Dobrodružství
„Jak to myslíš? Jak bránil prohlédnout?“ Naruto stále v jeho slovech nenacházel smysl. Snad to ani nebylo možné.
„Omlouvám se…“ sklopil Sasuke hlavu a odvrátil se od něj.
„Sasuke, přestaň mě už takhle mást a řekni mi, o co jde?“ naléhal neúprosně a natočil jeho pohled zpátky k sobě.
Váhal, ale nakonec se rozhodl vše mu říct.
„Začalo to před naším odchodem…“
O měsíc později
„Nezbyl tam kámen na kameni. Celé město je zničeno. Asi pět kilometrů daleko od centra výbuchu jsme našli tohle.“ Řekl ANBU, který tam byl do té oblasti vyslán, aby zjistil rozsah škod, způsobený explozí a případně určit příčiny.
Jounin mu podal zabalený malý předmět.
Minato ho rozbalil a nestačil se divit. Jako by to ani nepatřilo do tohoto světa.
Sendai byla ještě pořád rozrušená. To mohlo způsobit porod. I přes tak kritickou situaci si Hinata udržela chladný rozum.
Neměla na výběr. Byla jediná, která ji mohla pomoci. Protože na chlapy se nedá v těchto chvílích absolutně spolehnout.
Itachi ji rychle na Hinatin pokyn odnesl do obýváku, kde ji položil na sedačku.
„Tak Itachi, ty dones teplou vodu a ručníky. Ty zlato mi ji pomoz dát do té správné polohy. Sendai vydrž to!“ rozdělila rozkazy. Po celou dobu se Sendai statečně držela.
Itachi šel okamžitě splnit úkol.
Jeskynní labyrint (místo neznámé)
Sasuke běžel temnou chodbou. Viděl jen to málo, co mu dovolovala pomalu umírající pochodeň. Už jen kousek, pomyslel si Sasuke. Zatočil za roh a narazil na slepou cestu.
„Mě by zajímalo, proč mě ty hádanky pořád pronásledují,“ ptal se Itachi mladší.
„To proto, abys je všechny vyřešil,“ ozvalo se za ním.
„Kdo jsi?“ zeptal se Itachi mladší.
„Ty nevíš?“ odpověděl otázkou.
Itachi chvíli přemýšlel a pak mu to došlo!
Nari Keichi!
To nemohl být on?
Nebo ano?
„Jsem to já.“ Potvrdil Keichi.
„Ale vždyť jsi…?“
Je hluboká noc. Spící Konohou se ozývají loudavé kroky. Ozvěnou těmto krokům je pouze slaboučký vánek prohánějící se ospalými uličkami. Na liduprázdnou postraní cestu lehce dopadají jemné malé kapičky deště. Jen tak mrholí, žádný monzun.
Tajemná osoba, celá zahalená do černo-červeného pláště vzhlédne k jasné uslzené obloze.
„Měsíc pláče. Stejně jako tenkrát…“
Najednou něco zpoza rohu zašustí. Zahalená osoba se ohlédne.
Za rohem se krčí a amatérsky sleduje blonďatá modrooká bytost.
Tajemná osoba se usměje.
Navždy
„Pokud je tohle z mého snu,“ zastavila se a celá se třepala od zjištění její situace, „ tak, co mě čeká na konci?“ Tiše postupovala hlouběji do lesa a čím dál, tím hlasitěji slyšela zvuky z nedalekého boje.
Každým krokem se stupňovala její zvědavost a strach, pak se ale náhle zastavila-Třeba to ani nejsou oni, třeba vběhnu do boje někomu úplně cizímu - strach a smutek pod touhle představou zakryl úsměv.
Naruto došel za Tuarem jako blesk a viděl už jak nad ním kroutí hlavou.
„Co se děje když tak kroutíš hlavou?“ ptal se nechápavě a rozhlížel se všude kolem.
„Ty to asi ještě necítíš ale to jak jsi teď plný energie ti ve velkém spaluje tvou chakru. To je tím že teď tvoje srdce řídí tvůj oběh chakry,“ vysvětloval Tuara.
„A jak to tedy mám ovládat,“ ptal se blonďák.
Tuara se jenom chytnul za hlavu a znovu s ní trochu pokroutil.
„Myslím, že si všichni potřebujete odpočinout a nabrat síly,“ poznamenal Washito a zavedl je na místi, kde si mohli všichni odpočinout.
Když se vrátil k Teyori, spatřil, že už není jako malá holčička, ale že opět vyrostla do výšky dospělé ženy.
„Myslím, že až nastane ten boj, budeme jim muset předat své síly,“ poznamenala.
„Čekal jsem, že to řekneš,“ pousmál se bolestivě Washito a odešel si za svou prací.
Teyori její kroky zavedly ke studně z mraků. Tam mohla sledovat, co se dole děje…
8. Požehnání či ne?
Naruto se ráno probudil, chtěl se posadit, ale něco ho tížilo na hrudi. Byla to Hinata, Naruto se usmál a zavzpomínal na včerejší den.
„Naruto, kde je Sasuke a Sakura?“ zeptala se ho Hin.
„Nevím, půjdeme se po nich podívat?“ navrhl Naruto.
„Dobře,“ chytla ho Hin za ruku a táhla pryč.
Po chvilce je viděla, jak vcházej k Sakuře do bytu, a tak toho nechali. Naruto se na Hinatu usmál.
„Co je?“ zeptala se podezíravě.
Itachi jí držel ruce, ale nic neříkal, nic nedělal a nijak se netvářil, jen se usmíval.
"Víš, i když tu teď děláš scény, mám ten dojem, že se ti to líbilo. Hezky jsem si užil." Pustil jí ruce a odešel z místnosti.
