Drama

Tokime : Včera jsem se definitivně rozhodla, zůstat v Konoze. Jen nevím, jestli to bylo správné rozhodnutí. Díky Hokage jsem se vykroutila z povinosti nazývané „přátelé a já“. Přidělila mi dům, za který ji později budu muset platit nájem. Dostala mě pryč od všech zvědavých očí s výmluvou, že musím ještě do nemocnice na kontrolu atd.. Nevadilo mi, že se budu muset zapojit do toho dění okolo, jako poznat ostatní, spřátelit se s nimi, zvyknout si na kolektiv, na okolí a všechno společné s životem zde, ale co mě opravdu namíchlo, bylo s kým jsem to pro zatím musela trpět... Yoru!

Tak jsem se rozhodl, že taky vydám povídku, je to pokus o sérii. No postavy tam nejsou všechny takové, jako je znáte, ale postupem času se vše dozvíte.(Můžu vám prozradit, že Hinata má povahu jako v Road to Ninja). Děj sice začíná v půli příběhu, ale vše se dozvíte pomocí flashbecků. Zkusím tam nacpat i nějaké páry, no ale uvidím, jak mi to půjde. A trošku ohledu je to jen moje první FF.
Doufám, že se vám to bude líbit a prosím komentáře. Děkuji.

Ozval se bzučák. Shikamaru otevřel pancéřové dveře. Nakoukl dovnitř. V místnosti bylo šest židlí. Celému prostoru dominovala masivní obrazovka, která vysela na stěně. Opatrně vešli. Dveře se za nimi zarazily. V místnosti vládlo šero, až na prostor, ve kterém stály židle. Židle byly vyrovnané v kruhu, který vytvářela silná zářivka. Jinak byla místnost prázdná.
Sasuke sám nevěděl proč, ale připadalo mu, že se tomu kruhu nevyhýbají.

Nečekaný spojenec a čas vrátit se do hry

Zmateně se rozhlížela po okolí, náhle nemohla poznat onu vesnici, jako by nevyšla ven roky. Každopádně se jí ulovilo, byla ráda, že nemusí zůstávat mezi stěnami toho ošklivého místa. Neskutečně ji stísňovalo.
Možná by kdysi zapochybovala, jestli je vážně tak důležitá, nebo ji s sebou vzal Kakashi jen z lítosti, ale tentokrát si byla jistá. Mohla hodně pomoct a hodlala to udělat, kdykoliv by někomu z nich hrozilo nebezpečí.

Sakura ji zavedla k ní do bytu a vrazila ji do rukou tašku plnou věcí. Airi několikrát poděkovala a pak se rozloučili. Dívka se rozhlédla po bytě.
Byla v chodbě, která vedla přímo do kuchyně, která byla propojená s jídelnou a obývacím pokojem s velikou pohovkou. Vrátila se do chodby a vešla do jedněch ze dvou dveří. Vešla do ložnice. Byla malinká, ale zato měla obrovskou postel. Airi se šibalsky usmála. Aspoň nějaká pozitivní zpráva z dneška.

„Musíme sa o niečom vážnom porozprávať!“ sadol si Keita vedľa Sory na gauč.
„O čom?“ spýtala sa znudene. Tsunade im jasne povedala, že nemajú hľadať portál. Že si majú oddýchnuť a pripravovať sa na vojnu. Lenže príprava a relax nejdú dokopy!
„Daisuke nám povedal o tom, ako si zapečatila stan...“ začal a Sora ho prerušila.
„Už som to zrušila a keď si tu chceš vodiť ženské návštevy tak vtedy, keď JA nebudem v stane,“ a už vstávala, lebo si myslela, že o tomto sa s ňou chce Keita baviť, no ten ju stiahol naspäť na gauč.

Co se skrývá za bolestí

Všichni brzo usnuli. Hinata v Kibově obětí, Gai s palcem v puse, jeskyně se zdála klidná světlo pomalu vyhasínajícího ohně ji dělalo nádhernou. Když spali, zdáli se poklidní, jednou za den je na chvíli opouštěli jejich starosti, jedna kunoichi v koutě ale spát nemohla.
Pokaždé když zavřela oči zdával se jí už čtyři roky ten stejný sen. Vlastně to bylo mnoho snů, ale všechny měli něco společné.

Heh, ospravedlnenie za meškanie s týmto dielikom bude v poznámkach. -.-
Enjoy!

Tak počkaj, nech v tom mám jasno. Vy dvaja spolu chodíte dva roky a po celé tie dva roky ste to pred všetkými tajili.“
Len čo sme vošli do izby, už začala hovoriť. Zavrela som dvere a usadila sa do kresla za stolom. Ona sa usalašila na mojej posteli. Ľahla si na ňu a hlavu si oprela o dlaň pravej ruky.
Páni, moja posteľ je v kurze. Najprv Sasuke teraz aj Tenten.

„Áno.“ Odvetila som.

