Drama

Lehce si promnu obličej a unaveně zamžourám, když se mi do očí nečekaně dostane až příliš ostrý paprsek světla. Ještě chvilku mrkám, než se mi ze zorného pole vytratí i poslední zbytky černých skvrn, které způsobilo právě ono jasné světlo. Konečně se můžu pořádně rozhlédnout, kde že jsem se to vlastně ocitl. Všude kolem mě se rozprostírá až těžce uvěřitelná krajina. Vzduch je svěží, prosycený vůní květin a letní přírody. Zelená tráva jemná na dotek a nebe safírově modré. Mám pocit, jako bych byl právě vstoupil do ráje.

Probudily mě paprský slunce které pronikali skrz okno. Rozhlédla jsem se po pokoji, byla jsem v nemocnici. Koukám a vidím další postel na které někdo leží. Ležela tam Hinata. Skrz obvazy jí pořád krváceli rány. Chtěla jsem vstát a ošetřit jí to. Ale pak jsem z jistila že mám jednu nohu. Chtěla jsem tedy zavolat o pomoc ale když jsem otevřela pusu zaboleli mě strašně tváře.Před očima mi prolítla vzpomínka na boj s Narutem. Začala jsem brečet. Z ničeho nic.

Většina lidí považuje led a sníh za neživé. Co teprve věčně zamrzlou zemi, kde samotní ninjové jsou chladnější než led?
Prázdná a pustá krajina, řekli byste, stále bičovaná větrem. Nic tady nemůže žít.
Kdybyste se podívali blíže, zjistíte o tomto jevu zajímavou věc. Tento nehostinný svět žije a dýchá. Není tak živočišně pestrá, přesto dává život.

Dopis. Poslední. Já ted píši vám.
A to je vše, co v tomhle světě nechávám.

Chcete snad moje srdce? A nebo moji duši?
Ještě pořád máte smůlu, ještě stále buší.
A do posledního úderu já se s vámi budu prát,
do posledního úderu, budu prohrávat, však přesto hrát.

Do posledního úderu se s vámi budu bít,
do posledního úderu, budu doufat, budu snít.
A až jednou moje srdce bušit nebude,
můj výdech poslední bude k tobě, osude.

Až zlomí se mi kolena, až zakloním svou hlavu.
Můj výdech odletí a rozplyne se v davu.

Ještě než začnete číst.

Tady v mé povídce je minulost trochu jiná. Jak se sami převědčíte.

Hinata se odmítala od Naruta hnout. I jen nepatrný krok, co udělala, se jí zdál moc.
„Hinata, musíš odpočívat,“ domlouvala jí Sakura.
„Ne, Naruto mě potřebuje. Musí vědět, že tu jsem,“ bránila se Hinata, i když po skoro celodenní stráži na ní začínala doléhat únava. Připočteme-li její špatný spánek posledních dvou dnů. Od té doby, co se probudila v Narutově náručí, spala sotva dvě hodiny.

Musím na tebe pořád myslet. V hlavě mi plave spousta otázek. Vrátíš se? Žiješ? Změnil ses? Zesílil si? To všechno nevím. Musím jen doufat, že ano.
Od té doby, cos odešel z vesnice s Jiraiya-san. Už je to pět let. Od té doby tě nikdo z vesnice neviděl.
„Hinata-chan!“ Křičel kdosi za mnou. „Tomu bys nevěřila, kdo je v kanceláři Hokage.“
Otočila jsem se a uviděla Sakuru. Zamyslela jsem se. Hnedka mě napadlo, že by se mohl, vrátil Naruto. Nevím, stále doufám v kladnou verzi.

V tej chvíli ju od seba odstrčil a postavil sa. Mračil sa na Sakuru, zovierajúc ruky
v päsť, ktorá sa tvárila pobavene a v zelených očiach, ktoré upierala na Sasuke, sa jej blýskalo. Vyviedla ho z rovnováhy a to ju tešilo. Zahryzla si do spodnej pery a potláčala úsmev. Sasuke sa ani nepohol, nič nepovedal, len sa na ňu vražedne pozeral, akoby potajme dúfal, že bude schopný zabíjať pohľadom.

„Akatsuki,“ odpovedal Yasuo.
„Čože?!“ skríkli všetci Kagovia naraz. Neverili, že Akatsuki zaútočia tak skoro. Mysleli si, že majú aspoň pár dní, ale ako sa zdalo, Akatsuki nemienili čakať.
„Musíme odtiaľto dostať občanov, ktorí mali byť evakuovaní!“ vyhŕkla Tsunade a Raikage súhlasne prikývol.
„Postaraj sa o to, Yasuo!“ rozkázal, „My sa zatiaľ pokúsime zdržať Akatsuki, aby ste mali voľnú cestu!“ Yasuo prikývol a bežal si vykonať svoju prácu. Gaara na Raikageho prekvapene pozrel.

Zrození legendy II: 4.Ticho před bouří 1.část

„Hm. Haruno Sakura jo? Ale děvčátko, my nejsme žádní mstitelé. Nemůžeš k nám jen tak přijít a žádat nás o pomoc s pomstou.“
„Co uděláš, až se pomstíš? Dokázala by jsi bojovat proti svým přátelům. Dokázala by jsi zabít někoho ze svých přátelů z Konohy?“
„No víte, já … .“

„Nedokázala. No tak Nagato, nemáme čas si tady hrát.“
„Jo souhlasím s Narutem.“ Přidal se do konverzace Sasori. Ostatní přikyvovali, kromě Itachiho a Sasukeho.

