Drama
"Nikdo nám nikdy nemůže odpustit... můžou nás pochopit, můžou to s námi sdílet, tu bolest, to ponížení, ale nikdy nemohou odpustit..."
Ao - kapitán oininů z Kirigakure no Sato
KABUTO:
Otevřel oči. V naprosté tmě se tak objevily dvě žhnoucí žluté oči připomínají vzdáleně oči kočky, ve kterých však plálo démonické světlo šelmy, která se právě probudila...
... a probudila se hladová.
"Raiga-kúúún," zašvitořil ten odporný hlas v temnotě.
Obloha bola tak temná a krvavá. Stovky nehybných tiel shinobi ležalo okolo mňa a v mojom náručí - jeden. Ten najdôležitejší. Hrdina! Skláňala som sa nad ním a prosila, aby sa vrátil. Tvár som mala premočenú od sĺz, ruky zafarbené od krvi, v srdci bolesť, ktorá nešla utíšiť.
Zúfalstvo. Úplne ma pohltilo. Ticho som prežívala ten šok a nebola som jediná. Sai, Hinata.
Zatínali zuby, zovierali päste, krčili nosy.
„Vysvětlím, ti to později, teď pojď.“ Zavelel Naruto a rozběhl se směrem ven z vězení. Cestou nikoho nepotkali, takže byly za hodinu venku. Naruto přivolal Kyuubiho. Mladá Uzumaki se polekala. Jenže než stačila cokoliv říct, tak ji už bral blonďák kolem pasu a vyskočil s ní na hlavu lišky. Ten jedním velikým skokem vyskočil ven z propasti a obrovskou rychlostí si to řítil zpět do Konohy.
Já jsem … Epizoda 14: Kágové
„To stačí, zbytek doběhneme pěšky. Díky příteli.“ Poděkoval blonďák svému liščímu parťákovi.
Loď v bezvětří
Byla to podzimní neděle. V kuchyni pískala konvice. Hodiny na stěně ukazovaly čtvrtou odpoledne. Odstavila konvici, zhasla sporák, zašátrala ve skříni po hrnku. Zelený s kytkami. Tři lžičky kávy a zalila ji horkou vodou. Žádný cukr. Vzala hrnek a šla s ním na balkon. Napila se, opřela se o zábradlí. V ústech hořko po kávě. Tady nahoře vál silný vítr. Měla by se vrátit dovnitř pro něco na sebe. Znovu se napila plným douškem. Pálilo to.
Epizoda 3: Setkání
Naruto a Obito sledovaly raikageho. Blonďák nabral kunaie a rozházel je po okolí, přičemž si nechal dva v ruce a jeden v kapse. Raikageho vlasy se naježily a bleskové brnění zesilnělo.
Dúfam, že ste si užili prázdniny a poriadne si oddýchli. Séria opäť pokračuje! Užite si 
Konohamaru si kľakol na kolená a oprel sa rukami o zem. Snažil sa popadnúť dych. Oči ho štípali od prachu a telom dokázal ledva pohnúť.
*Do čerta.* pomyslel si. *Spotreboval som až toľko chakry?*
Po trochu dlhšej dobe je tu nový diel a dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy!
Jemne mi skúmal bohatý hrudník a ja som si každou sekundou hovorila „Teraz! Capni mu po prstoch!“, lenže som to nespravila.
Ako môžem byť taká hlúpa?
Čítala som už tisíc kníh a z väčšiny mi vyšlo to, že muži nemajú radi ľahkú korisť, tak prečo sa mu tu a teraz ponúkam na zlatom podnose?
Prestala som skúmať jeho ústa a keď som sa s hlavou odtiahla a otvorila oči vyzeral byť prekvapený. Jednu ruku mal na mojom chrbte a druhú na... mojom dekolte.
Už dlho nebola takáto zima. Čokoľvek, čo by ste dali von, zamrzlo počas pár sekúnd. Bolo to hrozné.
Konohou vládla pokojná januárová noc. Von nebolo ani nohy, lebo v takých krutých teplotách by sa asi nikomu nechcelo von. Tobôž krátko po polnoci.
Nikto z Konohy ani len netušil, aký masaker sa odohrá túto noc. Skoro všetci si pokojne spali. Dokonca aj hliadka, ktorá bola pri hlavnej bráne, zaspala. Vyzeralo to komicky, pretože im zamrzli vlasy, obočie aj mihalnice. Pokojne si odfukovali, zababušení do teplých uniforiem.
„Narutooo!!“ zakričala som s plných síl. Nemohla som uveriť tomu, čo sa práve stalo. To nemôže byť pravda, to jednoducho neberiem. Rozbehla som sa za Narutovým nehybným telom. Musím to stihnúť, musím ho zachrániť. Sľúbila som to!
