Série
„Jé,co to tam je?“
„To je jeskyně a přesně tu hledáme.“
„Už tam jsme?“
„Ano, konečně.“
„Takže už dostanu chobotnici?“
„Tupče! Tu dostaneš, až ho chytíme a dáme šéfce.“
„Tak jo.“
„Vrauu!“
„Sly-slyšel jsi to?“
„Jo, pojďme to omrknout.“
Gaara původně zamířil k budově akademie, ale nakonec si to rozmyslel. Touhle dobou už tam asi nikdo nebude a Baki by se nejspíš stejně zlobil, kdyby se s ním Kazekage vůbec neporadil. Gaarovi by samozřejmě mohlo být jedno, co si o tom Baki myslí, ale jeho bývalý učitel byl potom vždycky protivný, což Kazekagemu moc nevyhovovalo.
19. Kapitola: Spomienky
Temari sa zahľadela von oknom. Pomaly sa stmievalo, ale keď sa pozornejšie zahľadela, v šere, na konci ulice, rozoznala približujúcu sa postavu. Pousmiala sa a siahla si na temeno. Prstami nahmatala gumičku a stiahla si ju z vrkoča. Potriasla hlavou, aby sa jej vlasy poriadne oddelili jeden od druhého. Jej manžel sa vracal domov.
Itachi s Kisamem utekali ako o závod. Lenže netrvalo dlho a narážali na prekážky. Zbrane mali ostré a boli rýchli. Lenže nepriateľov pribúdalo. Zastali.
„Čo teraz?"
„Susanoo."
Itachi aktivoval Susanoo. Schoval Kisameho dovnútra. Prebúral pod sebou zem. Zoskočili dole. Lenže tým si moc nepomohli. Na tej chodbe ich tam bolo snáď dvakrát viac ako hore. Chodba bola o niečo širšia, ale aj tak sa tam mali problém zmestiť.
„Suiton: Suishi no Jutsu."
Vzbudila jsem se do polosedu.
Srdce mi tlouklo o sto šest a na čele mi vyrazil studený pot. Snažila jsem se uklidnit a zpomalit svůj dech. Marně.
Teď mi všechno dávalo smysl. Veškeré moje vzpomínky byly zpět. Moje jméno, schopnosti, minulost.
V jakém si návalu panického šílenství jsem odkopala přikrývku na zem a pokusila se postavit. Bodavá bolest v nohách mě však srazila zpět do matrace. Hokage měla pravdu, zatím se odsud nedostanu.
„Jak jste mi to mohla zatajit, Tsunade-samaaaaaa!!!“ vypadlo z Gaie ještě ve dveřích a padl se slzami v očích pod Tsunadin stůl. Jenže Gondaime mu na to neměla co říct. Jen se tvářila značně otráveně.
„Mě by jste se uklidnit, Gaii-san.“ navrhla mu Shizune a částečně se tvářila provinile.
„Jsem si jistý, že to nebylo osobní.“ ujistil ho Neji.
„Ale i tak.“ vyhrkl Gai dotčeně a ani teď se nepostavil.
19.Kapitola: Volanie o pomoc
Urobili sme to mnohokrát.
Mnohokrát sme padali a znovu vstávali.
Mnohokrát sme prehrali, no nikdy sme sa nevzdali.
Urobili sme to mnohokrát.
Urobili sme kopu hlúpych vecí.
Mnohokrát sme dúfali, mnohokrát sme snili. Mnohokrát sme stáli v niečom tieni.
No teraz, teraz sme to my, kto hrá hlavnú úlohu!
-THE MASSMISSLE
Nedokázal jsem jej ochránit, je to má chyba! Za všechno můžu já! A nebo spíš voda! Papíry! Ne, schody! Kdybych nespadl, nestalo by se to... Zase bude průšvih u Konan a to vše jen díky mně a mojí vzručnosti a šikovnosti... Kvůli smrti Hidana.
Jáshin mu nepomohl, nechápu proč! Vždyť jsem se modlil, ať přežije, vždyť je nesmrtelný... Je to nepochopitelné. Zavaří se mi z toho mozek, já to vím! Raději zvednu hlavu a sleduji, jak stříbrovlasého odvážejí na léhátku.
[spoiler]Naruto šílený vzteky vyběhl vpřed. V ruce se mu utvořil Rasengan. Společně se silami Týmu Gai udeřil na Susanoo.
To nejdříve na moment zakolísalo, ale nenávist Myuki byla tak obrovská, že dokonce narostlo do vyšších rozměrů. Celá jeskyně se otřásala.
„A já čekala zábavu...” rozesmála se temná Myuki,
„Katon: Goukakyuu no Jutsu!” Její obrovský ohnivý fireball mířil na Naruta, který mu nebyl schopen uhnout díky Susanoo a jeho přeměně.
„Hakkeshou Kaiten!” Někdo před něj skočil a utvořil Kaiten.
„To snad ne! Už zas?! Řekni něco! Jestli je za to zodpovědná zase ona, co s tím budeme dělat?!“ vyšiloval Itachi, když akorát přišel domu a vyjeveně civěl na kaluž krve pod Kibou, jež se napohled zdál jako mrtvý.
