Dobrodružství

Návrat

Vteřiny se vlekly, snad jí to dělaly naschvál, ta doba, kdy čekala na odpověď byla jako věčnost. Pak se od něho ozval ten arogantní hlas: " Byla si skvělá, ale nejsi nic." Řekl, otočil se a odcházel do temnoty.
To není pravda. NE!!! Ne to nemůže být pravda-srdce se jí roztříštilo na tisíc malých kousků. Snažila se utajit to, co cítila, nakonec se neudržela :" Proč!?...PROČ!?...Nééé...To není pravda, to nemůže být pravda!!" Do očí se jí nahrnula další nával slz, klečela s dlaněmi přitisknutými k tvářím.

„Ještě moment,“ zarazila je Teyori. „Něco pro vás mám.“
Všem dala jakýsi náramek.
„Měl by vás v tom nejhorším ochránit. Nepřišli jste sem zemřít, ne?“ vysvětlila.
„Díky,“ poděkovala za všechny Hinata a následovala ostatní.
Tentokrát se proměnil jen Shinken. Bylo to rychlejší a navíc takhle mohli zdolat polovinu cesty.

„Zdá se, že těch deset kiláků ujdeme rychle,“ poznamenala Akumakirei. „Ani k tomu nepotřebujeme Shinkena.“
Vyvolení si za chůze povídali, jen Kiba jim měřil, kolik kilometrů jim ještě zbývá.

Keď ráno otvoril svoje oči hneď prvé čo uzrel bolo jeho čierne kimono ktorého kraje kde mali byť rukávy boli otrhané náznak po surovom amatérskom krajčírstve.
Jeho gate ktoré boli takej istej farby ako kimono a opasok ktorý červenou farbou dodával šťavu kimonu.
Jeho kimono bola asi iba jediná vec uhladená a upravá v jeho izbe.
Bolo navlečené na drevenej figúre oproti jeho postele.
Jeho izba vcelku priestranná bola porozhadzovaná po zemi sa váľali zvitky, na stole ležali novo obrúsene kunaie a shurikeny.

„Izumo, seš celej?“
„Jo, někdo dostal pravýho. Uf, právě včas,“ zvedal se Izuma ze země, „Už jsem si myslel, že... Ne! Kotetsu, bacha!“

Více než nečekané

„Snídaně!“ Zachrčel dozorce.
Ve spoře osvětlené místnosti se rozlil obdélník jasného, mihotavého světla. Malými postraními dvířky vsunul muž dva talíře s něčím, čemu se kdysi dalo říkat chleba. Hraničář vzal starý a tvrdý krajíc do ruky a setřásl z něj červy.
„Není to moc,“ posteskl si, „ale musí to stačit.“ Lačně se zakousnul do tvrdého chleba a rozžvykoval každé sousto. Sem tam si loknul omezených zásob vody získaných během dešťů z pukliny ve stropu.

Gomen gomen.. lenost mě zmohla natolik, že sem to sem prostě nedokázal dát.. naštěstí sem se přemoh aspoň teďkon .. tak si to užijte

Stará žena odešla a Naruto jsi šel znovu lehnout. Ale už neusnul. Celou noc musel přemýšlet o tom co mu ta žena řekla.
„Yondaime Hokage tvé vesnice. Minato Namikaze, je tvůj otec.“ Ta její slova se mu v hlavě neustále opakovala.

Najednou se k Narutovi dostala libá vůně.

Oči pod dohladka ulízlými černými vlasy si mě nepřátelsky měřily.
„Arigato gozaimashita za nabídku, Sabreman Dave-san, ale nemyslím si, že Lee nebo já bychom potřebovali tvou pomoc při výcviku.“ Podvědomě stál v bojovém postoji a touto řečí těla dával najevo svůj názor daleko zřetelněji než slovy. Lee po jeho boku se také netvářil nijak přátelsky a jeho tlusté obočí se zamračeně dotýkalo z obou stran kořene nosu.
Věděl jsem, proč je tak nepřátelský. Myslel si, že útočím na jeho post Leeova senseie.

7. Útok na Konohu

Naruto s Rin pomáhaly v Zemi Vodních vírů Sasukemu s tréninkem. Měli to rozdělené, že pondělí, středa, pátek a neděli trénoval Sasukeho Naruto manipulaci elementu ohně a světla.
Trénink Sasukemu celkem šel, protože princip zkopíroval pomocí Sharinganu od Naruta a pak už je jen zlepšoval do konečné podoby.
Rin si vzala ty zbylé dny a Sasukeho nebo oba učila lékařské jutsu.

Trošku jsem povyskočila a prudce otevřela oči. Dopad těch nohou nebyl jako normální skok z okna ve druhém patře ani pozvolné vpochodování maminky a tatínka na terasu. Ne...tohle bylo...jiné. Byla v tom zvláštní lehkost, ale přitom i jistota, která se odrážela v tomhle jednoduchém pohybu.
Odlepila jsem se od sloupu a pár kroků ucouvla. Lidé přede mnou nebyli z okruhu těch, které jsem znala.

