Humor

"Sasuke!"
Mělo by to začít větou, že to mohl být i normální, běžný den. Ale nebyl. Kabutovi to bylo jasné hned ráno, když uklouzl na vlastní pantofli, při pádu na něj spadla řada květináčů a u snídaně zjistil, že došly kukuřičké lupínky! A zbytek se už dostavil takříkajíc automaticky.
"Kabuto," konstatoval Sasuke s výrazem člověka, který se zrovna namydlil ve sprše, vybavené tenkým, průhledným závěsem, když někdo nepovolaný rozrazil dveře. Nebylo třeba to vícekrát opakovat.

Tsunade išla pomaly domov a ešte stále nemohla uveriť, že Jiraiya myslel viac na ňu než na Naruta. Veľmi ju zaujímalo, čo tým chcel. No netušila, že to ešte v ten večer zistí.

V ten istý čas u Orochimara:

„Prečo ma nemá rada?" Orochimaru bol celý nešťastný z toho, že mu Tsunade dala košom a nevedel si s tým rady.
„ Ale má Vás rada Orochimaru-sama, len Vám to nechce priznať do očí, pretože sa bojí, že Vy k nej necítite to isté. Asi by ste mal ísť za ňou a niečo jej naznačiť."

„Aká si len naivná, Nana.“ povedal hlas v čierno-čiernej tme.
„Prečo?“ spýtala sa.
„Ty to naozaj nevidíš? Pein si s tebou robí, čo chce. Myslíš, že už netúži po mne?“
Zrazu sa pred ňou objavila veľká, pozlátená brána, za ktorou bol Houkou. Ceril na ňu žlto-biele zuby a smial sa.
„Pein taký nie je!“
„Ak by taký nebol, neskúsil by ťa zabiť. Zabije ťa. Určite na to myslí každý deň aj noc.“
„Niééé!“ zakričala Nana z celého hrdla.
(V realite)

Tak,po dlouhé době zdržování jsem opět měla čas sednout ke compu a psala jsem a psala poslední díl. Upřímě, myslím, že je to děs, běs a hrůza, a proto (pokud se to opravdu vůbec nebude líbit a za předpokladu, že nebudu líná lemra) to celé předělám. Každý nápad i připomínka se vítá, ale teď už PŘÍJEMNÉ POČTENÍ - doufám...

Část první

Naruto a Ino stojí před Tsunade. Ino rovně a skoro v pozoru. Naruto stojí naštvaně a agresivně. Tsunade má pod stolem tři lahve.

N: Proč zrovna ona?
I: (Klidně)Mohla bych se ptát na to samé.
N: Cože? Ty nemusíš vydržet s namyšlenou blondýnou.
I: V čem je to odlišné od blonďatého magora a blbce?
Tsudnade praští do stolu.
TS: A dost!
I: Omluvám se, Tsunade-sama.

Zvyšok dňa prebiehal úplne normálne. Nana ležala vo svojej izbe na posteli a pozerala do stropu. Nevedela sa zbaviť čiernych myšlienok. Zobrala vankúš a pritlačila si ho na tvár.
„Večera je na stole!“ zakričala Konan zdola.
Nana sa ani nepohla. Vlastne sa jej len nechcelo. Prešla dlhšia chvíľa, keď v tom dnu vošla Konan.
„Ty lenivec, vstávaj z tej postele a poď dole jesť.“
„Nechcem.“ odsekla jej Nana.
„Tak to nie, nebudeš pohŕdať mojou kuchyňou! No tak!“
Konan podišla k posteli, vzala ju za ruku a stiahla ju dole z postele.

Blízko domu Narů......

Čo tu robia? Keby ich našiel niekto iný, asi by ich zabil. Skočila som za nich. Obaja sa prekvapene obzreli.
„Čo tu robíte?“ spýtala som sa ich.
Kiba sa usmial a prišiel ku mne.
„Som rád, že si v poriadku. Myslel som, že sa ti niečo stalo, ked drak len tak zmizol.“
Ako je možné, že zmizol? Veď som len zrušila spojenie. Zložila som pečate a privolala Mannu. Ako vždy sa zjavil v bielom obláčku.
Otočila som sa na Kibu.
„Už môžete odísť. Som v poriadku.“
„Ale...“ snažil sa namietnuť Kiba.
„Vypadnite!“

Pár loučí plápolajících v temném šerosvitu, v hlubokém útrobí sírou zapáchajících cel. Dlouhá řada desítek místností, které měly místo honosných dveří neosobní a velmi dobře zabezbečené ocelové mříže, které každou vteřinu nasávaly životní sílu a chakru ze všech vězňů.

Z nejtemnějších částí Konožského žaláře se ozývaly zkroušené vzlyky a zlomené výkřiky – některé z nich zněly jako kletby, zaklínadla a výhružky. Cestičku k vašim uším si také mohl najít histerický a bez okolků děsivý šepot těch nejnebezpečnějších bláznů, kteří zabili i vlastní děti a ženy.

