Fantasy
[i]Kde? Kde som to? Nič nevidím, nič necítim. . . nič nepočujem.
„Můj tým tu musí zůstat kvůli přípravě Narutovi a Hinatiny svatby, kteří tu samozřejmě taky zůstanou. Takže jsem plánoval jít sám, ale jestli se mnou chceš někoho poslat, tak klidně.“ řekl, aniž by se otočil.
Tsunade chvíli přemýšlela, ale pak se rozhodla pro nejlepší a nejrychlejší řešení.
„Půjdou s tebou Sakura a Kakashi.“
Ashitaka nic neřekl, jen přikývl a odešel.
Sakura se podívala na Tsunade.
„Tsunade-sama, jste si tím jistá,“ optala se jí. Ta na ní pohlédla zvláštním pohledem.
Jako obvykle seděla Tsunade za hromadou papíru ležící na velkém dřevěném stole a hledala své oblíbené saké. Pokaždé když už ho viděla, vyrušil jí shinobi vracející se z mise.
„Dobrá práce“ Řekla nevrle a očima sjela hlášení, které jí shinobi podal.
„Děkuji a nashledanou“ odvětil ninja vycházející z místnosti. Ještě se otočil a popřál všechno dobré, když si všiml pohupující oranžové špičky za oknem visící ze střechy
„Ehm,paní hokage?“
„Co je?“
„Co to tam visí ze střechy?“
Tokime : Poslouchala jsem každé jeho slovo. Jeho život mi přišel, jako jedno velké dobrodružství. Kdybych si to tady měla rozvrhnout podle rodiny, Kisame by byl táta. I když je tvrdej a někdy nepříjemnej, přesto to tak cítim. Navíc, ke mně se nechová až tak špatně.
„Hih, Kisame, ty jseš úplnej dobrodruh,“ zasmála jsem se. Rána. Zničeho nic mi přilítla pěst zezhora na hlavu. Slzyčky jsem měla na kraji a hladila si bolístku.
„Au, au, auuu,“ kňučela jsem jak pes.
„Za co?“
Postupně jsem přicházel k sobě. Byla noc.
Podíval jsem se na budík a zděsil se…
To jsem spal dva dny?!
A co se stalo, já… nic se nepamatuju… podíval jsem se vedle sebe. Uviděl jsem ji už se zdravější barvou. Vrátily se mi vzpomínky.
Exkurze do tmy- Prolog
Každá válka jednou skončí. A i tato válka měla svůj konec. Madara byl poražen a svět se začal vzpamatovávat. Po všech zemích se potulovaly zbytky armády a monster, která náhodou utekla a ve válce nebyla použita. Bohužel, k vzpamatovávání patřilo i to, že se kagové opět dali na sólovou dráhu a zcela zapomněli, že se vůbec někdy spojili.
Tak má první Povídka, snad se bude líbit 
Bylo pozdě večer a Konoha utichla. Přicházela půlnoc. Za svitu měsíce, který byl v úplňku, přicházel neblahý pocit zla a strachu.
Ospalý blonďák se na posteli převalil na břicho, strčil nohy pod sebe a vzepřel se na čtyřech.
„Teprve půlnoc?“ A spadl zpátky na polštář.
Bylo devět ráno, když Naruta začala brnět hlava. Sedl si a rukou přejížděl svou hlavu.
Meshiki : Procházela jsem se ulicemi Konohy a sledovala, jak se ostatní lidi baví, smějou s přáteli a užívají si života. Přesně to bych měla dělat se svou sestrou a přáteli. Bavit se, smát se, povídat si... jenže to se nestane, dokud tady Tokime nebude. Možná kdybych se bavila s přáteli, zapomněla bych na špatné myšlenky ohledně Tokime, ale moji přátelé se předemnou chovají jinak, cítím to z nich. Nevědí co mají dělat, jak se ke mně chovat a to na mě působí nepřátelsky. Nedokážu se s nimi v takové situaci bavit.
