Dobrodružství

„Haha no tak Zeku, co je s tebou? Proč mi pořád tak odporuješ? Nechápeš, že se mnou můžeš získat sílu, se kterou bys toho nepřítele zvládl? Ty a já můžeme provést jakékoliv věci! Se mnou nebude problém zachránit svého Mistra, a to je co to chceš Zeku…“ přemlouval Zeka Hisshi.
„Zachránit Mistra…?“ říkal Zek.
„Ano! Jen uvolni tu pečeť a vše bude jak budeš chtít!“ naléhal Hisshi.
Zek pohlédl na svého Mistra zmítající se v bolestech.
Ne! Nezklamu vás mistře! Zachráním vás!
„To je ono!“ ozýval se Hisshi.

Někde v Ohnivé zemi, u jeskyně, která byla srovnána ze zemí.

[i]Náhled minulé kapitoly:
„Sakra! Ne!“ Sewa bodala do ocasu, který ji obmotal, dokud jí i tato schopnost nebyla vzatak smičkami hadova těla, který ji pevně sevřel.
„Au!“ Mačkal ji čím dál víc, až se svět rozmlžil a začínal černat.Tak dlouho, dokud se nepřestala vzpírat.
Sakra... Sewa měla dojem, že z ní před chvilku málem vymáčkl všechen život, a v zápětí už mířila do hadova krku za Narutem.
K této: Děj se odehrává v manze 47 - 49

Na vodě:

„Tajine-sama,“ oslovil feudálního pána Země Kopců jeho rádce, Gonruo, „posily by sem měly do týdne nebo do dvou dorazit.“
Feudální pán se svýma bílýma očima díval na horizont za oknem. Stejně jako obvykle, svého rádce ignoroval.
Gonruo se uklonil a odešel z komnaty.
Jakmile za ním zaklaply dveře, vletěl oknem do komnaty feudálův modrý orel. Sednul si na bidýlko poblíž svého pána a tiše něco zakrákal.

Náhled minulé kapitoly:
Snaží se tě vyprovokovat, Sasori.“
„A očividně se přitom dobře baví,“ poznamenal Kisame, když si všiml, že se Deidara vítězolavně šklebí.
Tak fajn, ale to, že jdu s nimi neznamená, že jednoho z nich při té cestě nemůžu přivést k šílenství, hm!
K tomuto: Řekněme pár dní po minulé kapitole, než dotáhli Deidaru do sídla
Upozornění: Uvozovky značí přímou řeč, kurazíva myšlenky ;)

„Cože?! Ani náhodou!“
„Přestaň, nemám na tohle ani zdaleka náladu.“

Dívenku začali lechtat ranní paprsky, neprobouzela se. Neskutečně ji bolela hlava, celé tělo ji bolelo. Nedokázala uskutečnit jediný pohyb. Slunce začalo být mnohem víc otravnější než kdykoli jindy. Zamžourala, z posledních sil si zakryla oči rukou, jen aby unikla. Pomohlo to, ale nedokázala se ubránit, té skutečné bolesti hlavy. Takovouhle kocovinu v životě nezažila.
Musela to včera moc přehnat s pitím, ale stále si nemohla vzpomenout jak se dostala domů. Vzpomněla si na mámu, na hádku. Přehnala to, neměla utíkat, měla ji spíš pochopit.

Celá místnost opět ztichla. Všichni věděli, že Shikamaru má pravdu. Kdyby jim řekl, že Naruto zmizel někde na severu, tak by všeho nechali a šly ho hledat.
„Kdy máme vyrazit?“ přerušil ticho Kakashi.
„Co možná nejdřív. Musíme vědět na čem jsme. Jestli nám pomohou, a nebo ne….“ odpověděl mu Shikamaru.
„Rozumím. Týme sedm, za dvacet minut se sejdeme u brány. Rozchod!“ rozkázal Kakashi a zůstal s Hokagem sám v místnosti.

