Dobrodružství
Sasuke se svým týmem se vrátili z jejich neúspěšné mise. Přemístili se rovnou do nemocnice, aby se tam někdo podíval na jejich tři raněné. Nechtěl nic riskovat. Co kdyby někdo z nich měl nějaké vnitřní zranění a potom kvůli tomu zemřel? To nemohl dopustit, protože by mu to pořád někdo vyčítal. Namikaze ho ustanovil svým zástupcem ve vedení vesnice i organizace. Tak se schopnými členy Ushi, došel do kanceláře Hokageho a začal jim dávat rozkazy.
„To by mělo stačit. Shikamaru, nezahrajeme si shogi?“optal se Shiri.
„Jasně.“ Řekl Shikamaru, který byl rád, že nebude muset trénovat. Ostatní si ještě zabojovali, a postupně odpadly i ostatní.
„Remíza.“ Hlesl Shikamaru a všichni se nevěřícně podívaly na verandu a viděly, jak oba sedí nad šachovnicí a neví si rady.
„Tys nevyhrál?“ divila se Temari a nevěřícně se podívala na svého snoubence.
Čtyři obrovití ptáci dopadli nekontrolovatelně na zem a už se nepohnuli. Jen se z nich znovu vypustila přebytečná chakra, kterou v sobě zadržovali. Členové úderné jednotky se dívali trochu s očekáváním, ale hlavně se strachem do jeskyně, kolik z ní tentokrát vyletí nepřátel. Obezřetně se snažili zaznamenat každý pohyb. Ale nic neviděli. Oddechli si a podívali se s úsměvem po sobě. Kakashi a Sasuke vypnuli svoje sharingany.
Itachi znechuceně odhodil příbor na talíř, kde leželo cosi, co mu bylo dáno jako večeře. Rozvalil se na postel, která vydala skřípavý zvuk. Doufal, že si trošku odpočine, než započne peklo. Vzduch mu přišel čím dál těžší, mastné skvrny na stropě pronajatého pokoje začaly pomalu splývat v jednu. Pomalu zavřel oči a usnul. Zdál se mu sen, stál před zlatou sochou chrámu. Chrám se zdál být opuštěný, mohl si vše prohlédnout, ale zdálky slyšel kroky.
Zrak mu zhrozene padol na hruď. Tmavá krv pomaly stekala po dlhej čepeli meča až k dlaniam držiacim rukoväť. Útok ho úplne paralyzoval. Jediné, na čo sa v tej chvíli zmohol, boli nemé výkriky.
"Sasuke!"
Mělo by to začít větou, že to mohl být i normální, běžný den. Ale nebyl. Kabutovi to bylo jasné hned ráno, když uklouzl na vlastní pantofli, při pádu na něj spadla řada květináčů a u snídaně zjistil, že došly kukuřičké lupínky! A zbytek se už dostavil takříkajíc automaticky.
"Kabuto," konstatoval Sasuke s výrazem člověka, který se zrovna namydlil ve sprše, vybavené tenkým, průhledným závěsem, když někdo nepovolaný rozrazil dveře. Nebylo třeba to vícekrát opakovat.
[i]„Není to o tom, jestli jsem chtěl jít nebo ne. Musel jsem, slíbil jsem to tolika lidem a spoustu lidí ve mně věří. Od začátku mi bylo jasné, že to nebude procházka růžovým sadem, přesto jsem se rozhodl vydat na cestu. Hledat mír, sám pořádně nevím, co to znamená, možná proto jsem musel odejít, pochopit sám sebe. Zatím jsem prošel spoustu vesnic v několika zemích, ale pořád si připadám, jako na začátku cesty, když jsem nic nevěděl. Možná jsem pomohl změnit myšlení několika lidí, ale to nestačí.
ČTYŘI A PŮL ROKU PO ZALOŽENÍ RENJAAZU
Branou do Konohy vstupoval holohlavý postarší muž v modrém kimonu a za sebou táhl lanem svázaného muže se slepenými tmavě hnědými vlasy. Holohlavému muži se ještě na krku houpal kožený přívěšek na jehož konci visela lahvička s modrou tekutinou.
„Sabaku Bushin,“ ozvalo sa za ich hlavami na strome „bol tam odvtedy ako som na vás použila suiton.“ Sarah si ich premerala pohľadom. Ino a Chouji mali dosť málo čakry len Shikamaru sa tváril spokojne. „Myslím že nemá cenu dokončiť skúšku. Ja už mám prehľad v tom aký máte štýl boja. Dúfam že ste aj vy pochytili niečo o mne.“ Jej monológ prerušil príchod deviatich ľudí.
Procházím se jen tak lesem, jak to mám ve zvyku. Od doby co mi zemřeli rodiče to dělám pořád. Jen tak se toulám, když mám hlad, zabiju nějakého prodavače a vezmu si jídlo, když jsem unavená, lehnu si někde v lese.
[i]Připadám si, jako bych spadla pěkně tvrdě naznak a vyrazila si přitom dech. Ale proč? Vždyť sem nikam nelezla nebo snad ano? Proboha, co má tohle znamenat, napadne mě okamžitě. Rozlepím oči a pátrám rozmazaným pohledem kolem sebe.
„Mamija,“ zašveholí náhle slabý dětský hlásek. „Mamija, mamija, mamija.“
„Tokage, nekřič tolik! Maminka tě slyší,“ odpovím automaticky.
