Dobrodružství

„Jak jsou na tom, Sakuro?“ ptal se Kakashi a koukal na Naruta s Shikamarem, jak vyčerpaně leží na postelích.
Růžovovlasá kunoichi kolem nich běhala a kontrolovala zranění.
„Shikamaru si chvíli odpočine a bude v pořádku. Rána Rasenganem mu zlomila žebro, ale naštěstí mu neporušila vnitřní orgány, takže mu nic není.“
Poté se odmlčela a podívala se na druhého Shinobiho.

Jen seděl a díval se. Něco v jejím pohledu ho nutilo přemýšlet. Ale o čem? Má přece důkaz a ona se přiznala, že ji sem poslali jako špeha. Ale stále tu bylo něco, co v něm vyvolávalo pochybnosti. Na té chodbě to nemohl být klam. Byla tak šťastná, když mu oznamovala, že zůstane a potom tolik vyděšená, když jí oznámil, že ukončí její život. Její poslední slova před tím, než padla do bezvědomí, zněla: „Já… se omlouvám… za všechno.“

Další dny si Sakura ještě poležela v nemocnici. Malou holčičku tam nechali s ní. Sasuke měl tu dobu spoustu práce, stále ještě museli vyřešit ten incident v jejich domě. Naruto, který se momentálně nacházel se vězení odmítal promluvit a ptát se Sakury by značné riziko po tom co se po roce probudila. Sama o tom ani nechtěla mluvit, stále měla špatné sny,i když Naruta hlídali nemohly ji nijak pomoct, ve svých snech je sama. Samotné vyšetřování nebralo konce, nikdo nemohl přijít na to jak se mohl dostat do jejich snů, jak je mohl ovládat.

Skupinka přešla kopec a objevila se u domku, z kterého se divoce kouřilo. Rozsvítili se okna a ve dveřích se objevila malá postava. Byla to stařenka jak říkajíc při těle. Tenké vrásky jí zkrášlovaly babičkovskou tvář. Divoce se usmála a položila vedle vchodu kovové hrábě. Zrovna se chystala hrabat listí, ale jakmile spatřila svou houževnatou vnučku, rozzářila se a zapomněla na své denní povinnosti. Rychle a nebojácně přiskočila ke skupince a neústupně je tlačila do domu.

„Tak tahle to bylo.‘‘ Nadechla jsem se zhluboka. Naruto konečně dokončil své vyprávění. Zabralo mu to asi hodinu, za tu dobu nikdy než Naruto nepromluvil. Dokonce i já, i když jsem měla tolik otázek, některé věci jsem stále nevěděla a chtěla jsem je vědět. Momentálně jsem potřebovala klid, abych si vše ujasnila, abych si udělala pořádek ve svých vzpomínkách. Některé věci jsem si pamatovalo to ano, ale nemohla jsem si vybavit tvář svých rodičů, žádnou vzpomínku z těch let kdy jsem byla u nich, prostě ne.

Všetko zívalo prázdnotou. Ticho...len ticho...

"Hej ty, tady máš dopis. Pošli ho ihned Kazekagovi a použij nejrychlejšího ptáka." strčila mu dopis do ruky a běžele dál.
Běželi po schodech když narazili na skupinku ninjů, kteří běželi po schodech nahoru.
Všichni by se srazili, kdyby Shizune neměla rychlé reflexy a nezastavila.

"Shizune-sama. Tady jsou všichni koho jste si nechala přivolat, cestou jsme potkali i Saie. Řekl,že chce jít taky, doufám,že v tom není nějaký problém" řekl Kotetsu.

Druhý den

"Naruto! Ksakru Naruto, prober se!!!" Naruto otevřel oči. Chvíli nechápal, co se děje. Po chvíli mžourání očima mu došlo že na něho dokola křičí Sakura. Naruto do ni začal ďoubat prstem a řekl:
"Kde máš puňtík na vypnutí jako budík?"
Najednou dal ruku ale tam, kam ji dávat neměl.
"Měkký, co to asi bude?" Zvedl hlavu a ruku okamžitě sundal. Koukl se na Sakuru, která tam úplně červená nasraně koukala na Naruta..

U brány to začalo houstnout. Všichni bojovali už skoro z posledních sil. Shizune dostala zásah od kunoichi jedovatými jehlami. To už se přidala do boje i Tsunade. Svou silou je tam drtila jak jen mohla. I přes to to však vypadalo jako by nepřátel neubývalo.

Orochimaru natáhl ruku a z ní vyjelo asi přes dvacet hadů. Naruto před nimi uskočil, ale stejně ho pořád pronásledovali. Vytvořil klon a začal vytvářet rasengan ve vzduchu. S ním dokázal hady spálit, ale Ori natáhl druhou ruku a zase ti samí hadé vyjeli z druhé.

Stojí na břehu řeky a dívá se na západ slunce, tak, jak se díval jen s ní.
„Měl bys už jít, ona se tu neobjeví.“ Ozvalo se mu za zády.
„Za chvíli přijdu.“ Zamumlal, ale dál hleděl na západ slunce. Itachi si povzdechl a šel zpátky.

