Dobrodružství

Když slunce vychází někteří lidé vidí zrod nového dne, jiní možná budoucnost, každý něco jiné ale já v něm vidím příběhy. Příběhy které se vyprávějí jenom v zemích kde jejich hrdinové žili a já vám řeknu jeden který se odehrál ještě za dob, které si už jenom málokdo pamatuje. Je to příběh z dob velkých válek ninjů a zrodu, i zániku magie, předtím byli tyto dva světy rozděleny rozlehlými pláněmi, vysokými horami a jednoduchými lidmi kteří na této hranici žili.

„Co… co to budeš ode mě chtít?“ vykoktal ze sebe vyplašeně blonďák.
„Hahahahaha ty se mě nějak bojíš, čím to asi bude. Tím že chceš být se svou dcerkou a manželkou nebo toho že se něco stane jim,“ ptal se ho se smíchem.
„Nevyhrožuj mi s tím a jdi rovnou k věci,“ ohradil se.

6. Boj za úplňku, překvapení

Naruto s Itachim celý 2 dny probírali taktiku souboje s Kyuubim. Rin chodila do nemocnice, ale 3. den si vzala dovolenou, že někam musí jít. Bála se o Naruta a Itachiho, tak aby se jim nic nestalo, chtěla jít s nimi a léčit je, kdyby náhodou
Itachi bude vidět, jak se souboj bude odehrávat a když tak řekne Rin, aby Naruta na dálku vyléčila.

V den úplňku byl Naruto skvěle odpočatý a na poměření sil s Kyuubim se těšil. Šli pro jistotu 10km od města, kde si v lese založili tábor.

„Musíte jít s námi... Hidane-san. Je to ve vašem nejlepším zájmu...“
Hidan se zvedl a pozvedl zakrvácenou katanu.
„Tak hele vagabundi, v mým nejlepším zájmu je rozsekat vám ty vaše držky a vzít si, co máte!“
„Ts, takové oprsklé štěně.“ Ozval se ženský hlas zpod jedné kápě.
„Nech mě to s ním vyřídit, Muriel.“ Řekl nejvyšší ze zahalených a shrnul si kápi.Měl krátké černé vlasy, šedé oči a nevýraznou tvář. Stál podivně shrbeně, ale to bylo Hidanovi jedno.

Tak je tu třetí díl omlouvám se za to zpoždění nějak jsem nestíhala.

"„No tak! Naruto, musíš se víc snažit.“ pobízel mladíka Itachi usazený na větvi stromu a sledoval, jak se tréninková louka, na která byla pod ním, přímo hemží Narutovými klony.
„Vždyť já se snažím Itachi, ale ta blbá větev nejde zapálit!“ ozýval se Naruto za všech stran.

„To si teda zase pošlapem,“ povzdechla si Hanabi.
Bohužel to zaslechla její sestra, která jí za to jednu flákla.
„Někdy je prostě nutné jí to vysvětlit jinak než slovy,“ bránila se modrovláska.
„Dobře, jdem si všichni lehnout!“ zavelela Sakura. „Zítra brzo vstáváme.“
Rika s Aleou protočily oči, toho dalšího pochoďáku se vážně nemohly dočkat.

„Tohle, že je cesta k Nebeské zahradě?!“ zhrozil se Naruto.
„Asi ano, kam jinam by vedly?“ ušklíbla se Akumakirei a znovu stočila zrak na schody, které doslova vedly do nebe.

Bylo ráno. Sakura se probudila. Zdál se jí zvláštní sen. V tom snu běžela temnou chodbou, plnou zákrutů a zatáček. Konečně vyběhla na volné prostranství. Proti ní se plazil obrovský had. Sakura chtěla něco dělat nebo utéct zpátky do chodeb. Nohy ale měla jako přilepené k podlaze. Už už ji had chtěl spolknout, když v tom se náhle přiřítil kdosi v černém plášti s obláčky a slamákem na hlavě. Akatsuki!