...Som v neistote.

Predo mnou stojí človek ktorého tak milujem, za ktorého by som zomrela, ale tiež by som ho z celého srdca zabila. Milujem ho, to zmeniť nedokážem. No zabiť ho tak veľmi chcem, že to ani povedať neviem. Stojí, nehýbe sa, len usmieva sa. Ako keby sa usmieval môjmu utrpeniu. Neznášam ho? Milujem ho? Čo mám robiť?!

...Som v neistote.

Životem jsem bloudila spoustu let,
poznala jsem lásku? Jakby smet.
Otce jsem neznala,
ale jméno ano.

Matka však ho
vyměnila za jiného,
byl pro ni první, milovala ho.

Vrátila se k němu zpět,
Orochimaru můj otec byl vedle hned.
Nechápal, jak mohla toto udělat,
jak mohla Madaru milovat.

Můj klan se snažil vyhýbat světu,
já však nevěděla, jak moc se pletu.
Nenávist, boj a jatka s Uchihami
pro můj klan to bylo hrami.

Já bloudila životem dál
a lásku, tu mi před očima vzal.
Daichi bylo jméno jeho,
zemi ovládal to bylo něco úžasného.

Hinata se podrobila lékařské prohlídce, která měla zjistit pravý zdravotní stav.
Naruto měl pravdu. Byla v pořádku. Rána se krásně zacelila, jenže zůstane jizva.
Během celého procesu Hinata spolupracovala naprosto mechanicky. Myšlenkami byla mimo.
Stále se vracela ke slovům, co pronesl Naruto.
„…Pokud jsme se milovali. Je to minulostí. Je to pro tebe jistě tvrdé, ber to jako holý fakt. Jak jsem řekl tvému otci, buď šťastná.“

„Kakashi-sensei nesmíte! Už jsem ztratil tolik přátel. Kakashi-sensei otevřete oči!“ mluvil chlapec se zářivě žlutými vlasy na tělo bez života. Na tělo pokryté krví .
Jeho slza spadla na Kakashiho obličej, ten se však ani nehnul. Začalo pršet. Chlapcovy slzy se míchali s deštěm.

Od té doby chlapec přestal mluvit, spát, usmívat se. Přestal nás chránit. Přestal být ninjou Listové.

Sakura chytila holuba do oboch rúk a poriadne sa naňho zadívala. Holub začal hrkútať, akoby jej chcel naznačiť, že si nevšíma tú správnu vec. Pohol paprčou, aby na ňu upriamil jej pozornosť a Sakura sa na ňu pozrela. Opatrne držala holuba a druhou rukou sa snažila odmotať sprvu, čo sa jej veľmi nedarilo, pretože ruku mala ešte mokrú od sprchy. Tak si ju obtrela o osušku a skúsila to znova. Mala čo robiť, aby správu neroztrhala, pretože jej predošlý pokus onen papierik dosť namočil, takže bol vlhký a ona musela byť opatrná.

„Čo budeme robiť?“ spýtala sa hystericky Riko. Hovorí vôbec tento väzeň pravdu?
„Musíme sa odtiaľto dostať,“ ozval sa Seiichi z cely oproti a jeho brat, vo vedľajšej cele, horlivo prikyvoval.
„A ako by si to chcel urobiť, há?“ spýtal sa ho chlapík.
Shinichi mu už chcel niečo odseknúť, ale ozval sa Daisuke.
„V tomto stave nezmôžeme absolútne nič.“
„Takže, čo nám zostáva?“ spýtal sa Otany.
„Jedine čakať,“ povedala Sora pokojne, čo všetkých prekvapilo.

Naruto se snažil, co nejvíce prodloužit cestu do Konohy. Instinkt ho vedl a určoval mu správný směr.
Schválně dělal časté přestávky, aby se podíval, zdali se zranění znovu neotevřelo. Vše bylo v pořádku. Nic nebylo potřeba měnit.
Čím víc se blížil ke Konoze, tím víc ho tížil divný pocit. Nechtěl tuhle dívku opustit. Chtěl ji poznat blíže. Podvědomě tušil, že když se od ní bude držet dále, bude dívka v bezpečí. Jen plané chlácholení. Dříve či později se vrátí, aby poznal pravdu!

Narodil jsem se v době, kdy země byla ještě v plenkách a lidstvo dělalo první nesmělé krůčky na svojí cestě historií. Svět ještě voněl novotou, plný svěžích barev a věcí podněcujících zvědavost člověka. Byli jsme jako děti ráje, vpuštěné do světa neomezených možností, objevující a zkoumající vše okolo, fascinováni každou skutečností, kterou nám to zdánlivě nekonečné místo nabízelo.

Sotva to Kakashi dořekl, ten kluk s démonem v těle vystartoval, jako když plnou silou hodíte kunai… Nasuke ho jen se zájmem pozorovala, ovšem hluboko v mysli pořád myslela na svého manžela Mizuneho, když v tom jí najednou z myšlení vytrhl Kakashi, když ji rukou chytil za rameno, aby ji zastavil.