pěti letech, to jsi to nějak zdědila? A jak to, že to mohla zastavit jenom tvoje matka?“
Kiriyou se na chvíli zadívala do země. Tolik ji bolely vzpomínky. Ale i přes všechno své snažení, nemohla je jen tak vymazat z paměti.
„Kohano?“
„Chmmm...?“
„Přestalo pršet,“ oznámil jí hlas. Otevřela oči.
Paprsky vycházejícího slunce osvětlovaly rozblácené okolí. Obloha měla světle modrou barvu, jako kdyby se jim vysmívala, že za chvíli půjdou na místo, kde prší téměř neustále.
Taková škodolibost...
Byla chladná letní noc. Měsíc svítil vysoko na obloze a blížil se k úplňku. Celá obloha byla poseta hvězdami. Všichni obyvatelé vesni ukryté v listí spaly. Všichni, ale kdeže jeden člověk ne. Procházel se po liduprázdných ulicích a vzpomínal.
"Naruto počkej." Volala na něj jeho týmová členka Sakura.
"Co potřebuješ?" Ptá se a čeká až k němu doběhne. Když je u něj tak se snaží popadnout dech a potom spustí. "Máš jít okamžitě k Hokage-sama." Oznámí mu a pořád hledá ztracení dech. "Nevíš co mi chce?" zajímá se
Po náhlém zmizení neznámé příšery tam všichni ještě stáli a dívali se na Amaru, která byla zaseklá po tom co se přeřekla.
„Co to ke všem čertům mělo znamenat ty snad tamhletu věc nebo co to bylo znáš? Řekni mi hned co, nebo kdo to byl,“ začal na ní řvát Arakanox a přitom jí chytnul za límec.
Jak se Amara přemáhala a chtěla to říct tak všichni nastražili uši.
„By…, byl to …, můj zesnulý manžel Teradim,nebo spíš co se z něj stalo.“
„Očividně není zesnulý jak jsme viděli,“ poznamenal Naruto otráveně.
„Ještě to tady přichytím a už to bude!“ informovala Kakashiho Sakura, která dokončovala obvazování jeho hrudníku.
Kakashi ležel na posteli, na její slova nereagoval.
„Kakashi! Hotovo!“ vytrhla ho z přemýšlení.
„Ááá!“ vrátil se do reality, „Děkuji, Sakuro!“
„Na co jste myslel?“ vyzvídala.
„Na špehy v našich řadách a taky … měl jsem poslat někoho jiného. Zrovna se vraceli po tak dlouhé době do vesnice, nebylo to fér!“
„Jsou to shinobi!“ uklidňovala ho, „Na to jsou zvyklí!“
V té chvíli nevnímal realitu a vzpomínky. Místo Kagome, která vyšla první ze dveří, viděl svoji matku. Ovšem byla celá zakrvácená a něco na něho mluvila.
„Mami,“ zašeptal Seiya. Natahoval k ní ruce, ve tváři měl prosebný výraz, který se nedal snést.
Kagome byla v šoku, tohle nikdy nezažila. Seiya měl tak bolestný pohled. Volal svoji matku, jenže ona jí nebyla.
„Maminko, vezmi mě za bratrem a otcem. Chybí mi.“ Objal ji, i když jeho představa matky byla celá krvavá. Jeho city se nedaly vydržet a tak plakal a plakal.
„Vetřelec, vetřelec!“ řval muž na hlídce a bil do zvonu, když z dáli viděl přicházet muže oblečeného v bílém plášti s vlkem po boku.
Naruto zvedne hlavu a podívá se na ochoz hradeb, plnící se těžce ozbrojenými muži. Počitá při tom své nepřátele.
„Je jich tady víc než dost.“ Kyuubi uvnitř Naruta zavrčí a Sagisu se s řevem promění do své pravé formy. V tom se ozve z věže hlas.
Nechápala jsem to. Sice se hádali, občas padla nějaká ta facka ale tohle? Chystala jsem se potichu zmizet, ale smůla stála při mně. Zahlédl mě a prudce se otočil. Zkouknul mě vražedným pohledem a rozběhl se mým směrem. Polkla jsem. Ze zvyku jsem zašátrala rukou u boku, ale pak jsem si uvědomila, že žádný kunai ani shuriken nenajdu. Tak jsem alespoň uskočila. On se ale proti mně rozebíhal pořád. V jedné chvíli jsem blokla jeho útok paží, ale pochvíli mě zasáhl.
Další minuty uběhli, ale situace se nijak nezlepšila, ba naopak. Atmosféra v místnosti zhoustla. Sasuke si tuhle chvíli naprosto užíval tohle se však vůbec nedalo říct o těch ostatních, kteří byli závislý na jeho rozhodnutí.
Velice rychle se rozkřiklo, že se Obito vrátil, ale je na tom dost zle. Fugaku se řítil do nemocnice, jako šílenec. Byl tak neskutečně šťastný, že Obito žije.
„Prosím vás, leží tu Uchiha Obito?“ zajímal se Fugaku.
„Ano, ale momentálně je na operačním sále.“ Řekla sestra na recepci.
„Uklidni se! Bude v pořádku, Rin je tam také.“ Ozval se Minato.
„Díky bohu, ale co se mu přesně stalo?“ zeptal se Fugaku.