„S tím písečným ninjou Rhonokiho plán nepočítá!“ ozvalo se Midoriho upozornění v Hebimarově hlavě.
„To vím. Musíme jen doufat, že to i tak vyjde… Víš, co máš dělat,“ odvětil Hebimaru.
Neji se rychle opět postavil na nohy.
„Dokázal držet tempo s mými útoky?“ podivil se a připravil se k dalšímu útoku.
Stále dokola používal svůj Juuken a Midori všechny jeho útoky hravě blokoval svými útoky, při kterých soustředil chakru do rukou.

,,A kam půjdeš tati?”ptal se malý Naruto svého otce a pomáhal mu s balením a ohromně obdivoval krásnou katanu.
,,Mám nějakou povinost v zemi vodních vírů,”odpověděl Naruto a vzal katanu chlapcovi z rukou a připnul se ji na záda.
,,A kdy se vrátíš?”ptala se Hinata ,která mu podávala čisté oblečení a on si ho vzal do batohu.
,,To nevím ale budu se snažit aby to bylo co nejdřív,”řekl Naruto ,dal Hinatě pusu na čelo ,obejmul svého syna a odešel.

,,Kde může být?”ptala se Sakura.

„Naruto?!“
Jako první se vzpamatovala Sakura. Zalapala po dechu. Tohle byl Naruto? Ten Naruto, který odešel? Ne, byl to dospělý muž, Vůdce silné organizace. Všichni jej poslouchali, všichni měli respekt. To ji udivovalo. Vyzařovalo z něj něco, co jí nedávalo chvilku klidu.
„Jak jsi…?“zašeptala udiveně. Sakura se protáhla mezi svými kolegy a chtěla se na Naruta vrhnout. Kakashi ji ale zadržel.
„Kakashi-sensei, proč to děláte?“
„A proč si ho chtěla praštit ty?“zeptal se jí s úsměvem.

Postava se pohybovala rychle a tak zkušeně, že ani lísteček se nepohnul, tak byla rychlá.
Zastavil se na vyšší větvi a pozorovala dům, ve kterém byli drženi rukojmí a on jediný to dokázal vyřešit.
Stačil i na tu vzdálenost zaslechnout rozhovor, který se točil kolem jeho osoby.
„… není z tohoto světa,“ říkal jeden z hlídky.
„Asi máš pravdu, protože jinak by ho už někdo zabil a chytil,“ souhlasil druhý.

„Všechno tedy souvisí s Uchihou Sasukem?“ ujišťovala se ještě Naoki, když Hokage domluvila.
„Ano. Sice zabil Orochimara, ale přidal se k Akatsuki. A to určitě není dobré,“ složila si ruce pod bradu Hokage.
Naoki si jednu ruku dala na břicho, druhou se o ní opřela a pohrávala si s vlasy, které jí spadaly do obličeje. Jenže nyní potřebovala přemýšlet. Nebránila se před svým okolím. Z toho vyrostla.
„A Uchiha Itachi?“ pozvedla Naoki obočí.
„Mrtev. Nedávno ho Sasuke zabil. Jenže okolnosti jeho smrti jsou velice podivné,“ odvětila Godaime.

Gaara seděl za stolem ve své pracovně Kazekageho. Tykev s pískem byla opřená o stěnu, protože na židli se mu s ní špatně sedělo. Na obou stranách svého stolu měl pečlivě urovnané štosy papírů a listin, které byly rozděleny do několika sloupců podle důležitosti. Nikoliv podle toho, jestli byly nebo nebyly vyřízené, protože ty vyřízené okamžitě putovaly do koše, který se velmi rychle zaplňoval. Často se stávalo, že si Gaara jen přečetl nadpis a založil papír do složky, kterou nazýval „Podívám se na to později“.