Yoru : To je neodpustitelné, neodpustitelné. Vyšel jsem z budovy a soustředil se na Akatsuki. Nebylo těžké je zaměřit, šlo od nich dosti hluku. Byl jsem naštvanej, dalo by se říct, že nasr*nej. Nezachránil jsem dceři dítě a dokonce dovolil, aby nad ní převzala kontrolu druhá chakra. Myslel jsem, že se to stát nemůže. Že by to její tělo nevydrželo, bohužel jsem se zmýlil. Ale to, co popisovala Meshiki, světlé oči a černé vlasy. Odpovídá to našemu kekkei genkai, ale myslel jsem, že to Tokime vynechalo. Když jsem se s ní setkal poprvé, necítil jsem z ní nic z našeho klanu. To ta nová chakra... Ale nejspíše má vyšší úroveň, jelikož já mám ve svých očích ještě černou. Momentálně jsem ale silnější než ona. Neumí to ovládat a to je naše jediná výhoda. Musím jí zastavit.. ale budu potřebovat pomoc...
Meshiki : „Máme jí,“ řekla Tsunade. Sekavě jsem se nadechla. Projela mnou obrovská úleva. Pořád jsem brečela. Nejdřív bolestí a smutkem, teď radostí a nadějí. Bylo mi líto, že dítě nepřežilo, opravdu, ale mnohem víc mi záleželo na sestře. Je to sobecké, ano vím, ale je to tak. Její stav se stabilizoval, což mi přineslo ještě větší úlevu. Shikamaru jí držel za ruku a neodrtrhl od ní ani na malou chvilinku oči. Tsunade celá orosená stála o kousek dál a cosi probírala s doktory. Já to všechno pozorovala z poza Shikamarova ramene a Yoru. Yoru? Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala hnědovlasého muže, ale nebyl tam.
[i]V čase, kdy si Skrytá Vírová vedla velice dobře, díky dobrým vztahům klanů Uzumaki a Senju, byli jejich shinobi často posíláni na těžší mise. Právě z klanu Uzumaki bylo mnoho excelentních ninjů, i když více méně se specializovali jen na pečetící techniky, v boji byli dobří. Zejména vynikala skupina bratrů. Nejmladší z nich bych obdivuhodným talentem. V osmnácti patřil k předním shinobi z Vírové a k jedněm z nejlepších uživatelů Fuutonu. Rudovlasý mladík se jmenoval Gasuto Uzumaki.
Další den byl Naruto propuštěn z nemocnice. Vzal si s sebou růžové květiny, které od kohosi dostal v nemocnici. Domníval se, že od Hinaty. Ten den nemohl nic dělat, celé tělo měl ještě pohmožděné a ztuhlé. Jediné, na co se zmohl, bylo dojít si na rámen. Ale to nejspíš neměl dělat…
Naruto vyrazil z nemocnice a hnal se k sídlu. Nevěděl, jestli tam Hinatin otec pořád ještě leží, nebo už nabyl vědomí, ale Sakura měla pravdu. Musel se omluvit. Bude mi vůbec schopný odpustit? přemítal. Předtím než jsem ho praštil možná… ale teď? Dorazil na místo. Opět soustředil čakru do chodidel a vyběhl po zdi do Hinatina pokoje.
„No co už.“ Posmutněl blonďák, když si vzpomněl na to, jak to posledně schytal od modrovlasé kunoichi.
„Tak kam máme namířeno?“
„Jashinův průsmyk, Itachi.“ Odpověděl Naruto. A oba zmizly ve tmě.
Jak asi dopadne pátrání legendární dvojice. Najdou Temný Stín a Černý Havran Karin?
Já jsem … Epizoda 13: Rodinné shledání
Dvojice ninjů v černých pláštích, se řítila lesem. Běželi do Jashinova průsmyku, kde se nachází jedna z Orochimarových skrýších. A taky jistá osoba. Karin Uzumaki.
„Konečně jste přišli! Kde je Akamaru?“ ptal se hned Kiba.
„Vlastně ani nevíme, kvůli Narutovi jsme sem museli vtrhnout bez jakéhokoliv plánu.“
„Sakra!“ zaklel Kiba. Měl o svého bílého přítele strach a neměl z toho vůbec dobrý pocit.
Stál tam dál a koukal do les, kde před málo okamžiky zmizela jediní člověk v jeho životě. Ten pocit samoty, který ho svíral, byl pro něj zcela nový. Sám nedokázal samotu definovat, nikdy ho nevlastní kůži pocítil. Důležitější v tuhle chvíli než zkoumat tento pocit bylo, vymyslet co bude dál. Nemohl se vrátit do domu, která obýval. Určitě ho prohlížela policie po incidentu ve škole. Ale kam teď?
Epizoda 2
Bylo nádherné slunečné ráno. V Konoze se pomalu probouzel život. Obchodníci otevírali své obchody, noční směny se střídaly za ranní a nové genínské týmy začaly trénovat se svými učiteli. Tedy až na jeden. Tým devět.
V jednom z konožských bytů se stále spalo. V jednom pokoji si spokojeně pochrupovala černovlasá kunoichi. Vypadal spokojeně, nejspíš se jí zdál pěkný sen. Ve vedlejším pokoji zase spal modrovlasý ninja. Jenže ten se převracel z jedné strany postele na druhou.