Bylo pondělí, pondělí po sobotě a neděli. Stále nechápal, proč musí už být pondělí. Pondělí! Proč? No proč? Proč je víkend už pryč? Celý víkend se mohl válet, ale teď je už pondělí! Ležel ve své teploučké a jemňoučké posteli a sledoval strop. Sledoval strop a vůbec netušil proč?! Vždyť i jenom mrkání víčky bylo tak moc namáhavé! Zavřel oči a snažil se přijít na jiné myšlenky.
*Sobota* ozvalo se mu v hlavě a rázem se jeho koutky úst změnily do milého úsměvu. Jako by byl v tranzu, pomysleli by jste si.

Prach se ladně nadzvedl pod náporem nízkého, teplého, jižního větru, který se hnal skrz všechna zákoutí, štěrbiny a škvíry. Slunce svým žárem tlačilo do okenních tabulí a snažilo se probojovat do každého ztemnělého kouta ve všech domácnostech, které se stáčely na východ – tam, kde každé ráno vycházelo slunce.

Po ulici se hnal mladý chlapec, spíš muž. Běžel tak, že ho skoro nebylo možné zpozorovat. Bohužel dupal tak, že ho bylo slyšet na tisíc mil. Jeho kroky se zarývaly do půdy pod ním a značně otřásaly s ploty, dveřmi i okny.

Do sídla dorazili tesne nad ránom.
„Konečne sme tu.“ povzdychol si po náročnej ceste Sasori.
Obaja zničene vošli dnu. Na ich prekvapenie ich tam čakal Pein. Stál rovno pred dverami ako duch a nervózne si okusoval nechty. Prvý vošiel dnu Sasori, ale namiesto toho, aby vošiel do sídla, kde ešte všetci spia, sa Peina zľakol tak, ako ešte nikdy.
„Ježiši!“ skríkol Sasori a trhol so sebou tak, že nechtiac strčil Nanu, ktorá išla za ním a spadla rovno na zadok.
Sasorimu sa až zježili vlasy. Aj keď ich mal vždy strapaté, teraz to bolo vidno.

V pokoji Ariadne, kolem půlnoci, na Zemi
Snad každého by napadlo, že Itachi nebyl tím nápadem po tom, co se vzbudil zrovna nadšený, ale musel uznat, že si za to mohl sám.Stál vedle přeměněné Ariadne a když krátce zhodnotím jeho výraz, tak bych řekla, že je na smrt znuděný.
„Tak dělej!“ řekla netrpělivě Ariadne a lehce šťouchla do napůl spícího Itachiho.
„No jo...“ Uchiha cvrnkl opět do těla opravdové Ariadne a její duše se vrátila zpět do svého těla a slastně se protáhla.

Hledal Madaru. Hledal Madaru a ani přesně nevěděl proč. Asi jen proto, aby ho zastavil? Aby už to všechno skončilo? Nebo aby mu zabránil získat znovu Sasukeho? Když tak nad tím přemýšlel, přišel asi na správnou odpověď. Sasuke! To je ta odpověď. Změnil směr a teď už nehledal Madaru, jak měl, ale díky své intuici šel hledat svého nejlepšího přítele. Běžel tak rychle, jak to jen šlo a ani nevěděl kudy má běžet, ale poslechl svoje srdce a doufal, že nebude pozdě.

Tokime : Začala jsem od sebe dávat víčka. Byla jsem na pokoji v nemocnici. Celé tělo mě bolelo. Když jsem se pokusila zakašlat, myslela jsem, že umřu bolestí. Podívala jsem se z okna, začínalo svítat. Chtěla jsem si sednout, ale nešlo to a navíc to hrozně bolelo. Zadívala jsem se do stropu, ale někdo přišel do místnosti. Byl to Shikamaru a měl horkou čokoládu. Když viděl, že jsem vzhůru, hned ke mně přišel.
„Tak už jsi vzhůru?“ zeptal se mě.
„Asi jo,“ odpověděla jsem.

Tokime : Bože je to taková bolest. Někoho slyším, zřejmě se sem vrací Kiba. Dvě postavy vešli dovnitř, už jsem je nedokázala rozpoznat, jen po hlase.
„Kibo? Jsi to ty?“ ptala jsem se a očima jezdila po obou postavách.
„Ano jsem to já,“ řekl.
„Pro boha,“ prala po dechu ta druhá osoba.
„Sakuro?“ zeptala jsem se.
„Ano, to jsem já,“ odpověděla.
„Moc se ti omlouvám, jak jsem se chovala,“ řekla a slyšela jsem v jejím hlase pláč. Hned mě začala léčit.

AKATSUKI KRONIKY

5.Časť – Oroxicht na návšteve

Konan: ,,Nevidel niekto moju farbu na vlasy?“

Tobi: ,,Ehm, prepáč, Konan. Vyfarboval som omaľovánky, ale na dokončenie oblohy mi chýbala modrá, no žiadnu som nenašiel a...“

Konan: ,,Ako si mohol? To bola moja posledná zo série Schwarzkopf Blue Ocean.“

Tobi:

Konan: ,,Prestaň používať smajlíkov, Tobi! A vôbec, nemal si byť náhodou teraz v Iraku?“

Tobi: ,,Tobi nestihol lietadlo.“