Dřevěné dveře zaskřípaly. Škvírou nimi vytvořenou se do malého domku nahrnul závan vzduchu. Jindy čerstvého. Teď však ne. Jemné vlásky větru přinášely závan hořkosti, smutku, beznaděje. A taky pach. Pach krve.
Zavřela je za sebou a pomalými kroky přešla ke stolu přímo naproti vchodu. Sedla si na jednu ze židlí a hlavu položila do dlaní. Co to proboha udělala? Vždyť...to tělo, bezvládné tělo. A její ruce...byly potřísněné krví.
Párkrát zavrtěla hlavou, pokoušejíc se vzbudit z téhle noční můry. Ona přece není vrah. Nebo snad ano?

Tak je tu jedenáctí díl mojí kolekce všem se omlouvám za čekání, ale jelikož jsem stále školou povinná na potomka mírně nezbýval čas, ale teď už je vše v pořádku tak jsi ho užijte.

Začínal krásný letní den. Slunce právě vycházelo a jeho první paprsky dopadaly na stále spící Konohu. Sluneční paprsky začaly lechtat ty spáče, kteří své spaní měli velmi lehké a začalo je nemilosrdně budit ze snění.

Noční tmou se mihl stín, proplétal se nočními ulice jako duch. Ještě naposledy se ohlédla za svou rodnou vesnicí. Ty vzpomínky ji málem zadrželi, aby tu zůstala, ale už bylo pozdě. Nešlo to vrátit zpátky. S neklidným srdcem pokračovala dál až za tím, kterého z celého srdce milovala. Možná se nakonec nebude moci vrátit, ale jakmile znovu spatří jeho usměvavou tvář, bude ji všechno jedno.
Před 5 dny

I když byl Minato spoután, tak dokázal vytvořit pečetě na vyvolání genjutsu a tím se zbavil jednoho problému, ale náhle nastal druhý, protože i Kushina padla do jeho genjutsu…
„To snad ne,“ zanaříkal a okamžitě ji z toho genjutsu dostal.
„Minato, ach ne…“ zanaříkala Kushina.
„Co pláčeš? Máš přece mě!“ ozvalo se jí za zády.
Kushina se s námahou a bez zvědavosti otočila a to, co spatřila ji doslova přikovalo na místo.
„Kdo jsi?“ zeptala se s nadějí v hlase.

Klekla jsem si na kolena a rukou zašmátrala ve velké mezeře pod postelí. Napřed se mi do cesty dostaly jen velké chuchvalce prachu, ale později moje ruka narazila na daleko větší odpor.
Radostně jsem se zazubila, když se moje prsty obmotaly kolem držadla objemného předmětu. Dlaní jsem se zapřela o podlahu a trhavými pohyby se snažila vypáčit krabici zpod lůžka.
Povedlo se.
Celou jsem jí vysunula ven a následně položila na postel. Sedla jsem si tak, abych měla tuhle skrýš plnou vzpomínek mezi nohama, a se zájmem si ji začala prohlížet.

Daisa sa otočila na svoju sestru.
„Myslíš, že to fungovalo?“
„Dúfam. Poďme dole zistiť ako sú na tom ostatný, poprípade môžeme niekomu pomôcť.“
Daisa jej len kývla na súhlas na čo obidve zliezli dole.
Prach bol všade naokolo, v žiadnom prípade nebolo možné cez neho vidieť.
„Mami? Oci? Haloooo. Kde ste všetci?“ volala Daisa ale nikde nikoho nevidela, nikto jej neodpovedal.
„Kam všetci zmizli?“ otočila sa na Rain, ktorú držala za ruku aby sa sebe navzájom nestratili.
„Netuším.“

Láska s překážkou 08

Narutova nálada se docela zlepšila, když Jiraya ochotně přislíbil, že mu pomůže se Sasukem. Ale pořád ho něco tížilo. Nějaký balvan, který nešel setřást. Snažil se najít příčinu té tíhy, až se mu to konečně povedlo.
Pořád nemohl zapomenou na ten obrázek ve své hlavě, kdy viděl Sasukeho před sídlem klanu Hyuuga a hlavně na Hinatu, která se bez jediného slova otočila a zmizela. Potom už ji neviděl.
Rozhodl se, že takhle to rozhodně nemůže nechat a vydal se za ní.