Dobrodružství
V jedné ulici Konohy najednou došlo k explozi. Z kouře a prachu, který si ještě ani nestačil sednout, vylétl inkoustový pták, na němž seděl černovlasý mladík s krátkým nožem v ruce.
"Hó, vypadá to, že si můžu zabojovat s někým, kdo také používá určitý typ umění, ale poslouchej mě, jediné umění, které je cool, je výkvět okamžiku, hm." křičel na něj blonďák z velkého jílového ptáka.
"Mé jméno je Sai, rád vás poznávám." usmál se na něj falešně mladík.
„Myslím, že bych vám měl vysvětlit, jak je možné, že se znám s Kaitem.“ Odpověděla Suzume.
Sasuke jí pozoroval. Oznámil jim to co mu Suzume řekla a oni to brali na vědomí ale teď je hlavně zajímalo, kde je vůbec Naruto. Ani Kira nevěděl kde je.
„A čemu by to pomohlo?“ zeptal se Sai.
„K tomu abych mohla pomoc najít Naruto.“ Odpověděl Suzume.
„Tak povídej.“ Vybídl jí Minato jistým hlasem.
Suzume přejela pohledem po všech v místnosti a pak spustila.
„Madaro! Jak dlouho mě ještě necháš čekat?!“ Zuřil Sasuke.
„Neboj se, brzy se vydáš na lov Kyuubi.“ Odpověděl mu Madara. „V této chvíli Kabuto hledá oba zbylé jinchuuriky a až najde Naruta, tak tě pošlu na lov.“
„Nechat Naruta naživu? Ne já ho zabiju. A jestli mi v tom Madara bude bránit, tak zabiju i jeho. To je moje pomsta!“ Říkal si v duchu Sasuke.
V tréninkové místnosti:
„Ne Naruto tohle je úplně špatný poměr kladné a záporné chakry. Takhle démona bombu nikdy neuděláš!“ Řekl Bee.
Kapitola – 09 (Akatsuki)
„Kam to jdeme, sensei?“ ptá se zmateně blonďák.
„Jak už řekla Tsunade-sama, do domu tvého otce a matky,“ odpověděl, jakoby ho nejradši nudou zabil.
Naruto už jen mlčel a čekal, co se mu zjeví před očima. Měl návaly různých pocitů. Radost, smutek, zlost, zvědavost. Všechno tohle ho uvnitř trhalo. Nechápal, jak může být Kakashi tak klidný. Ani netušil, proč byl tak nervózní. Vždyť jde jen do cizího domu.
„Jsme tu, Naruto.“ Podíval se na něj a čekal na jeho reakci. Pozvedl hlavu a spatřil něco…
Černovlasý mladík se procházel po přelidněné vesnici a nedůvěřivým a podezřívavým pohledem si prohlížel kolemjdoucí, kteří nebyli zdejší. Dnes byl velký den, a tak se sešli shinobi a lidé z celého kontinentu, aby se ho mohli zúčastnit. Netrvalo dlouho a došel na náměstí, kde už byly připravené židle a stoly pro nadcházející obřad. Všichni kolem byli šťastní, ale on vypadal velice ustaraně.
„Naruto…“ řekl příjemný ženský hlas.
„Vážně jsem něco slyšel nebo má mysl začíná blouznit?! A i kdybych doopravdy něco slyšel, co to bylo?“ tázal se sám sebe Naruto.
„Naruto…“ ozvalo se znova. Tentokráte však, o něco více, hlasitěji a zřetelněji.
„Kdo jsi?!“ zeptal se Naruto spíše sám sebe než toho hlasu, který slyšel.
„Naruto…“ ozývalo se znovu v temnotě. „Naruto… Co se ti to stalo?“ pokračoval hlas.
Náš perfektní život
,,Naruto, pomůžeš mi?“ zavolala na mě z kuchyně.
,,Už jdu“. Když jsem přišel, viděl jsem ji u kuchyňské linky s lopatkou a smetáčkem a na zemi vysypanou rýži.
,,Chtěla jsem to zamést, ale už se neohnu“ řekla mi s úsměvem. Jen jsem se na ni podíval, zasmál se a uklidil to. V poslední době jsem dělal hodně domácích prací, Yoko byla už v devátém měsíci, takže se její pohyblivost snížila na chůzi a sprchování.
„Mám z té cesty nějaký divný pocit,“ oznámil Naruto a jeho tvář svědčila o tom, že ten pocit nemůže nijak popsat. Jiraiya si jeho obličeje všiml a zeptal se: „ A poznáš aspoň, jestli je ten dojem dobrý nebo špatný?“
„No, myslím, že dobrý,“ odpověděl Naruto a přemítal nad tím pocitem.
Jiraiya se na něj podíval, když uviděl Narutův zamyšlený výraz začal se smát.
Na vysokém kopci seděl pod stromem stařec. Ve vrásčité ruce svíral rezavou kunai a vzpomínal. Slunce zapadalo za krvavé mraky a vzduchem se vznášela vůně podzimního listí. Stařec měl jen levé oko. Místo druhého oka, měl jen holou kůži. Nohy měl připoutané ke kmeni stromu. S únavou ve tváři se podíval na řetěz. Byl vyrobený speciálně pro něj, odsával mu čakru a zamezoval mu tak jakýkoliv únik. Na tomto místě seděl již dlouho, od poslední války ninjů. Díky krutosti shinobiho, který ho tu připoutal, nemohl zemřít.
