Nováčci
Proč, proč se tohle stalo? Nevím proč mi život nadělil takové utrpení. Udělal jsem snad někomu něco? Nevím. Osobu, kterou jsem tolik miloval, jsem ztratil kvůli lži. Lži, která neměla nikdy vyplout na povrch.Asi jsem udělal jeden prohřešek. Prohřešek, co mě stál duši. Svoji duši jsem prodal ďáblovi a teď z ní mám guláš. Ptáte se co to je za lež? Ani nevím jestli to dokážu říct.
Toto mě spaluje. Ničí mě to! Všechny pocity co vypluly na povrch, jsou zlé. Mohl jsem s ní být tak šťastný.
008 – Už to tak bude...
Po Yamatově smrti byli všichni, kteří s ním byli na misi, včetně mě, zamlklí, všichni jsme přemýšleli o bombě nastražené v ohništi.
„Jak se to mohlo stát?!“ vyjela na nás Tsunade, když jsme všichni byli v její kanceláři. Nejspíš zapoměla, že to byla ona, která ho ošetřovala.
Ninjové z Konohy, na hřbetu obřího orla konečně dorazili domů. Hinata a Tanma, i když přes jeho vzpírání, byli hospitalizováni. Týden pro Tanmu byl jako mučení. Ale trošku mu zvedlo náladu, když mu Naruto řekl, že jim Tsunade udělila volno. Sakura se byla za Tanmou zrovna podívat.
,,Ahoj, Saky. Jak jde život?“ Zeptal se Tanma, zatím co si hledal nějaké přijatelnější oblečení. Sakura se na něj podívala. Přibylo mu o pár obvazů navíc. Obvázaný krk, hrudník, solar, levé předloktí a pravé ucho.
Kdy a kde se to vše odehrává?
„…Myslíš, že česť shninobiho presahuje životy iných?“ Kakuzu sa len trpko usmial nad slovami, ktoré toho večera vyslovil Senju Hashirama, kage z Listovej. Spomenul si na svoje vyčerpanie, na purpurovú farbu oblohy, na smršť, ktorú tej noci rozpútali vodný živel a legendárny Mokuton Hashiramu. Boli to práve tieto slová, ktoré ho presvedčili, že svet shinobi má ešte stále nádej a následne ho uvrhli do nesmiernych útrap. Sedel na studenej tvrdej kamennej dlažbe vo svojej cele a skúsil odhadnúť ako dlho je uveznený. [i]Päť rokov? Sedem? Desať?
Tak jo lidi, jestli jste na mě ještě nezanevřeli, tak sem konečně přidávám nový díl. Háček je ale v tom, že je tenhle díl asi o 200 slov kratší než minulý. Vážně se moc omlouvám za dobu čekání a za délku dílu, ale vážně jsem nemohla nic vymyslet. A navíc - i když se to nezdá - máme ve škole takové práce, domácích úkolů, referátů a všeho, že si sotva zapnu PC. Jo já vím, to není výmluva - jsou totiž víkendy, že?
Božena Němcová
O 12 let později
,,Byakugan!‘‘ Řekl blonďatý chlapec, jeho modro-pomněnkové oči, se zalili světle šedivou barvou a kolem očí se mu udělali lehce viditelné vrásky. Rozeběhl se proti figuríně, stojící na druhé straně hřiště, v Pár kroků před ní vyskočil do vzduchu, vytvořil ,,Dvě lví pěsti‘‘ a silou udeřil do figuríny. Ta se v mžiku rozlétla na milion kousků a chlapec se začal radovat.
,,Jo! Mami dokázal jsem to,‘‘ jásal blonďatý kluk a deaktivoval Byakugan, poté se rozeběhl ke svojí matce, aby ji objal.
Môj úplne prvý preklad 
Angličtina nie je moja silná stránka, preklad je naozaj len veľmi približný, no dúfam, že sa bude páčiť aj takto.
Originál: http://www.fanfiction.net/s/5668442/1/The-Benefits-of-Amnesia
Zobudila sa na to, že ňou niekto triasol. Hlava sa jej točila a videla rozmazane. Keď sa jej podarilo zaostriť, stretla sa s modrými očami a jemne sa usmiala.
"Si v poriadku, Hinata?" spýtal sa jej Naruto.
Ale vyzeral... inak.
007 – Jediná slza
O několik hodin později jsme všichni seděli na chodbě v nemocnici, každý ponořený do vlastních myšlenek. Yamato byl na operačním sále a byl tam asi tři hodiny. Ze sálu vyšla Shizune v bílém plášti, s rouškou na obličeji a takovým tím sáčkem na hlavě. Na rukou měla rukavice. Všichni jsme okamžitě vyskočili.
„Bude v pořádku?“ ptal se hned Kakashi.
„Těžko říct, teď ho převezou na pokoj. Je možné, že...“ nedořekla to a sundala si roušku a tvářila se smutně.
Děj se odehrává čtyři roky po té, co Naruto odešel trénovat s Jiraiyou. Rok po jejich odchodu se vydali na trénovat po různých zemích i Sakura s Hinatou. Jako první do listové dorazí Naruto s Jirayiou, pár dní po nich i Sakura s Hinatou.
