Série

Cho se od nich bez jediného slova oddělila a zamířila do svého pokoje. Věděla, že oni udělají totéž a stejně jako ona si z kouta vezmou jeden z připravených batohů. Každý ANBU je měl vždy připravené a podle toho, na jak dlouho a kam odcházeli, si jeden z nich vybrali.

„Miooo!“ s tímhle křikem se z Přízrakovy skrýše objevil Kabuto. Po něm zbytek party.
„Klid! Je v pořádku, jen trochu pochroumaná od mého úderu!“ zasmál se Maskovaný.
„Kdo seš k čertu zač?“ důležitá otázka byla položena od Itachiho.
„Já? Vám to tedy osvětlím, pokud mi dovolíte, abych vám v mém genjutsu ukázal, kdy a kde jsme se setkali a proč chci, abyste zemřeli!“
„Ne, je to past!“ hlásil Maxim.
„Nedělejte to! Může vás pak kdykoli dostat!“ přidala se Temari.

Než přiběhla Tsunade, měl Gaara jedinečný pohled na ty dvě ženy. Jedna se snažící pomoci a ta druhá neomdlít strachem. Nějakým způsobem si vzpomněl na matku…
„Uhněte mi z cesty!“ Tsunade věděla, jak si nastolit pořádek! „Sakura, Hinata, už jsem tady! Musíme jednat! Rychle!“ práskla dveřmi, aby nebylo nic slyšet.
„To jste se pomátly?“ divila se hokage.
„Ne, je to náš plán,“ pak Sakura uvedla svoji učitelku do piklí. „Pokud máme zajistit, aby se viděli, musíme se nyní chovat jako by nic.“ Dodala Sakura.

Z posledeních sil jsem se doplazila před otevřenou bránu Konohy. Musel to být otřesný pohled na moje zkrvavené tělo. Cáry oblečení jen stěží dokázaly zastavit krvácení z mých hlubokých ran. Vlasy jsem měla slepené špínou a zaschlou i čerstvou krví.
''Konohagakure no Sato... Sbohem,'' zašeptala jsem potichu. Najednou ze strážní budky vyskočil někdo mě velmi povědomý.
''Panebože! Godarimi, co tu ksakru děláš?!''

„No’mi pi’ace, che’d’eve las’cia’r.(Nelíbí se mi, že odchází.)“ Byl slyšet hlas Vůdce Lovců.
„Ha’i pa’ur’a di’lu’i, o’di no’i?(Bojíte se o něj, nebo o nás?)“ Zeptal se Kakkò.
„Su’d i’lu’i. Egli’è come mi‘ fig’lio.(O něj. Je jako můj syn.)“ Odpověděl Vůdce, když pozoroval odcházet šestici lidí. Mezi nimi i Gekko’ü.
„Egli’è in’buo nem’ani.(Je v dobrých rukou.)“ Ujišťoval ho Kakkò. Neměl nic proti odchodu svého přítele.

V bleskové rychlosti jsem si opravil Sasoriho, připravil si Karasu a Kuroari. Cítil jsem, že je budu potřebovat.
Ty parchanty nenapadlo za sebou zametat stopy, bylo to snazší sledování než jsem vůbec doufal. Také jsem byl neustále ve střehu, počítal jsem i s pastí.
U takových zločineckých organizací si nikdo nebyl jist, co udělají příště.
Sledování mě nakonec zavedlo až za severní okraj Suny, kde mívali sídla jen ti bohatí občané.
Na první pohled jsem poznal vilu toho zločince. Ta vila přímo řvala, že ona je ta nejbohatší.

