Nováčci

Hinata otevřela oči. Nepamatovala si, že by usnula, ale zřejmě ano, protože jí někdo sundal pásku z očí a očistil obličej. Pořád seděla v té samé místnosti, pořád měla svázané nohy i ruce.

Rozhlédla se kolem. Seděla uprostřed ničím nezajímavé místnosti s nudnými špinavými stěnami. Nikde žádné okno, žádný nábytek. Kousek od ní seděla na zaprášené zemi Sakura. Opírala se zády o stěnu a posměšně se usmívala.

Probudily ho slabé hlasy. Soustředil se, na zachycení rozhovoru :
„...protože umění je výbuch!“ uslyšel, než celou budovou otřásla exploze, která ho shodila z postele. Rychle na sebe hodil svůj plášť s červenými mráčky a s výkřikem : „Kterej kr*tén?!“ vyběhl na chotbu, kde potkal Kakuza.
„To byl Deidara. Asi se zas pohádal se Sasorim.“ pověděl mu maskovaný.
Oba šli do kuchyně.
„Stává se to často?“
„Dost.“

001 – (Shikamaru) Ach ta máma....
„Shikamaru, drahoušku měl bys už vstávat,“ zavolala na mě matka.
„Je to snad jediný obyvatel vesnice, který ještě leží v posteli,“ řekl otec.
„Našla jsem mu takovou hezkou dívku a s tou bude mít konec s tímhle jeho pospáváním,“ řekla máma a usmála se nad tím, jak to skvěle vymyslela.
„Co že jsi udělala?!“ vyjekl jsem, když jsem ve svých trenýrkách s otazníky sestupoval dolů do kuchyně.

Sakura i Tsunade vytřeštily oči. Airi se chytila za hlavu a spadla na zem. Opravdu hlasitě oddechovala a byla celá červená. V duchu se Airi musela pochválit, že je tak dobrá herečka.
Sakura k ní přiskočila a pomohla jí posadit se. Airi byla v obličeji celá rudá, což bylo způsobené tím, že na zemi na chvíli zadržela dech a jen vydechovala, takže potřebovala kyslík. Tsunade už se nadechovala k dalším otázkám, ale přerušil ji výbuch.

Konoha se probouzela do nového dne. Všichni se připravovali na své povinnosti. Ve čtvrti Namikaze se chystal obří návrat.
,, Tak? Co budeme dělat dneska? " Zeptala se Elika Tanmy, který ležel vedle ní.
,, Co budeš dělat ty, to fakt nevím. Dneska nemám čas, čeká mě spousta práce. " Informoval Tanma Eliku.
,, Návrat Namikaze...... " Doplnil. Elika trošku posmutněla.
,, Kdy se chystáš vyrazit? "

"Idem ešte pre Naruta, sľúbila som mu, že dnes pôjdeme na obed do Ichiraku. Tak čau," mávla som Sakure, keď sme akurát prechádzali cez ulicu, na ktorej Naruto býval. Dúfala som, že bude doma.
"Ahoj," usmiala sa na mňa, a išla si svojou cestou.
Zaklopala som teba na dvere Narutovho bytu. Chvíľku na to, som počula, ako Naruto dupoce nohami o podlahu.
"Počkaj chvíľku, hneď som tam!!" zakričal. Povdychla som si teda, a počkala. Obzrela som sa za seba. Často to robievam. Vždy mám pocit, ako keby ma niekto sledoval.

Úvod
Předem píšu, že tato série je psaná na pár NaruSaku a jestli budete chtít tak ke konci i SasuHina. To mi můžete napsat do komentářů – bude demokracie, pište ano i ne .
Dále vám chci napsat, že další díly budu vydávat přibližně každé dva týdny nebo dřív. Jelikož jsou prázdniny, mám na psaní povídek čas. Někdy mi to ale nevyjde a to vám v komentářích dám vždy vědět, jestli se povídka zpozdí . (Pokud to teda někdo bude vůbec číst )

V doupěti Akatsuki panovalo stísněné ticho. Všichni věděli, že když už je šéf svolal všechny na základnu, tak se něco pokazilo. Někteří nervozně poťukávali do stolu, jiní se zoufale snažili vzpomenout si, na své celkové výsledky. Ticho přerušilo zaskřípání dvěří. Akatsuki se, jako jeden otočili a uviděli ve dveřích stát Peina s Konan po boku.

„Mohl nám to alespoň říct, nemyslíš?“ zamumlal Lee. Pohled upřel na svoje boty.

„Hm…“ Tenten se jen nervózně ošila. Stáli s Leem na střeše jednoho domu a opřeni o zábradlí pozorovali rušnou ulici pod sebou. Stáli tam takhle už tři hodiny, vlastně od chvíle, kdy se dozvěděli pravdu. Během té doby to Lee zopakoval už nejmíň po desáté, a pokaždé s trochu smutnějším výrazem.

„Sakra!“ naštvala se Tenten, nakopla hromadu kamínků a praštila do zábradlí. „Co si o sobě myslí?! To, co udělal, nebylo zrovna-“

„Tenten…“

Naruto:
“Sakra!” zaklel jsem.
“Co to jako má být?” zeptal jsem se a zdvihl se ze země. Přede mnou na zemi stála obrovská… budova. Přikrčil jsem se a schoval se do vysoké trávy.
“Co to má všechno znamenat? Tohle tady někdy stálo?” ptal jsem se v duchu a pomalu mi začalo docházet, že to všechno bude nějak souviset s tou podivnou holkou a že ji musím co nejrychleji najít. Opatrně jsem se proto vyplížil ze svého úkrytu a pomalu jsem začal obcházet tu obrovskou věc, která mi přistála rovno před nosem.