Je krásný den, slunce svítí, ptáci švitoří. Po celé listové vesnici se ozývá křik z dámské části lázní.
„Konohamaru!“ křičí Ino a honí Konohamara po lázních. Konohamaru vyběhne ven a srazí se s jeho týmovou partnerkou.
„Mo-Moegi?“ koktá chlapec vyděšeně.
Sakura vždycky milovala Sasukeho. Ten jeho tajemný výraz ve tváři, ty onyxové oči, které jí vždycky tak lákali a ty chvíle, kdy se usmál, ty pro ní byli vším. Ale pak odešel a Sakura ztratila všechnu tu energii, kterou měla v blízkosti Sasukeho. Byla jako tělo bez duše, které bloudilo temnotou a nemohlo najít kus světla.
Totálne nespravodlivé. Prečo musím byť práve ja s tým ******* v tíme. Nestačí, že tam je už Sakura? Musí tam byť aj on? Pokiaľ dostaneme aj hrozného senseia, idem za Hokagem žiadať o výmenu tímu! To mýslím vážne! Nechcem byť s niekým, kdo je slabší než ja.
Bloudění v pevnosti
,,Pohyb! Pohyb, k***a!“ Řval Tanma na svoje kamarády, sice nerad, ale byli pod tlakem.
,,Jsou pořád za námi! Rychle!“ Zastěžoval si Naruto. Za nima se řítila pěkná horda malých mutantů.
,,Neměli by jsme to rychlejší, kdybychom rovnou skočili dolů? Tam stejně jdeme.“ Zeptal se Kiro Tanmy. Ten nic neříkal, nerad jednal pod tlakem a začínal vidět rudě. Objevil se další problém. Naproti jim se vyřítili další malí mutanti.
006 - „Odcházím.“
Tentokrát Hidan a Kakuzu nešli, Konan přišla s Itachim a s Kisamem.
„Zdravím,” řekla vesele Konan. Kývli jsme na ně.
„Itachi, Kisame víte proč jsme tady,” řekla jim.
„Ano,” řekl za oba Itachi.„Přece to nepodepíšeme, že ne Itachi?” řekl Kisame.
„Podepíšu,” řekl Itachi a všechny tím překvapil. Jeho výraz byl pořád stejný. Jeho bezvýrazí výraz nic neříkal, nešlo z něj nic vyčíst. Kakashi se zatvářil překvapeně. Zjevně nečekal, že Itachi to přijme.
Tak po dlhej dobe je tu 5. diel mojej FF.
Ďalej chýbali nejaké strany. Nič z toho čo v knihe ostalo, nedávalo osamote zmysel, tak knihu odložil a išiel na dohodnuté miesto.
Počas cesty ešte rozmýšľal.
Mám šťastie, že som sa z tej knihy vôbec niečo dočítal. Zaujímalo by ma, prečo tam nechávajú knihy, z ktorých sa už aj tak takmer nič nedozviete.
„Konečne!“ Skríkol Kenzo.
„Kľud.“ Odpálkovala ho Reina.
„Kde si bola tak dlho?“ opýtal sa Itachi.
„Doma.“
Nervózně jsem se rozhlédla kolem, mám jít? Zůstat stát? Otočit se a utéct? Teď, když jsem se dostala až sem? Teď, když mohu konečně někam opravdu patřit?
Být opravdovou součástí něčeho se mi nikdy nepoštěstilo, moje rodina žila dlouhou dobu mimo zemi daleko až za oceánem a já jen tajně snila o době, kdy se vrátím.
A k završení mého snu stačí jen jeden pouhý krok. Poryv větru si pohrál s mými vlasy, vzal sebou i cípy rudé stuhy, která se rozvázala. Zručně jsem je chytla a znovu vytvořila mašli v mých vlasech. Už nemůžu couvnout.
Hinata kráčela po vesnici, už to bylo sedm měsíců, co se usídlila v této vesničce. V náručí nesla malého chlapce. Měl krásné blonďaté vlásky, na každé tváři dvě rýhy. Vypadal přesně jako jeho otec… Akorát ty oči, bylo v nich cosi magického, nikdy neviděla stejné ba i podobné. Už jej jejich barva byla výjimečná, z jedné poloviny byli průzračně modré a z druhé se modrá vpíjela do krásné levandulové. Její kroky směřovaly k nedaleké školy, často tam chodívala vypomáhat s výukou malých ratolestí.
Lev Nikolajevič Tolstoj
Prolog:
KAPITOLA 1.
Dažďové kvapky
Bol upršaný letný deň v Konohe a mladý človek ležal na posteli v svojej izbe a čítal si knihy a spisy. Keďže bolo vonku úplne ako v dažďovom pralese, tak trávil radšej tento deň doma učením a porozumievaním techník a chakry. Učil sa už snáď aj cez tri hodiny, tak bol pekne prekaprený.
Prečo musí byť vonku hentaká marha ?! Povedal si sám pre seba. V miestnosti už totiž začalo byť dusno jak v konskej ri*i.