Sasuke se držel vzadu. Neměl už vůbec tušení, co se děje. Kdo tohle dělá? Ze začátku si myslel, že by to mohl být někdo z Konohy, ale to byl nesmysl. Kdyby za tím byla Konoha, tak by nevystavili své vlastní lidi takovému ohrožení. Potkal tady sedm ninjů z Konohy. Dva byli mrtví, jeden se mu ztratil a další tři málem uškvařil. Tohle by nikdo ve vesnici neudělal. Nikdo ve vesnici nebyl takový sadista, aby se tak vyžíval v utrpení. Notabene na vlastních lidech. Byl tak zabraný do svých úvah, že narazil do Nejiho.

Hinata otevřela oči. Nepamatovala si, že by usnula, ale zřejmě ano, protože jí někdo sundal pásku z očí a očistil obličej. Pořád seděla v té samé místnosti, pořád měla svázané nohy i ruce.

Rozhlédla se kolem. Seděla uprostřed ničím nezajímavé místnosti s nudnými špinavými stěnami. Nikde žádné okno, žádný nábytek. Kousek od ní seděla na zaprášené zemi Sakura. Opírala se zády o stěnu a posměšně se usmívala.

[hide=POZOR! Novinka pre čitateľov!][b]Vážení čitatelia!

Běžela zasněženou loukou, která byla za vesnicí, jen aby se dostala co nejdál od něj. Nemohla tomu uvěřit, že jí tohle udělal. Milovala ho, a on si s ní jenom takto hrál. Jak jen mohl? Takhle jí zradit. Vždycky věděla, že nechce, aby se jí stalo přesně tohle, ale ona podlehla jeho citům, a nechala se, aby ji ublížil, jak nejvíc mohl. Nejhorší bylo, že si za to vlastně mohla sama.

„Mohl nám to alespoň říct, nemyslíš?“ zamumlal Lee. Pohled upřel na svoje boty.

„Hm…“ Tenten se jen nervózně ošila. Stáli s Leem na střeše jednoho domu a opřeni o zábradlí pozorovali rušnou ulici pod sebou. Stáli tam takhle už tři hodiny, vlastně od chvíle, kdy se dozvěděli pravdu. Během té doby to Lee zopakoval už nejmíň po desáté, a pokaždé s trochu smutnějším výrazem.

„Sakra!“ naštvala se Tenten, nakopla hromadu kamínků a praštila do zábradlí. „Co si o sobě myslí?! To, co udělal, nebylo zrovna-“

„Tenten…“

Tokime : Říkala jsem jim tak polovinu věcí, které si pamatuju. Stejně mi pak projedou hlavu a uvidí všechno, takže nač se tady namáhat. Už jsem byla téměř u toho, jak mě Yoru odtáhl do vesnice. Nezmínila jsem se jim o Itachim a jeho minulosti, o tom, jakou zlobu cítím k sestře, a dokonce jsem vynechávala i tu část, kde proklínám Konohu, která nastávala velice často...
„A potom jsem se probudila tady a zbytek už znáte,“ mlčeli. Nechávali si to projít hlavou. Yoru vypadal dost zklamaně, jakoby čekal, že se v mém příběhu stane něco zajímavějšího, akčního, ale to si měl zajít na nějakej film, ne na spověď mé paměti.

Ležím ve své posteli, se sevřenými pěstmi, pevně stisknutýma očima, syčivým dechem, jen ztěžka se deroucím skrz zaťaté zuby, - a třeštící hlavou. Mermomocí se snažím usnout, přestože mi vzrůstající vztek sebral jakékoli naděje už před několika minutami.

Uplynuly další dvě hodiny a nikdo se nevracel. Kiba měl nervy na vlásku.
„Neměl jsem je tam posílat samotné.“ vyčítal si stále dokola a hlavou mu běžely nejhorší scénáře toho, co se mohlo stát.
„Proč to muselo potkat právě nás?!“ vykřikl a jako obvykle uhodil pěstí do zdi.
Zoufale zatínal všechny svaly ve svém těle, měl už dost ukrývání, ani jejich vlastní rodiče netušili, že přijde něco takového.

„Hej ty! Jo, na tebe mluvím!“ z vedlejší uličky se ozýval rozzuřený hlas. Tenten zrovna odcházela od Hokage s podklady pro novou misi, když ten křik uslyšela. Hm, ten hlas znám… Co se to tam asi děje?

Nakoukla za roh domu a uviděla hlouček lidí shromážděných do neprostupné stěny, jak zaujatě a vyděšeně zírají na scénu před sebou. Znovu se ozvaly výkřiky.

Meshiki : Bylo dopoledne a já už měla všechny věci sbalené. Byla jsem připravena odejít z nemocnice. Konečně, už mě unavovalo, pořád se tady zdržovat. Neji mi nesl tašku a já se pomalu vláčela chodbami. I když už jsem byla v pořádku, stále mi nebylo zrovna do smíchu. To jak se teď Tokime chová, je mi … odporné. Je to ode mě sobecké, ale prostě jenom její představa mě teď vytáčí. Nemůže za to, ale... nemůžu to vydržet, navíc díky nově nalezeným informacím jsem jak klubko nervů. Co mám dělat?