Série
Pocítila som tlak na perách. Skôr ako som otvorila oči, vedela som že to sú Sasukeho pery. Ten rozdiel medzi nimi bol neskutočný. Ako deň a noc. A potom som začula Narutov chrapot. Prudko som otvorila oči a splašene som sa na neho pozrela. Sasuke mi priložil prst na pery a nebadane pokrútil hlavou. Mesačný svit dopadal na jeho tvár, ktorá bola len kúsok od tej mojej. Jeho bledá pokožka sa sfarbila do modra.
Vešla jsem zpět do cukrárny a usadila se za ostatními.
Nějak podivně si mě prohlíželi. Chvíli jsem jim nevěnovala pozornost, ale potom mě ty pohledy začaly štvát.
„Co je zase?“
Mlčeli.
Pozvedla jsem obočí. „Notak, mluvte.“
Tentokrát se slova ujal Naruto. „Nó - hehe. Ty a mistr Kakashi… Vy spolu něco máte?“ Vyhrkl nesměle s pohledem zabodnutým do země.
„Musím sehnat Hyuugu, který je venku,“ blesklo mi hlavou. Jenomže Naruto se teď nemůže hýbat a z Genjutsu se sám nikdy nedostane. Musí sem někdo přijít. Nebo napadnout uživatele. Přemýšlel jsem co udělat, abych Narutovi s Hinatou dokázal nějak pomoct. Je to jen moje vina, mohlo mě napadnout, že to bude past. Jistě, jinak by tu ta kniha nebyla. Dveře byly sice zamčené, ale kdokoli se sem i přesto mohl dostat. Postupně jsem začínal být zoufalý, nenapadalo mě nic, jak se z toho dostat. Mohl jsem jen sledovat a čekat.
"Následujte mě," pokynul mi můj nový klient v přijímací hale jeho rozlehlého domu. Venku už se smrákalo a v domě se spuštěnými závěsy bylo vidět sotva na krok. Z nevelkého pokoje jsem si neodnesla nijak konkrétní představu. Jediné, co jsem viděla, byla obsáhlá knihovna a kožené mohutné křeslo.
Pokývala jsem v souhlasu hlavou, ačkoliv to pan Mijuki (jak se mi představil) zaručeně nemohl vidět. Prošli jsme temnou chodbou bez jediné svíčky nebo okna. Můj hostitel však šel sebejistě vpřed bez jakýchkoliv problémů nebo zaváhání.
Na druhý den byli jak Neji, tak TenTen myšlenkami úplně jinde. Pořád se vraceli ke svému snu. Dokonce jejich společná mise s týmem nic nezměnila na tom, že stále byli v zajetí té vize, která se opakovala.
Jediné, o čem neměli tušení bylo probuzení Teiren a Nayona v nich samotných.
„Copak se vám zdálo?“ zajímal se Lee.
„Teda Tobi, tohle bych do tebe neřekl,“ vydechl užasle Deidara.
„Já taky ne,“ přiznal se Sasori.
„Ale byl to vážně skvělej nápad.. Donutit Konan, aby pracovala v Maid kavárně je ten nejlepší nápad, co se kdy v té tvé duté hlavě zrodil,“ pochválil ho šéfik. Zbytek jen mlčky přikývl a dále se kochal pohledem na chudinku Konan.
...
Sasuke se jen lehce ušklíbl. Jeho plán vycházel přesně jak chtěl. Znovu se zašklebil, když spatřil obrys vesnice.
Konečně dorazili na místo. Tyčil se před nimi v plné kráse: chrám vybudovaný mnichy za účelem uctívání Jashina. Vedlo k němu ještě snad tisíc schodů, takže se budova zdála být opravdu monumentální a děsívá zároveň, jak na ně pohlížela z výšky. Slunce zapadlo asi před hodinou, byl ten správný čas se podívat dovnitř a najít tu věc…
Menší postraní cestou vcházeli do města, kde měli Uchihové své velkolepé sídlo. Ve městě byla sláva, ale ani jeden ze tří lidí ve skupině se netvářil nadšeně, každý měl pro to své důvody. A Naruto byl ten, kdo jich měl asi nejvíce.
„No, ták Naruto, co sme si to sme si. Zapomenu na to, co si mi udělal. Co kdybys mě od teď chránil. Platím dobře,“ snažil se Gatou ze všech sil zachránit si svůj krk.
Rozhlížela se po okolí pomocí svých očí a snažila se najít nějaký bod, který znala. Krajina však zůstávala zcela neznámou. Hinata se mohla snažit sebevíc, ale nenašla nic, co by ji mohlo zavést domů do Listové.
„Co mám dělat? Musím nést Naruto a přitom hledat cestu domů,“ shrnula si svou situaci Hinata.
Netušila, jakou může mít naději na úspěch, protože nevěděla, kde je. Mohla se zkusit vracet cestou, po které sem došla s Juubim, ale ani tak nenarazila na žádné místo, které by poznávala.