22. Kapitola: Ako tým!

Keď tancuje lístie a horia ohne, ich tiene sa mihocú celou dedinou. A vyrastú nové listy. A aby ich ten oheň zase nespálil – je tu dážď, ktorý uhasí plamene.
-SANDAIME HOKAGE

Sadai ešte stále prekvapene civela na Sakuru, ktorá stála pred deťmi. Päste mala zatnuté a pripravené na použitie. Sadai to nechápala. Nemohla to pochopiť.
,,Tvoji rodičia sú mŕtvi,“ hlúpo poznamenala Toro smerom k Shinarimu. Nedostal nijakú odpoveď, prirodzene.
,,Ja... Ja som tuším práve videla Sasukeho-san!“

„Teiren, pečetě už dlouho nevydrží, nevím jak dlouho je dokážu ještě zadržet!“
„Dej mi ještě pár minut, víc nepotřebuju.“
„Dej mi ještě pár minut,“ říkal jsem si skrze zatnuté zuby a přidával na dveře a zdi další a další ochranné pečetě, uvolňoval čím dál víc chakry, abychom dokázali odolat náporu nepřátel, kteří se snažili dostat dovnitř.
„Víš, jak to dopadlo minule, když jsi mi tohle říkala naposled.“
„Nějak si nemůžu vzpomenout, drahý, můžeš mi to připomenout?“

Kapitola 1.

Hřejivé sluneční paprsky v brzkém dopoledni zalévaly Konohu. Na ulicích bylo jen minimum lidí, jen několik dětí se jimi za veselého smíchu prohánělo. Všichni si užívali krásného a poklidného dopoledne.
Na starém cvičišti tomu však bylo jinak. Uprostřed louky stál mladý, osmnáctiletý muž, s jehož polodlouhými vlasy barvy zralé pšenice si pohrával mírný vítr.

„To mě nemůžeš vzbudit dřív?!" na to jen otočila oči v sloup. Kisame právě vylezl ze stanu.
„Asi budu zvracet, vyprskla blondýnka, když se na ni rozběhl první ninja.
„To si nech na potom,," Kisame ho sejmul.
„Samehada na vás čeká, vy s*ačky! Já jsem Kisame Hoshigaki, to si zapamatujte!!" spustil bojový křik a vrhl se na ně.
Itachi jich pár chytil do genjutsu, ale nechtěl parťákovi kazit radost, a tak mu jich pár nechal.
Tory tam vyděšeně stála a nadávala z plných plic, to si ale uvědomila až po chvíli.

Venku už svítalo a o budovu se rozbíjely první bomby. Hanabi se choulila tentokrát pro změnu v Nejiho náručí a Hinata s Kibou o něčem zapáleně hovořila.
„Vy dva dospěli jste k něčemu? Jelikož ten strop dlouho nevydrží!“ ozval se Chouji trochu nervozně.
„Můžeme jen čekat, Shino brzo přijde.“ odpověděla dlohovláska.
„Může mu to trvat než je všechny sežene! Jak dlouho budeme čekat?“ vstala protestující Temari.

Sasuke nemohol uveriť vlastným očiam. Pred ním stáli posily, ktoré vôbec nečakal. Ako vôbec vedeli, kde sú? Poslala po nich Tsunade? Ale ako mohla vedieť, že to bude pasca....a najlepšia otázka zo všetkých – ako Zetsuovia vedeli, že prídu? Kto im to povedal? Majú v Konohe zradcu? Ak áno...Sasukeho napadalo jedno meno.

Sora už nechodila, ale doslova bežala k miestu, kde bojoval Keita, Daisuke a Otany proti Deidarovi. Obe strany boli dotlčené a unavené, no ani jedna sa nemienila vzdať. Bola od nich desať metrov a stále sa približovala, keď Deidara prudko kopol Daisukeho do brucha a on odletel na niekoľko metrov dozadu. Vyzeralo to, že sa Daisuke už nepostaví, no zo stisnutými zubami sa s ťažkosťami postavil a držal sa za bok a sťažka dýchal. Napriek tomu sa pomaly posúval naspäť ku miestu boja odhodlaný pomôcť ako sa len dá.