„Mamija, hop. Mamija pučti,“ ozve se opět dětský hlásek.
„Co ti mám dát?“ zeptám se jí pouze a lépe na ni zaměřím svůj zrak.
Uběhlo několik měsíců, co se Naruto vydal hledat mír. Jeho přátelé se začali vracet do normálního života, ale všem se zdálo, že slunce nad Listovou svítí nějak méně. Celý svět vstupuje do nové éry. Mír, který je výsledkem války, se stále daří udržovat díky Narutově snaze. Stále zde však zůstávají osoby, které na stálý mír nevěří a snaží se jej rozbít. Toto je úkol mladých ninjů, musejí proti takovýmto lidem zakročit.
Tempo nedávné válečné doby, pomalu odeznívalo a život se vracel k normálu. I když díky Narutovi nebyly na straně ninjů žádné ztráty, lidé přesto utrpěli ránu na duši. Ale i takové rány se začaly zacelovat a hojit. Naruto začal být uznáván nejenom lidmi z jeho vesnice, ale i jinde. Potulní pěvci pěli o jeho odvaze a touze se nikdy nevzdat. Jeho sláva mu nijak nestoupla do hlavy. Nyní mohl poznat opravdovou rodičovskou lásku. Měl přátel, tak jako nikdy před tím, ale objevila se tu neutuchající touha něco dokončit.
„Všichni do kruhu zády k sobě!“ Rozkázal Kakashi a ostatní ho hned poslechli. Utvořili kolečko a začali přemýšlet, jak se dostat z této šlamastiky. Deset velkých tvorů se k nim blížilo a každý vypouštěl část své chakry. Bylo to jako kdyby se navzájem přeměřovali, kdo má více energie. Pro členy týmu to bylo příšerné. Ten tlak na ně byl obrovský. Yamato složil nějaké pečetě a vykřiknul:
Dva sanninové přistoupili k nově příchozí skupince a bavili se s nimi o všem možném. Jen Shizune stála kousek za nimi a couvala. Pak než jí někdo stačil někdo něco říct, tak začala obrovskou rychlostí skládat nějaké pečetě a zvolala:
„Shizen no toneru!“ A položila svoji pravou ruku na zem. Kolem ní se objevil velký černý kruh.
„Zrádče!“ Zařvala Shizune na svoji učitelku. Ta na ni nechápavě koukala. Vždycky jí byla věrnou společnicí. Byla pro ni jako vlastní dcera. A ona se teď postavila proti ní a ostatním. Bylo jí to líto.
Hinata seděla na chladné dlažbě kuchyně. Mohla jít do svého pokoje, ale nedostala se tam. Jakmile přišla a otevřela dveře, nohy ztratily svou stabilitu a ona spadla na kolena. Pevně se chytla za ramena a rozbrečela se. Při snaze dostat se alespoň z dosahu vchodových dveří, kdyby jiná z holek přišla, i když o tom pochybovala, se doplazila alespoň ke kuchyňské lince. Opřela se o jednu ze skříněk, nohy přitiskla k tělu, obtočila kolem nich ruce, hlavu zabořila do klína… a jen brečela. Věděla, že nemá cenu snažit se slzy potlačit.
Tri dni prešli od jeho odchodu z Suny. Jediné čo mal v pätách bol horúci piesok a uschnuté stromy. Nad hlavou modré nebo a žiarivé slnko. Noci bývali chladné a tak sa striedala i jeho nálada. Sledoval každú stopu až k cieľu, ktorý sa pred ním na štvrtý deň objavil. V malej zastrčenej dedinke západne od Suny. Trojdňová cesta. Prečo nie... napil sa vody a vyštveral sa na blízky strom. Usadil sa na hrubej vetve a sledoval dianie. Traja muži pochodovali okolo tábora a hliadkovali. Dvaja spali. Na zemi mali malú truhličku.
„Jdu do knihovny zjistit něco víc o tom Kurenganu,“ řekla Tsunade. „Kakashi vem to tady za mě.
„Cože?“ zeptal se udivený Kakashi. Dál už ale nemohl nic namítnout, protože Tsunade už byla pryč.
„No potěš pr*el,“ řekl Kakashi a dal se do práce.
Nad ránem seděla značně unavená a opilá Hokage nad kniho se jménem: Tajné dojutsu skryté listové. Byl tam sharingan, byakugan a kurengan. Tsunade nalistovala stranu 63 a začala číst.
[center][i]Kurengan
Nedaleko od Skryté Listové vesnice proti sobě stáli dva démoni. Jeden z nich měl v sobě zapečetěného Kyuubi no Youko a druhý ovládal rinnegan, nejsilnější ze všech doujutsu. Stáli tam, a dívali si navzájem do očí.
"Tak co, zaútočíš? Nebo má radši jít první já?" volal rudovlasý shinobi na jinchuurikiho před sebou.
Obrovská liška otevřela tlamu, a u ní se začalo shromažďovat ohromné množství rudé chakry, a uskupovat se do tvaru veliké koule, která najednou vystřelila na muže před ní.
Kiba, který byl Narutovi nejblíže, mu dal pohlavek, aby se zklidnil. Hinata si toho všimla, trochu sebou škubla, ale pokračovala dál v chůzi.
