Bitevní

Zažmúril som oči. Cez okno mojej izby prenikalo silné svetlo slnka ohlašujúceho nový deň.
Vydýchol som si. Moju čelenku ako znak splnenia akadémie som dostal pred týždňom, a iba včera som sa plne vyliečil zo zranení, ktoré mi spôsobila Ran.

Tokime : Jenom si tak ležím a nechávám jí, do mě kopat. Co se to se mnou stalo? Dřív bych.....co bych vlastně udělala dřív? Vrátila bych jí to? Nebo utekla? Proč se mi tohle děje? Chci žít normální život, bez bojů, násilí a nepřátel. Nerozumím tomu. Ztrácím vzpomínky a nedokážu normálně uvažovat?! Začal ve mně vřít vztek. Nikdy jsem se o tohle neprosila. Ostatní jenom přihlížejí. Nejradši bych je všechny nakopala. A ta kráva? Jestli bude dál pokračovat, přísahám, že jí zabiju.
„Tak co? Stačilo ti to?“ zeptala se a ještě si kopla. Opřela jsem se o ruce a zvedla se. Ostatní mě nezpustili z očí. Některé kopy byly natolik silné, že zanechaly hned krásnou modřinu. Krev z nosu už netekla, jediná památka po ní, zůstal zakrvácený obličej.
„Zabiju tě,“ zachrčela jsem.

Temná jaskyňa. Voda kvapká zo stropu. Všade je podivný zápach. Ako keby niekto pálil gumy. Taktiež je cítiť spečené ľudské mäso. V jaskyni je tiež neskutočne chladno. Všetko tekuté by zamŕzalo. V jednej časti bolo teplejšie. Ale o moc nie. Na takomto mieste sa stretli Akatsuki.
„To sa nemáme nikde inde stretnúť?" pýtal sa Takeo.
„Nie," odpovedal Pein.
„Prečo sme tu?"
„Pretože som vás sem zvolal. Aby sme prebrali naše plány a oživli Sasoriho."
„Kuchiyose: Gedou Mazou."

Keď sa Naruto zobúdzal bola ešte tma. Mohli byť tak štyri hodiny ráno. Pretrel si oči, poobzeral sa okolo seba. Všetci ešte spali. Vstal a vykročil smerom k Sasukemu. Keď prišiel k nemu, tak s ním zatriasol. Sasuke sa len zamračil a spal ďalej. Znovu s ním zatriasol.
„Sasuke, vstávaj."
„Ešte chvíľu."
„Nie. Musíme vykonať to, na čom sme sa dohodli."
„Už?"
„Áno, už."
Sasuke neochotne vstal. Zobral si svoje veci a chytil sa Naruta.
„Čo robíš, Sasuke?"
„Prečo? Veď nás tam premiestniš, nie?"

Noc utekla jako voda. Když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že to nebyl sen, protože můj polštář byl pořád mokrý od slz. Sedla jsem si na kraj postele a vzala do ruky fotografii, která ležela na poličce. Na fotografii byl můj nevlastní otec a já, když jsem byla ještě malé dítě. V tu chvíli se mi opět hrnuly slzy do očí: Myslela jsem, že to bude takové, jak jsi mi tehdy říkal tati. Už nejsem smutná, ale spíše naštvaná. Ode dneška ti slibuji, že už tě v ničem nezklamu.

Ja viem, ani ja tomu nemôžem uveriť!
Je tu konečne nový dielik, a ja dúfam, že sa vám bude páčiť!

Zastal som. Ulice boli prázdne a dedina bola tichá.
„Dostal si strach, Naruto?“ zachechtal sa Kyuubi.
Neodpovedal som, Kyuubi zavrčal a zmĺkol. Potom som vytvoril klon a vyrazil za Sasukem.

„Myslíš, že je bezpečné využívať niekoho tak mocného ako je Kyuubiho jinchuriki?“ prehodil Ryo a ležérne sa oprel o stôl, za ktorým sedela Ariko.
Spolupracovala s Ryom už dlho. Bol to jej radca, spoločník a občas aj milenec.
Sebavedomý, mladý a s výzorom, nad ktorým vzdychala každá žena. A on to bezostyšne využíval.

Snažil sa Ayame upokojiť. Nešlo mu vôbec do hlavy, kam sa mohol jeho mladší brat podieť. Nedávno mu hovoril, že sa chce usadiť. Nájsť si domov a vychovať ich dieťa.
A teraz je jednoducho nezvestný. O to má väčší strach o neho, keď vie, kto sa potuluje po okolí. Aké ťažké je udržať si svojho brata na očiach. Keď konečne zlyhali všetky spôsoby okrem spútania. Jednoducho si zmizol. Zanechal znova všetko za sebou.

Stáli oproti sebe. Spolužiaci, priatelia, rivali... a nakoniec aj nepriatelia. Celý ich život smeroval k tomuto okamihu. Celý život trénovali pre tento boj.
Pochyby už dávno nemali, slov nebolo potreba. Obom to bolo jasné. Jeden z nich zomrie.
Sasuke sa uškrnul a rýchlo odskočil, Narutove oči vystriedali Kyuubiho a okolitý les explodoval pod poryvmi surovej chakry.

„Hokage–sama,“ do Kakashiho kancelárie vbehol ninja z oddelenie senzibilov a hlboko sa uklonil.
„Hovor,“ vyzval ho Kakashi.

Ráno sa obyvatelia Listovej budili do nie príliš pekného, ale aspoň nie upršaného, dňa. Obloha bola zatiahnutá, ale bez dažďa. Vtáci štebotali na stromoch a ich štebot sa niesol celou dedinou. Ulice sa pomaly zapĺňali ľuďmi. Či už išli do práce, len tak na prechádzku, alebo ich dôvod bol hocijaký iný. Niekomu sa však nechcelo vstávať.