Pamatoval si na tu chvíli. Na chvíli, kdy ho opustila. Bylo to až moc živé, jako kdyby se to stalo teprve včera.

...z minulosti

„Kde to jsem?‘‘ Zamžourala pokusila se znovu natáhnou ruku vpřed, ale něco ji v tom bránilo. Cukla víc, ale znovu ucítila bolest v ruce, byla zlomená. Zasténala, někdo však povolit to sevření co ji svazovalo k zemi. Konečně se mohla svobodně hýbat. Pomalu otevřela oči, aby si prohlédla, co ji čeká zde. Ale nebyl to její dům ani žádná jiná místnost, ve které předtím byla. Zprudka se posadila, oči tikala po místnosti a snažila co nejdřív najít nějaký východ. Zaměřila dveře a okna, za nimi padali kapky deště.

„Proč jsi to udělala?‘‘ Špitl Sasuke a pohladil ji zakrvácenou rukou po tváři. Vykašlala trochu krve. Bolest byla nesnesitelná, oba ji cítili stejně. Avšak bolest v srdci byla silnější, než všechno to co teď cítili. Bolest v srdci je spalovala, teď musí nechat svou holčičku o samotě, teď když mohly být spolu. Jako rodina.
Sasuke se zhluboka nadechl, ale našlo to, bolest postupovala pomalu víš, sotva se mohl nadechnout. Jeho oblečení začalo nasávat krev a nejen jeho i Sakura krvácela, ale už se nějakou dobu nepohnula. Strnul, snad už není…

V Konoze to šlo jako předtím. Jen lehké mise a jinak nudný život puberťáků. Naruto se divil, že jeho sestra odolává nájezdům ctitelů, kterých se pak klidně zbavoval on, když moc otravovali. Ti dva totiž bydleli spolu a on ji chránil. Jak jen mohl.
„Ahoj, Naruto. Je mi to líto, ale dneska mě bude trénovat Ebisu a na tebe asi nebudu mít čas,“ řekla ráno Kit svému bratrovi u snídaně.

Naruto se rozběhl plnou rychlostí proti svému otci. Když byl na dosah meče, tak zmizel a objevil se za ním. Úder svého meče směřoval doprostřed zad, netrefil.

Vodní stěna okolo Minata se začala postupně zmenšovat, až nakonec se voda jen rozlétla do okolí, a pak zmizela. Minato si jen otřel studené kapky vody z obličeje, které byly důkazem její jediné existence a rozhlédl se po náměstí. Přikrčil se do bojové pozice a udělal pečetě. Jeho plášť zavál v mírném vánku a poté se Minato vytratil.

4.- Mise
Chlapec s černou kšticí neposedných vlasů zničeně dopadl před znuděně stojícího blonďatého muže.
„Om... Omlouvám se, sensei... Ale nějaká babička-“
„Nějaká babička tě po cestě zastavila, že chce pomoct s nákupem. A ty, jakožto pravý dobrák, jsi jí nákup donesl až domů, že?“ Usmál se na něho sensei.
Chlapec se také zašklebil. „Ne, chtěla, abych jí ze stropu sundal kočku,“ řekl ospale a pořádně si zívl.
„Obito, jak dlouho jsi spal?“

Slunce vysvitlo, muž v černém plášti stál u brány do Konohy. Čekal na ni, stále nepřicházela, už si začal myslet, že zůstala. Ale za ním se objevila osobě tentýž v černém plášti.

Daichi těšilo, že mohla nahlédnout do Sasoriho nitra. Už v něm přestávala poznávat toho zatvrzelého zabijáka bez emocí a byla za to ráda. Do toho nesmyslného vztahu vkládali oba vše, teď víc než kdy jindy.

„Večeře!“ hulákala modrovláska. „Ehm, co žes to vlastně vařil?“ optala se Sasoriho s mírným znepokojením.
„Překvapení šéfkuchaře,“ odpověděl klidně.
Bylo to divné. V loutkářovi bylo hrozně moc elánu a životní vitalita z něj jen čišela. Občas nezapomněl poškádlit Konan, ale spíše to bylo ze zvyku, nežli z jízlivosti.

„Kdy jsi vstala?“ zeptal se Neji Kitsune, když přišel za holkama do pokoje a ona seděla na okenním parapetu a dívala se ven. Zasněně zírala na písek kolem a vypadala, že každou chvilku spadne.
„Asi tak před hodinou… co vám včera řekl Kazekage?“ odvětila Kit, ale stále se na něj nepodívala. V hlasu jí zaznívala melancholie. Vzpomínala.
„V sedm se hlásí hlídky u jeho sourozenců, v osm Naruto u něj. Ostatní hlídají vesnici,“ odpověděl Neji a přistoupil k ní. Taky se podíval z okna. Byl tam krásný výhled na blízkou oázu.

Doběhli domů, stále zrychleně dýchali. Posledních pár minut se ani nepohnuli, sedli si na zem a opřeli se zády o dveře. V domě vládlo až znepokojující ticho. Děti doma nebyly. i Sasuke byl z toho všeho v šoky, celý se třepal, neřekl ani slovo.