Hinata seděla venku a nesoustředěně se dívala před sebe, ale byl to spíš pohled do prázdna.
Proto leknutím téměř nadskočila, když ji Neji oslovil.
„Vyděsil jsi mě.“ špitla dívka zbytečně a podívala se do jeho nečitelné tváře. Neměla ráda, když se takhle tvářil, protože pak měla pocit, jako by byla v nevýhodě.
„Promiň.“ řekl Neji klidně a rukou naznačil jestli se může posadit vedle ní.
Když Hinata přikývla a on tak učinil, zeptal se: „Nad čím jsi vlastně tak hluboce přemýšlela?“

Zůstala v bezvědomí dalších několik hodin. Probudila se brzy ráno. Neklidně se posadila na posteli a zadívala se směrem ke dveřím. Připadala si jako pták v kleci.
Nebyla v pokoji Orochimaru. Spatřila okno, které bylo však zamřížované, jakmile se jej dotkla, udeřila do ní chakra, byl to velice silný proud.
Znovu se poposadila na posteli a začala mlít palci, jak to vždy dělávala, když byla opravdu nervózní.
Vtom jí mysli padla jedna věc, kterou za každou cenu hodlala změnit.
„Už jsi vzhůru?“

Sem tam, čas od času, mi chybí.
Co se stalo, stalo se, nic na světě už to nezmění a já svých činů nelituji, ale i přes to se mi stýská. Neměla jsem je ráda, ba jsem je nenáviděla, ale člověk se s nimi nikdy nenudil. Byli taková veselá kopa. Navíc bylo vždy co dělat, každý den přicházely nové mise a úkoly, Orochimaru nás zásobil programem na každý den. Tehdy bych pro volno udělala cokoliv.

Bolo nádherné ráno. Na štýl rodáčky z Konohy trochu viac tepla, ale ako včera povedala Mitsumi, vie si zvyknúť. Katonmaru jej už nespal pri nohách, zmizol kdesi preč. S veľkou námahou a stonaním vyliezla z postele a pozrela sa z okna. Videla huskyho behať okolo Gaarovho domu. Zvolala naňho: „Katonmaru, jedol si?“
Zaštekal, aby jej odpovedal.
„Gaara ti dal jesť?“ opýtala sa nechápavo.
Psík opäť zaštekal.

„Au, Au, Au!“ ozývalo se z obývacího pokoje Akatsuki, kde se právě Sasori ze všech sil snažil dívat na televizi.
„Au, Au, Au, Au!“ dotěrné zvuky nepřestávaly.
Fotofil znechuceně odvrátil hlavu od obrazovky, na kterou mu každou chvíli stříkala krev.
„Co to děláš?“ zeptal se silně naštvaným hlasem.
„Bodám si au nůž au do ruky au.“ odpověděl Jashinista, aniž by se od své činnosti na chvilku odtrhl.
„To vidím, tak to jdi laskavě dělat na chodbu!“ rozkřikl se Sasori.

Tokime : Už vážně ztrácím pojem o čase... Nevím, jestli dostali ostatní rozkaz mě nenavštěvovat, ale už nějakou dobu tu za mnou nikdo nebyl. Nestěžuju si, vlastně se jim ani nedivím, vždyť jsem proboha zabila Hokage.. Tsunade.
Věděla jsem, že jsou na mě naštvaní a to všichni, dokonce Yoru... Vzpomínky se stále nevrací a místo toho mam na krku jakýsi kovový obojek.. je to vůbec kov? Sáhla jsem si po úžasném šperku, krterý mi kontroloval chakru. Itachi dneska nemá vycházky.. jak vtipné, člen Akatsuki má zaracha. Už bych měla dostat jídlo, umírám hlady. Jídlo je vždy nejlepší událost dne. Otevřela se malá škvírka a tou mi byla na podpěrku u dveří dána snídaně. Opatrně jsem se zvedla a zamířila k jídlu, když v tom mi jídlo opět zmizelo. Nevěřícně jsem hleděla na prázdné místo. Někdo mi čmajs snídani!

Nakyslý zápach stoky jí doslova vháněl slzy do očí a místy se jí chtělo dokonce i zvracet, ale nakonec se ovládla a pokračovala dál. Pokud se chtěla nepozorovaně dostat až na trh, nezbývalo jí nic jiného. Od doby, co se město rozdělilo na tři nezávislé části, soupeřící jedna s druhou, se ulice mimo jednotlivé zóny změnily prakticky v otevřené bojiště. Každý šel po každém, všichni chtěli něco, čím by mohli zaplatit za jídlo či výbavu na trhu.