„Prý se popral s nějakým velkým psem a ten ho škrábl do ramene a následně do jiných části těla,“ vysvětlil Minato.
4. zachraňte Williho...totiž Gaaru 
„Tak děcka, vstáváme“ budim Temari a Kankura za svítání. Sbalíme si spacáky, trochu se poradíme o směru cesty a když se konečně všichni shodneme na směru, tak se vydáme na naší záchranou akci.
,,No, aspoň že nevyhazuje oknem jako Tsunade,“ zašeptal pro sebe a sbíral se zpátky k bráně.
41. kapitola: Mrtvoly vstávají z hrobů
Kolem třetí v kanceláři Hokage už seděli v pohodných křeslech čtyři kagové – u dveří Kazekage, který konverzaci v místnosti sledoval s kloboukem na hlavě a tváří zahalenou, ostatně jako všichni v místnosti, a do hovoru se svým skřípavým hlasem moc nemíchal.
7. kapitola: Problém
V místnosti se rozlehlo hrobové ticho, jako kdyby najednou udeřil blesk a všichni čekali, co se po zásahu rozhoří.
,,Jak to víte?“ zeptal se jeden ANBU.
,,Nevím,“ povzdechl si Hokage. ,,Jen si to myslím.“
,,A kvůli čemu si to myslíte?“
,,Nic jiného mě nenapadá…“ odpověděl Minato se zmučeným výrazem.
,,Jak to že nic?“ začal další ANBU.
,,Přece musí být i nějaká další možnost!“ vykřikl poslední.
16. Andělský démon
Kostěnné střely se od Habiba jen odrazili a neudělaly žádné zranění.
,,Jsi pořád stejný, stále jednáš bez přemýšlení.“řekl Habib a připravil se přeskočit lávu k Jackovi.
,,Jsem neporazitelný, pochop že proti mně nemáš šanci.“zařval Jack a připravil se ke skoku proti Habibovi.
Habib vytáhl katanu a Jack udělal to samé, pak skočili proti sobě.
Setkali se přesně uprostřed, začali spolu šermovat a přitom padali dolů. Když už byli blízko lávy, objevil se tam kořen a Jacka zachytil, zatímco Habib zmizel v lávě.
Sendai se zdálo, že se něco děje, protože měla divné pocity a vracel se jí dokola ten stejný sen. Který ne a ne vyhnat z hlavy.
Byl o tom, že v dáli vidí dvě postavy Naruta a Itachiho, jak se zdraví a pak společně odchází pryč. Rozeběhla se za svým manželem a Narutem, ale nemohla je dohonit, byly příliš daleko…
„Copak se ti stalo?“ zajímala se Noriko.
„Nic, ale zase jsem měla tu noční můru.“ Řekla Sendai.
„Nevím, ale neměla bys zajít k doktorovi?“ nechtěla, aby se Sendai z toho zbláznila.
Říkali mu student. Učil se rád, ode všech. Za vším hledal druhý smysl, knihy sám psal. Byl mladý, nejmladší učeň. Přesto však byl sám, opuštěný. Jeho nadání nebylo s kým srovnávat, přesto se trápil. Nekradl a nezabíjel. Uměl se správně rozhodnout i v té nejtěžší situaci. Jeho genialita byla legendou.
Proč tedy zmizel z povrchu zemského? Co se s ním stalo?
Bojovala jsem docela dobře. Už jsem pět z nich sežehla a dalších pět odhodila pryč, ale i tak jich bylo moc. Ti další už totiž používali i nějaké techniky a tak jsem usoudila, že je na čase vzbudit Hidana. Přiskočila jsem k němu a jemně do něho strčila ocasem, ale to ho nevzbudilo. Tak jsem to zkusila znova silněji a furt nic. Tak jsem nakonec do něho prostě praštila a to už se vzbudil:
"Co to děláš??!!!! A proč jsi kur.a drak?!!!!"
"Hele sory, že tě ruším ze snění, ale nemohl bys mi pomoct?!!" řekla jsem a ukázala před sebe.
Týden bolesti:
„Myslím, že to máme,“ pravil šeptem Hatarou a pomalu se při tom ve své vlčí formě otočil k Rikue, která jen mlčky kývla.
Oba vlci opatrně našlapovali, aby nezlomili žádnou větývku a nedali tak vědět, kde jsou. Krok, krok… vše šlo hladce, přeci jen už byli zvyklí, toulat se lesem jako dvě myšky, avšak na stromě nad Hatarem znenadání zakrákal havran. Oba vlci se zarazili a pohlédli vzhůru. Černý pták se díval přímo na ně a dál hlasitě krákal.
Vír a květ třešně II 03
Sakura se probrala a pomalu otevřela oči. Hleděla na podivný strop. Něčím ji připadal známý, ale nevěděla čím.
„Konečně jsi vzhůru Sakuro,“ ozval se hlas z druhé strany místnosti.
Rychle se posadila, ale ihned toho zalitovala. Hlava se jí zamotala a spadla zpět na postel.
„Nevíme co to s tebou je,“ ozval se další hlas.
„Temary?“ řekla potichu Sakura a zvolna se posadila.
„Jo jsem to já,“ odpověděla Temary, která si k ní přisedla, „měli jsme strach.“