„Už je ráno,‘‘ poznamenal blonďák a pohlédl z malého na vycházející slunce. Itachi si oddychl, vážně ho tohle vyčerpalo, ale taky se mu i ulevilo. Neznal ten pocit, kdy bylo všechno venku. Ulevilo se mu, ale pěkně ho to i unavilo. Protáhl se a zavrtal se zpět do peřiny. Bylo mu celkem jedno, jestli blonďáček sedící vedle něj skočí ze skály nebo utopí ve vaně. Teď chtěl jen spát.

Kaluž, do které šlápla, ji vytrhla z poblouzněného snění a pomohla jí uvědomit si, kam vlastně běží. Musela někam, kde bude schopna si všechno urovnat v hlavě. Musela běžet za někým, kdo ji bude schopen vyslechnout.
,,Sensei..."

Nigenteki se konečně začala soustředit na cestu. Zvedla ruku před svůj obličej a rukávem si začala sušit slzy, které se jí dnes už poněkolikáté vhrnuly do očí. Nezbývalo jí než věřit v pomoc. V pomoc od člověka, kterého vlastně skoro ani neznala. Ale... byl to ten jediný, kdo ji mohl vyslechnout.

„Tak jak chcete.“ Řekl vrchní velitel.
„Chci a navíc jsem byla vždycky zvědavá na to proč jsou velitelé tak mocní,“ odtušila Kushina.
„Konec konců to poznáte sama a co vaši společníci?“ nadhodil Mayu.
„Ti mi budou sekundovat.“ Řekla Kushina a mrkla na Jiraiyu.
„Dobře a až se to Minato dozví, tak mě rozčtvrtí.“ Nechal se slyšet Sannin.
„Beru si to na triko a neboj já nejsem tak slabá. Jsem začka mého Mina-senseie. A to už něco znamená.“ Kushina se nechlubila nadarmo.

„Máš nějakou novou loutku?“ zajímalo Hinatu.
„Však uvidíš sama… teď začnu s Raionem,“ pokrčila rameny Naoki a z pásku si sundala svitek se zlatým pruhem. Ten znali všichni tři. Připravili se k boji – Hinata v bojovém postoji Hyuuga klanu. Shino natáhl ruce před sebe a nechal kolem sebe létat své brouky a Kiba se postavil vedle Akamaru a pravou ruku mu dal na hlavu, aby mohli dobře bojovat společně.
Naoki roztáhla svitek a položila ho před sebe na zem.

Láska s překážkou 09

„...toto byly všechny informace, které se nám podařilo získat. Už je to většina z těch, které ještě potřebujeme pro uskutečnění našeho plánu,“ obeznamoval Shikamaru všechny o aktuální situaci.
Ve sklepě pod květinářstvím rodiny Yamanaka se tentokrát sešli Naruto, Jiraya, Chouji, Yamato, již zmíněný Shikamaru i jeho otec.

Kakashi ani Rin nemohli uvěřit, že souboj skončil nerozhodně a ještě byl okořeněný takovým divadlem. (viz předchozí díl…)
No jak Minato odcházel s Kushinou a Hinatou, tak se k nim připojil Kakashi s Rin.
„Kakashi? Rin?“ podivil se Minato.
„Hai, sensei,“ přikývla Rin za oba.
„Vy dva jste se vůbec nezměnili,“ říkal pravdu.
„Ani vy ne,“ přihodil si Kakashi.
„Ale dej pokoj! Nepůjdeme si někam sednout? Přeci jen již nejsem nejmladší shinobi.“ Navrhl Minato.

Je to všechno fakt zvláštní... jsem tu už tak dlouho, ale na nic si nevzpomínám... možná tady ani tak dlouho nejsem, ale protože nevidím slunce, připadá mi to jako roky... doslova...

Seděla jsem opřená o stěnu svého vězení a pozorovala Terukiho, jak si hraje s kamíky. Pinkl do jednoho z nich a ten se trefil do louže. Podívala jsem se na něj. On jenom náhodou uviděl mě a skočil na druhou stranu jeskyně.

Rozhodnutí

"Mám pro tebe překvapení," řekl Itachi a otevřel velká vrata. Potom se otočil k Sasorimu a bez jakéhokoliv výrazu ze sebe vydal:"Dík."
Jemně chytl Sakuru za ruku a vydal se ven.
"Za co děkuješ? A jaké překvapení? Kam to jdeme?" Hrnula ze sebe otázky jako stroj, Itachi ale neřekl nic, vešli do lesa a ztratili se mezi stromy.
"Itachi!?"

Co jsem čekala? Nevím, já jsem nečekala nic. A pokud ano, nevěděla jsem o tom. Já jsem totiž nevěděla o ničem. První, na co si vzpomínám, je, že mě zaslepily sluneční paprsky. Hned potom tu máme lehké zaječení, které jsem díky oslepení nemohla identifikovat.
,,Probrala se, Aida se probrala!!' zaslechla jsem po chvíli z chodby. Vzápětí jsem uslyšela dupot, který se zastavil až u mě.