Blížili jsme se k malé vesničce, blízko u Země země, kde jsme se rozhodli přenocovat a doplnit zásoby. Viděla jsem na Kaori že už je unavená, a i když se to Tadashi snažil skrýt i mu už se mnouřily oči.
Když jsme se zastavili u hlavní brány, hlídači nás nechtěli pustit dovnitř.
,,Prosím, prosím, máme strašný hlad a nikde poblíž žádná jiná vesnice není!'' prosila Kaori.

„Dej od ní ruce pryč!“ Zařval jakýsi kluk z povzdálí, jenž byl v doprovodu dalších dvou, přibližně stejně starých.
„Co děláš Kazuki?“ Ptala se zmatenně Nari.
„Chtěl jsem vědět koho sis našla poté, co jsi mě odkopla... Ale někoho ze Skryté Písečné jsem nečekal...“ Řekl pohrdavým hlasem.
„Neopustila jsem tě kvůli tomu, že bych si našla někoho jiného. Ale protože jsi šílený a žárlivý. Ale to teď tady nebudem řešit.“ Dodala naštvaně Nari.

Keď sa ráno prebudili, okamžite vyrazili na cestu.
Išli smerom na sever. Kakashi poznal cestu priam bravúrne. Prví kráčali Sasuke, Sai a Kakashi. Za nimi šli Ino a Sakura, pričom Ino neustále hľadela na Saia. Spomínala na to, aká bola kedysi zbláznená do Sasukeho. Pripustila však, že v okamžiku ako zazrela Saia, na neho zabudla. Vedela, že láska k Sasukemu nebola nič iné než detská zamilovanosť do niekoho, koho obdivovala. Nevedela však, ako to cíti Sai.

Pomalu se začal usazovat rozvířený prach. Mrtvých bylo na tisíce a zraněných ještě daleko více. Ale, co bylo nejdůležitější, tak celou bývalou Madarovou armádou se šířil chaos. Ten, co si je všechny podrobil, padl. A přesně jak bylo naplánováno, tak znepřátelení ninjové v Madarově armádě, začali bojovat mezi sebou. Ale ani Nagato se na takovou strašnou spoušť nemohl dívat, musel něco udělat.
„Jděte všichni tam, odkud jste přišli. A až dorazíte, tak teprve tam si vyřizujte svoje spory!“ Roznesl se jeho hlas po celém bitevním poli.

Byl krásný letní den. Když jsem se ráno probudila, byl už Naruto pryč. Aiame ještě spala. Když se asi za hodinu probudila, měla jsem už hotovou snídani a připravené věci. Nakrmila jsem ji, oblékla a šli jsme navštívit Naruta.
,, Co budete dneska dělat?“ zeptal se a hrál si s Aiame.
[i],, Půjdeme asi za Konohu na tu louku kde jsme se brali, natrháme nějaké květiny, projdeme se a myslela jsem, že bychom se mohli stavit za Sakurou do nemocnice.“

„Sakura, rýchlejšie! Sasuke je už v dome!“ náhlil sa Naruto.
„Bežím najrýchlejšie ako viem,“ odpovedala mu.
„Naruto! Dávaj si pozor na Sasukeho sharingan! Je v ňom veľa nenávisti. A ak ho Madara trénoval, tak sa bojím, že ma môže ovládnuť,“ nepokojne sa ozvala Kurama. Dom bol už na dohľad, a tak spomalili tempo. Zrazu sa nad domom vzniesla veľká stena. Naruto so Sakurou sa skryli za najbližší roh.
„Toto nie je Sasukeho chakra!“ zvolal nepokojne Naruto. „Je to ...“ nedokončil lebo oblohu preťal modrý blesk.

O tri dni sa v Konohe zišli všetci kagovia s doprovodmi. Prišiel aj Mifune, ako vodca samurajov. Všade po dedine behali jednotky ANBU. Aj jounini mali pohotovosť. Museli tiež dávať pozor na prípadný útok nepriateľov. Ľudia radšej nevychádzali z domov. Pre istotu. Konoha sa premenila na tento na mesto duchov.
Kagovia a Mifune sedeli za okrúhlym stolom. Jeden ich strážca stál za nimi a druhý bol na balkóne, ktorý bol celý zakrytý sklom, takže by sa dalo povedať, že to bola ako keby ďalšia miestnosť.
„Ak dovolíte, začnem prvá," povedala Tsunade.

Naruto so Sasukem hľadali už tri dni Gaaru. Ale neúspešne. Ani náznak kde by mohol byť. Ani jediná stopa na ceste k nemu. Vyzeralo to márne. Zrazu si Sasuke niečoho všimol.
„Pozri, Naruto!"
Pred nimi bola mŕtvola. Nebolo na nej nič zvláštne. Iba to, že mal čelenku Piesočnej. Znak Piesočnej bol prečiarknutý.
„Tento musel ísť s Gaarom."
„Prečo si to myslíš? Naruto."
„Aký by mal dôvod si preškrtnúť znak na svojej čelenke? Jedine, ak by utekal."
„Mohol to byť nukenin."

Kapitola 6: Kdože je jeho ochránce?

Ninja to zaregistroval až příliš pozdě, ale obranným manévrem se uchránil od uříznutí celé končetiny. Měl nyní pouze hlubokou ránu na pravé paži. Nebýt jeho katany, zřejmě by mu celá ruka chyběla. Okamžitě zaúpěl a v koutcích očí se mu objevily kapičky slz. Musela to být ukrutná bolest.
Sunai nevěděla zda má hodit i zbylé dva shurikeny, neboť měl její kamarád bolestivý výraz v očích. Ale proč?