Ležela tam s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Hlavou jí běhaly myšlenky jedna přes druhou, neměly žádný řád.
Jak si to mohl dovolit? Jak vůbec? Ani nevěděla jak, ale myšlenkami se dostala k sebevraždě. Posadila se na postel.
,,Kde to jsem.”
,,Odebírám ti tvou duši.”
,,A kdo jsi?”
,,Jsem Rido Namikaze.”
,,Hm a já jsem kdo?”
,,Už si zapomněl jsi Naruto Namikaze. Ale ne na dlouho. Brzo se spojíme.”
,,To není moc pěkné. A já to chci?”
,,Nemáš na vybranou. Je to tvůj osud.”
,,Tak to je v pořádku.”
,,To je víc než v pořádku.”
,,Naruto?”řekla Hinata když vešla do pokoje kde mněl Naruto být.
,,Tati”řekl chlapec.
,,Dobrý den Kushino-sama.”
,,Ahoj Hinato.”
..Co se tátoví stalo a proč se neprobouzí?”
,,To nevím,”odpověděla Hinata
.
..........................................„V místě hodin spících...“
Ozvala se rána, když vzduch nad bojištěm vybuchl. Z kouře se vymotali dva ninjové na okřídlených tvorech, kteří postrádali známky života. Černovlasý ninja s čelenkou Konohy musel vzápětí znovu uhnout výbušnině od druhého ninji, který s šíleným smíchem poletoval okolo.
Po chvíli uhýbání vyletěl o kus výš a výbušnina, která ho minula, změnila dráhu letu. Ninja si toho však všiml příliš pozdě na to, aby mohl někoho zachránit. Ta výbušnina padala přímo na místo, kde právě jedna z léčitelských kunoichi zraněného ninju. Oba vzhlédli, když ji černovlasý ninja volal.
Šestnáctiletá dívka seděla ve svém pokoji a horlivě telefonovala se svojí kamarádkou. Hlasitě se u toho smála a nevnímala ten klid, který ji oplýval. Její rodiče odjeli do divadla a ona měla tedy celý dům pro sebe. A toho chtěla náležitě využít. Celý večer proklábosit s kamarádkou.
Déšť bubnoval na okna a mračny se občas blesklo. Ona však tomuhle nevěnovala žádnou pozornost, spíš se soustředila jak ji kamarádka popisuje včerejší víkend, který strávila jak jinak než se svým přítelem.
Hučení. Byla to jediná věc, kterou jsem vnímala. Ten strašně otravný a nepřestávající hukot. Rozléhal se všude kolem a já nevěděla, jestli je to jen v mé hlavě nebo to skutečně slyším. Oční víčka byly tak těžké. Připadaly mi jako kusy kamene. Velice pomalu jsem otevřela oči. Okamžitě mě do nic udeřila dávka jasného světla. Přehnaným mrkáním jsem si snažila přivyknout. Posadila jsem se a chytila se za hlavu. Připadalo mi jako bych vypila sud saké.
Sakuře se sevřel žaludek, nechápala jeho chování, ale jako žert to vůbec nevypadalo. Spíš se ještě víc zděsila, když na ni začal Naruto vystrašeně hledět a pomalu couvat dozadu. Stejně jako ona i Naruto vůbec nic nechápal. Neznal ji, připadala mu naprosto cizí, ale něco v hlouby duše mu napovídalo, ať zůstane. Proto tedy jen čekal na odpověď.
„Ty jsi mě nepamatuješ?‘‘ zeptala se ho Sakura a položila mu soucitně ruku na rameno. Ten její milí úsměv jeho přesvědčil, už chtěl utéct.
„Orochimaru, co si myslíš, že děláš?! Toto je naše území,“ řekl Deidara.
„To mě nezajímá. Pro něco jsme si přišli, takže nám jděte z cesty,“ nedal se Orochimaru.
„Nenecháme vás!“ zahrozil Itachi.
„Myslím, že bude zábava,“ zasmál se Kabuto.
Je 23. prosinec a na Konohu se snáší sníh. Většina obyvatel je už doma u svých rodin, jen jeden muž stále pracuje. Urostlí muž sedí v pracovně Hokageho a čte hlášení. Konečně se dostane na poslední stránku. Poté položí dokument na stůl a zvedne se. Nasadí si svůj červeno/bílí Hokagžský klobouk a se zábleskem žlutého světla zmizí. O pár vteřin stojí už před dveřmi velkého domu. Vejde a zavře za sebou. Vtom se k němu přiřítí dva desetiletí chlapci.
Sourozenci párkrát zamrkali, než jim došel význam Mizukageho slov. Skoro až vyděšeně se na sebe podívali, než byli schopni se obrátit na skoro spícího postaršího muže.
,,První misi?" zalapali po dechu, přičemž neuvěřením málem vyletěli z křesel.
,,Ano, první misi. Co je na tom tak divného?" pozvedl své tlusté, únavou padající, obočí Mizukage a klíživě se na oba podíval.
Hinata polkla, aby uvolnila knedlík, který se jí za tu krátkou dobu usadil v krku, a mírně koktajícím hlasem konečně promluvila.
Prošla jsem drátěnou brankou rovnou na cvičiště. Bylo to jedno z mnoha míst, kde se setkávali noví studenti se svými sensei. Stejně jako dalších osmnáct spolužáků, jsem odmaturovala. Od doby, kdy Tsunade změnila pravidla Akademie, vycházeli všichni až ve čtrnácti letech. Bylo to lepší. Už jsme měli všichni nějaké zkušenosti a to se počítalo. Šlapala jsem po udusané hlíně, která nesla známky mnohých tréninků. Blížila jsem se k místu, kde se náš tým měl poprvé setkat. Ve stínu stromu jsem spatřila dva své bývalé spolužáky.