Bol večer pred poslednou chuuninskou skúškou - boje v aréne. Pri toľkom rozruchu, ktorý v dome krotiteľov psov panoval kvôli tomu, že Ashi mal doobeda u brány privítať špeciálneho hosťa, Yondaimeho Kazekageho, si nevšimli, že sa jeden člen rodiny vytratil.
Tanaris sa prechádzala nočnými vyzdobenými ulicami ako bez ducha. Celé jej telo zmáhal žiaľ a cítila sa dosť uťahano dokonca ani svojho psieho spoločníka nezobrala so sebou.
Zatímco oba mladí lidé stáli na vrcholku a hledali další cíl, Raptier a šavlozubák hledali cestu, jak se dostat ke své kořisti.
„Gekko’ü! Támhle něco vidím!“ Vykřikla Adha a ukázala na jedno místo. Za skalami se tyčila obrovská budova.
„Beino! To by nám mělo postačit. Avaniita, musíme jít!“ Popohnal Gekko’ü svoji společnici a postupovali vrcholkem bludiště až k té budově. Budova to byla opravdu majestátní, zjevně něco na způsob církevním budovám.
„Amaye!“ Kdosi volal moje jméno jak kdyby z velké dálky. Připadalo mi, jako bych stála na konci dlouhého potrubí, ve kterém hlas rezonoval a odrážel se ve spoustě ozvěn. „Amaye - Amaye - Amaye...“
Šli sme lesom. Pomalým a priamym krokom. Vždy som milovala les. No prešli sme asi dvesto metrov a ja som začínala byť unavená. Itachi zastal a povedal:
"Vyskoč my na chrbát," hovoril dosť vážne neviem prečo.
Tak som teda skočila. Asi ešte pol hodinu sme takto išli, keď sme dorazili k nejakému domu a potom som zbadala veľký svetelný nápis na streche "BowllinG".
I přes pasti, které zde byly, jim nečinilo vůbec žádný problém je obcházet, aniž by vůbec tu danou past zaznamenali. Jako kdyby měli druhé vidění, které jim ty pasti snad ukazovaly. V podstatě měli detektor léček v očích. Zkrátka měli dokonalý zrak. Připočteme-li jejich neslyšný pohyb, kde ani lístek se nepohnul.
Ultimátní bojovníci. Bylo jich dvacet.
Jako by tam ani nebyly. Konec konců vycvičil je On! Jejich mistr a otec! Muži byli připraveni zemřít, jen proto, aby se On mohl pomstít.
Probudilo mě ranní sluníčko. Jeho paprsky mi osvítily obličej. Zašklebila jsem se. Otevřela jsem oči a zamžourala. Z okna foukal lehký vánek, který si pohrával se závěsy. Vítr se mi dostal až k obličeji a jemně mi rozcuchal vlasy. Chtěla jsem se posadit a protáhnout, ale až teď jsem si všimla, že mě někdo objímá za pas a nemíní pustit. Otočila jsem. Musela jsem vykulit oči a otevřít pusu. Deidara? Co se to sakra…
„Za tohle tě trest nemine,“ pokračoval dále a zbylí dva jen přikyvovali. Sasuke uvěznil chudinku Karin do iluze kde musí prát, žehlit, uklízet a vařit.
„Za tohle mi někdo zaplatí...” pomyslel si.
…
Sasuke na nic nečekal, zasedl k počítači, otevřel si poznámkový blok a začal cosi psát. Když byl hotov ďábelsky se usmál a začal onu věc tisknout. Naposledy překontroloval, zda je tam vše, co chtěl a v příští sekundě vyběhl z jeskyně.
V jedné ne moc vzdálené skrýši...
„Já jsem naprosto v poho," zapřela se nohama do země.
„No... ehm..." trochu povolil stisk a ona si sedla.
„Peine nechci jí ublížit..." pokračoval když viděl co udělala.
„Dělej jak chceš, ale ona půjde pryč," rozzuřeně gestikuloval rukama.
Mitora se na něj podívala,jako by právě něco pochopila.
„Stačí říct," otočila se na patě a vyšla na chodbu, kde se rozběhla směrem dolů.
„Hidane!!" znovu všichni v sídle a nejbližším okolí věděli věděli, kde se Mitora právě nachází.
Všichni si celý večer užili. Okolo deváté se pomalu začali sunout domů. Kakashi tam zůstal jako poslední a tak musel platit účet. Když ho uviděl, začal se obávat, že se nedoplatí. Nakonec to ale zvládl.
Zato Sasuke, Sakura a Naruto pomalu kráčeli směrem domov. Došli před Sakuřin dům.
„Ehm. Sakuro, můžu si s tebou promluvit?“ ptal se Naruto. Pohledem naprosto jasným. Někde v soukromí.
„Ale jistě.“ odpověděla Sakura. Tak teda šli do postranní uličky.
„Počkám tady na tebe Naruto.“ houkl za nima ještě Sasuke.
Vítr mi fouká písek do vlasů
a hledím na poušť nekonečnou.
Mám pocit, že již nesnesu
tu žízeň neutišenou.