Ráno se probral kolem deváté, vyskočil z postele a šel provést raní hygienu. Potom se rozhodl, že si zajde na rámen do Ichiraku.
Došel k Ichiraku a objednal si čtyři rámeny. Když je dojedl, tak zaplatil a vydal se na cvičište.
Jakmile tam došel, vytáhl svitek a dopsal co včera nezvládl. Potom začal s tréninkem oné nové techniky za pomoci klonů.
Trénoval asi čtyři hodiny, ale vůbec se mu nedařilo. Zrušil klony, lehnul si do trávy a odpočíval dokud neusnul.
„Prosím ne, nezabíjejte mě.“
„Nemám v úmyslu tě zabít.“
„Tak proč jste vyvraždil celou vesnici?“
„Ostatní byli – jak to říct – zbyteční. A teď mi odpověz na moji otázku. Kde najdu Klíč?“
Tmou se míhl záblesk měsíce od lesklého nože.
„Tady není. Nikdy tu nebyl. Je jinde.“
„Kde?“
„V Konoze.“
Na zeď dopadly kapky krve.
„Děkuji ti, za tvou ochotu…“
V Konoze byl krásný letní den. Oprava vesnice byla v plném proudu. Dvě malé děti se zrovna schovávaly za kusy dřeva a šeptaly si.
„Nech mě koukat.“
O rok později
Blonďatý mladík seděl za stolem ve své kanceláři, a snažil se zbavit hromady papírů, která před ním ležela na stole. Z kruhů pod očima šlo poznat, že posledních několik dnů nespal. Zítra pro něj měl být významný den, a tak se snažil udělat co nejvíce práce, aby toho pak neměl tolik. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Vstupte." odpověděl otráveně.
Do dveří vstoupil muž "Hokage-sama, do vesnice právě dorazil kazekage-sama se svým doprovodem."
Naruto sprudka otvoril oči. Z hrdla sa mu vydral hlasitý rev. Rev plný bolesti, zmätenia a strachu. Zodvihol sa do sedu a začal sa nekontrolovateľne triasť. Zadrapol nechty do steny a vyceril tesáky.
,,Kakashi, do r*ti, drž ho!“ zlostne skríkla Anya a pokúsila sa vstať. Ako náhle sa však pohla, celé telo sa jej zatriaslo a ona opäť znehybnela. Bola príliš vyslabnutá.
Pomalu se začínalo stmívat. Obloha se začala kouzelně červenat a teplota pomalu ale jistě klesala. Mladá nová kunoichi s modrou čelenkou na čele se hrdě procházela Konohou a cosi, nebo kohosi hledala.
„Hm… kde může být? Copak to už mu nestojím ani za …“ Nestihla si to doříct a před sebou spatřila svého senseie a nějakou růžovlasou slečnu, jak si to kráčí z Ichiraku.
„Naruto sak*a snaž se! S takovou tě liška pohltí a pak bude po všem!“ Řval na něj druhý z posledních dvou zbylých jinchuuriki. Jeho slova k němu už však nedoléhala. Již byl ztracen v temnotě nevědomí. Byl pohlcen, ale tohle měl být pouze začátek ďábelského plánu. Plánu, který by vymyslelo jenom pár zvrácených lidí. Zde se, ale nejedná o člověka. Jedná se o liščího démona - Kyuubi no Youkou.
,,Promiňte, mohu vám nějak pomoci?“ řekl jeden muž a druhý, který stál vedle něj se jen znuděně ušklíbl.
,Tohle nemám zapotřebí‘ pomyslela jsem si a pokračovala jsem v ladné chůzi.
,,Kotetsu, nenech ji projít. Co když je to nepřátelská ninja?“ zavolal jeden na druhého a rozběhl se za mnou.
,,Ani na to nemysli, pitomče. Nechci ti nějak ublížit, tak mě k tomu nenuť. Musím mluvit s Tsunade.“
,,Zavedeme tě tam.“ Poznamenal ten co se až doteď opíral o zeď a šklebil se, jakoby mu rozbili kolo.
Jaden šel s Nami vepředu.
Něco si povídali a Nami se zrovna rozesmála.
Feudální pán je sledoval skrze záclony na svém nosítku.
„Ti dva si nějak rozumí…“ rozhrnul záclonku a naklonil se k Nano.
„Ano to víte … mají se ´hodně rádi´, jestli víte, co tím myslím…“ odvětila dívka.
Pán se pousmál a narovnal se.
„Možná by se ale měli alespoň soustředit. Nevypadají moc ostražitě.“ Řekl a sklesle se pousmál.
„Proč myslíte? Oni i přes to dávají dobrý pozor,“ usmála se na něj Nano.
Bylo krásné ráno. Ptáci si prozpěvovali a celá Konoha už byla na nohou. Z venku byly slyšet hlasy dovádějících dětí a jejich rodičů, jak se snaží je zkrotit.