Za několik málo týdnů po vypálení její rodné vesnice se Mizuki nechala zapsat do ninja akademie v Listové. Nevěděla, co jí může v jejím novém životě čekat a i přes všechno zlé, co ji v poslední době potkalo, mohla být šťastná. Šťastná, protože se jí ujala milá žena. Nakonec nezůstala úplně sama, ani jedna z nich.
Meshiki : Podívala jsem se mizejícího Naruta. Jak to myslí? Jako ze srandy? Ale vypadá nějak naštvaně. Nemůžu ho nechat jít samotnýho za Shikou, bůhví, co by se mohlo stát. Rozběhla jsem se za nim.
„Heej, Naruto čekej. Co se děje? Jaks to myslel?“ volala jsem.
„Je na tom snad něco nesrozumitelnýho?“ volal nazpět. Trošku jsem se zarazila. Dohnala ho a držela jeho tempo.
„Řekl si, že chceš zabít Shikamara, ale to snad nemyslíš vážně?“
„Proč ne?“
„Hej!“ trhla jsem mu s ramenem a zastavila ho.
Posledních pět bylo pro některé požehnáním a radostí, pro jiné zármutkem a utrpením. Bylo to pět let, od doby, kdy si manželský pár přinesl domů svůj poklad. Poklad, který oni pokládali za ztracený ve válce. A jak rádi se těšili z dítěte, které jim změnilo svět.
„Podívej se Yasuo, jaké je Uzumaki živé dítě,“ říkala Uzumakiho adoptivní máma svému muži.
„To máš pravdu Rino, ale jestli pořádně nenaroste a nenechá si ostříhat vlasy, tak si ho lidé budou plést s dívkou,“ řekl mírně starostlivě jeho adoptivní otec.
Konečně jsem to pochopil. Všechno mi došlo. Chytil jsem pouta kolem jejího zápěstí a strhl je.
Spadla mi do náruče.
Její oči se zavíraly…
„Ne, Hinato… nesmíš usnout! Prosím!“ říkal jsem.
Věděl jsem, že jestli zavře oči…
Ne, nesmí být pozdě… Nesmí zemřít… ne! Ne! NE!
Snažil jsem se jí probudit.
„Nesmíš… prosím ne, Hinato…“
Neobyčejných téměř devět měsíců si Minato pořádně užil. Jednak mu padly na hlavu všechny starosti Hokageho, jednak byla Kushina těhotná a někdy dosti náladová, takže Minato nevěděl, kde mu hlava stojí.
„Za týden má Kushina termín, bude ze mě tatík,“ říkal si pro sebe šťastný Minato, téměř každou chvíli a odváděl se tím od papírování.
„Konečně jsem tě našel. Kyuubi no Youko!“ Zařval na spícího démona Uchiha Madara.
„Kdo si myslíš, že jsi?! Že mě rušíš z mého spánku,“ zahřímal Kyuubi.
„K čertu s celou Listovou! Ať si shoří! Jak lehce se mi to říká a přitom jsem jenom stínem svého původního já, ale ne bezmocným stínem! Kde jsi Kyuubi no Youko!“ Rozčiloval se sám pro sebe jeden starý, ale mocný muž.
[i]„Uspěla si?“ zeptal se mě, když jsem před ním klečela na jednom koleni.
„Ne.“ Odpověděla jsem tiše.
Jeho výraz se změnil.
„Co si to řekla?!“
„Ne, nezabila jsem ho.“ Zopakovala jsem a napadlo mě, že jsem se vrátila pro jistou smrt. Ale doufala jsem, že až mě zabije, nebude mít důvod zabít Jeho.
Slyšela jsem jeho kroky blížící se ke mně.
„Vstaň.“
Nařídil mi chladným hlasem bez náznaku citu.
Poslechla jsem a se slzami jsem se na něj podívala. Do jeho chladných očí.
Stejných, ale zároveň úplně jiných.
Dal mi facku.