Ráno ma prebudil buchot na dverách. Zamrmlala som niečo v tom zmysle, "že nemusíš tak trieskať, ja počujem".. Ale ako naschvál, tá osoba začala búchať ešte viac ako bolo treba. To som už naštvaná ako Fúria vyskočila z postele, a so sloním dupotom sa vybrala otvoriť.
"Čo chceš?!" vyjakla som na tú osobu.
"Pre boha, kľud veď," odvetila šokovane Sakura.
"Uh, prepáč, ale prosím ťa, netrieskaj toľko na tie dvere..." povedala som, keď som ju pustila dovnútra.
"Hej, Asura, mám jednu otázku..." začala Sakura.
"Akú?" zdvihla som obočie

„Hej ty! Jo, na tebe mluvím!“ z vedlejší uličky se ozýval rozzuřený hlas. Tenten zrovna odcházela od Hokage s podklady pro novou misi, když ten křik uslyšela. Hm, ten hlas znám… Co se to tam asi děje?

Nakoukla za roh domu a uviděla hlouček lidí shromážděných do neprostupné stěny, jak zaujatě a vyděšeně zírají na scénu před sebou. Znovu se ozvaly výkřiky.

Moje meno je Asura Yuki Namikaze. Áno, čítate dobre, Namikaze. Som dcéra štvrtého Hokageho Minata Namikazeho. Mám 17 rokov, žijem v malom domčeku v Kohone. Sama. Sama ako vždy. Ľudia ma poznajú ako Dcéru Minata. Krstne meno nepotrebujú vedieť. Veď na čo. Som len decko slávneho a úžasného človeka.

S posledním kamenem na mohyle mi vyschla i poslední slza a já jsem se s Kenshinovou pomocí zvedla na nohy. Trochu jsem se porozhlédla a neosobně jsem se vydala k vypálené vesnici, abych někde sehnala aspoň trochu zásob.

Nakonec jsem ještě jednou vlezla do našeho domu a vzala jsem si Kenshinův batoh. Možná to vypadá sobecky, ale neviděla jsem důvod, proč bych měla všechno nosit já. Navíc by mi to překáželo v tasení katany, zatímco Kenshin takové břemeno na zádech ani necítí.

Probudila se až v tvrdé vyhřáté posteli. Zjistila, že už se může normálně hýbat a rána na boku už je zahojená. Ona ta postel určitě tvrdá nebyla, ale za tu dobu, co byla u Akatsuki, si zvykla na Kisameho vodní postel.
Byla v pokoji sama a dovnitř proudil čerstvý vzduch, který se dovnitř dostával otevřeným oknem. Kdybych chtěla, mohla bych utéct, napadlo ji. Nejsou moc opatrní.

Naruto, Kusuri a Bee sa premenili do formy bijū a postavili sa oproti Jūbimu. Bolo vidieť, že ho ovládol Tobi, lebo mal v oku sharingan.
„Mám plán, ale musíme spolupracovať," povedala Yuki a vysvetlila im plán.
Jūbi zaútočil na nich chvostmi, ale Gyūki ich zablokoval. Vzdialil sa od neho a za ním už boli pripravený Yuki a Kurama.
„Katon: Kaen hōsha!"
„Fūton: Tsumujikaze"
Plameňomet posilnený veterným tornádom sa rútil na Jūbiho. Zasiahol ho, ale keď sa oheň rozplynul, zistili že je nezranený.

Elika vycházela ze svého domu. Šla za Tanmou k hlavám Hokagů. Cestou přemýšlela, co jí asi chce Tanma říct.
,, Mohlo by to být?........ Prosím tě! Nebuď hloupá! Tanma na jiné, tak proč by si vybral zrovna tebe? " Vedla uvnitř sebe Elika tenhle menší spor. Došla blíž k monumentu, když zahlédla malé, ale opravdu malé, oranžové světýlko na vrcholku hlavy Čtvrtého. Nejistě se usmála a pokračovala v cestě.
Tanma pohodářsky seděl na hlavě Čtvrtého a pokuřoval si. Během toho i přemýšlel a zavzpomínal.

Naruto se procházel po chodbách Akademie a jen letmo se snažil najít svoji třídu. Všichni si na chodbách hleděli svého, jako by se neznali. Někteří běželi, další se loudali. Ale všichni věděli, kam jdou. Naruto osaměl a tak si začal připravovat, co by mohl říct na seznámení.

„Neji-kun, počkej na mě chvíli,“ zašvitořil vysoký hlásek a dívka se dala se lehkého poklusu. Její tmavomodré vlasy za ní vlály a očima, které byly navlas stejné jako ty jeho, chlapce starostlivě pozorovala. Neji jen něco zabručel, ale nezdálo se, že by zpomalil, spíš ještě zvýšil tempo.

Keď som konečne prišiel k sebe, uvedomil som si, že niečo držím v rukách. Bolo to jemné, ale aj drsné a teplé. Pritiahol som si to k nosu. Privoňal som si k tomu. Voňalo to známo a neznámo zároveň. Pohľad som mal nejako rozmazaný, pretože som nevedel urči, čo v rukách držím. Zaostril som zrak. Bolo to telovej farby, splývalo mi to s rukami. Pretrel som si oči. Konečne to dostalo nejaký tvar. Bola to ruka. Ľudská ruka. Okamžite som ju pustil a odstočil som čo najďalej od osoby, ktorej ruka patrila. Zabrzla ma stena.