Třetí setkání
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
„No tak,“ mrmlala si Sora popod nos počas liečenia Daisukeho, ktorého si skoro už smrť zobrala so sebou. Bojovala proti tomu, aby sa tak stalo. Snažila sa zo všetkých síl, aby tomu zabránila. Lenže Daisukeho pulz sa okamihmi strácal a dych bol čoraz pomalší a nepravidelnejší „nesmieš zomrieť. Nedovolím ti to!“ hovorila Sora a do svojho liečenia dávala ešte viac chakry a sily, ktorú dostala od Temnotu, ktorá jej zafarbila chakru dočierna. Lenže, čím viac sa snažila zachrániť Daisukeho, tým viac bola jej chakra zelená ako kedysi.
Sasuke sa na to pozeral vyjavene a nevedel, čo má povedať alebo urobiť. Iba sa pozeral na osobu, ktorá dorazila na miesto boja s otvorenými ústami. Neveril vlastným očiam a ušiam. Naozaj sa to stalo? Naozaj je tu? A je to vôbec on? Predsa len, mohol dopadnúť tak ako Sakura.
No toto dal Sasuke hneď nabok a jeho telo zaplavil pocit šťastia, že jeho najlepší priateľ je v poriadku a hlavne nažive.
„Naruto,“ hlesol.
Menovaný sa k nemu otočil a uškrnul sa. „Sasuke, trvalo ti to dlhšie, ako by som si kedy myslel.“
Tanaris došla domov unavená a to celý deň okrem tréningu s Onakim nič nerobila. Katonmaru bol vyčerpaný z tepla. Zajedli si a husky a tvrdo zaspal.Tanaris sa rozhliadla von oknom presne, ako to robila doma a postrehla, že je zasvietené v Gaarovej kuchyni. Osprchovala sa a išla za ním...
Medzitým na tmavom mieste, ktoré sa zrejme nachádza v jaskyni alebo skale sa na prstoch rúk vytesaných do kameňa začali zjavovať hologramické postavy.
„Zdravím vás všetkých,“ ozval sa jeden z nich, „dlhšiu dobu sme sa nevideli. Chytili ste Sanbiho?“
23. Kapitola: Stretnutia na prahu vojny
Išli bez prestávky už takmer sedem hodín.
Odyn videla, akí sú unavení, ako im po tvárach steká pot, ale neprikázala zastaviť. Liečenie zranení a príprava na cestu im zabrala viac času, ako predpokladala. Preto si teraz nemohli dovoliť prestávku. Dôležitá bola každá minúta. Ku Konohe to boli ešte minimálne dva dni.
Chlapec středního vzrůstu se pomalu natahoval po klice jednoho z nemocničních pokojů. Jakmile dveře otevřel, do zorného pole mu pronikly tři osoby – dívka, sklánějící se nad mužským tělem, které leželo na lůžku, a chlapec zhruba stejného věku, sedíc na židličce u té samé postele.
Celá jejich cesta proběhla mlčky. Její kamarád ani jednou nepromluvil a ona sama nevěděla, o čem by si mohly povídat. Jediné na co celou dobu myslela, bylo, jak moc nechce odejít. S hlavou sklopenou ho však slepě následovala. Slova ji stále nepřicházela, jak na jazyk, tak na mysl. Byla tak ponořena do svých emocí, že si ani nevšimla, že už jsou na místě. Zastavila se, protože viděla, že Gaara se také zastavil. Zhluboka se nadechnul a vydechnul. Nechápavě ho pozorovala.
Přípravy na Chuniskou zkoušku vrcholí. Všichni Geninové byli zapáleni do tvrdého tréninku a v jednom kuse naháněli své senseie aby jim poradili. Naruto překontroloval poslední test, zda jsou otázky správně a čitělně napsané a zamknul je do trezoru. A šel se podívat jak všichni trénují. Samozřejmě že první koho zkontroloval, byla Kasumi.
Sledoval jí z vpovzdálí jak bojuje proti svým klonům.
„Kasumi!“ zavolal na ni.
„Můžu s tebou trénovat?“ zeptal se a přiběhl k ní.
„Pokud chceme opravdu kvalitní oslavičku, tak musíme brnknout mému mistru Jiraiyovi, ten je na tohle profík,“ zamyslel se Pein. Vytáhl z kapsy svůj dotykáč, vyťukal číslo a trpělivě čekal.
Kapitola 2.
Minato seděl na vrcholu útesu, jenž se vypínal nad Konohou. Pod ním na vesnici hleděly podobizny tří vůdců vesnice. Tohle místo miloval. Měl k tomu několik důvodů. Nikdo sem nechodil, takže tu mohl být sám se svými myšlenkami a pocity. Navíc odsud měl krásný výhled na celou Konohu, jíž byl z duše oddán a do širého okolí i daleko za hranice vesnice.
[i]„Je mi to líto,” zašeptala Aschika, když držela mrtvého Yureho za ruku. Po tváři jí stékaly slzy.
„Promiň, Aschiko,” zašeptal a z pusy mu stekl čůrek krve.
„Za co?”
„Za tohle,” učinil trhavý pohyb rukou a Aschika ztuhla. Probodl ji kunaiem. Zalapala bolestí po dechu, když se Yure rozprskl do hejna černých vran.
„Yure!” Vykřikla do temnoty a pokoušela se vstát, z hrudi jí tekla krev, ale kupodivu nic necítila. Soustředila se a zranění si vyléčila.
„Aschiko...” zašeptal někdo za ní. Otočila se a vykřikla.