,,Kabuto – san, podívej se, to je ale nádherný východ slunce!” zastavila se náhle Natsuki a vystavila tvář paprskům ranního slunce, které začaly ozařovat krajinu.
,,Natsuki – sama, musíme pokračovat. Jsme těsně za hranicemi a může nám hrozit nebezpečí,” varoval ji Kabuto.
,,Ještě chviličku! Vždyť je teprve ráno a slunce už je tak teplé!” rozpřáhla ruce a zavřela oči, s jejími vlasy si pohrával lehounký vánek.
,,Musíme pokračovat!”

,,Proč?!" Zakřičela Sakura. ,,Proč vždy když někoho miluji, on mě nechce! Ne tohle je jen genjutsu, musim se toho zbavit! Jsou to jen představy!" Představa se rozplynula a zase se změnila. Teď tam stála i ona. Byli tam všichni tři. Byli malí. Ona potají sledovala Sasukeho a jí zase sledoval Naruto. Ona ale myslela jen jen na jediného. Teď jí došlo jak se k Narutovi chovala. To už na ni bylo moc a zhroutila se.

,, Koukám, že jsme udělali dobře, když jsme Sasukeho odvedli pryč. Mezi takovými břídili by jeho talent zanikl." Prohlásil Kabuto v mezi boje.

Jj je to tu trochu dýl než jsem původně plánoval, ale co se dá dělat!
Tak je teda tady v pořadí už třetí díl téhle série. Snad nebude nejhorší a zalíbí se! Itadakimasu všem!

03-Silnější než Biju!

„Ten pták!? Nejenom, že na mě působí jeho horko. Ten Fénix částečně vysává mou čakru. I proto jsem zřejmě teď tak slabý!“ Přemýšlel Naruto.
Ale na to už bylo příliš pozdě. Na všechno bylo už příliš pozdě!

Kyuubi a Temní Archandělé

Kiba utíkal co nejrychleji mohl s Hinatou v náručí do nemocnice.

Když byl kousek od Koniny, dopadly na něj a Hinatu první paprsky měsíce a vtom okamžiku Kiba pustil Hinatu a byl odhozen hodně daleko a z Hinaty začala vylézat rudá chakra, která se začala formovat vedle ní.

Minato se zastavil na střeše a rozhlédl se, pak se usmál a vyrazil směrem z Konohy.

Chodba neustále směřovala hlouběji. Každým krokem, který je vedl blíž k jejich cíli, se dvěma shinobi dýchalo čím dál hůř. Kapičky potu se jim perlily na proměněných tvářích a kdyby neměli sílu démonů, brzo by padli do rukou nepřátel. Na stěnách chodby byly v nepravidelných vzdálenostech rozmístěny malé louče, které vrhaly na už tak pochmurnou scénu ještě děsivější atmosféru. Zem byla pokryta slizkými kalužemi vody, které jim pleskaly pod nohama, tichá chůze byla prakticky nemožná.

2.kapitola - Na stopě
Pršelo již několik hodin a skupina lidí procházelo liduprázdnou cestou vesnicí. Skupinka se pohybovala rychle a obezřetně. V těchto dobách nebylo kam se schovat.
Všichni byli zahaleni kápěmi , nebylo jim vidět do obličeje. Obyčejní lidé se jich báli, ačkoliv v téhle vesnici byli jediní, kteří ovládali techniky.
„Kapitáne Nibori, tady je poslední stopa.“ Prohlásila náhle osoba.
„Tady?“ podivil se typicky mužský hlas.
„Ano.“ Přikývla opět stejná postava.

Tři měsíce už uplynuli a Reina se začala zakulacovat. Itachi byl celé ty tři měsíce s ní. Všichni jí obskakovali a Reině to vadilo. Každý den plynul pro Reinu strašně pomalu. Seděla na posteli a četla různé knížky a vyprávění od ostatních. Poslechla si dokonce kázání o Jashinovi.
„Jakže se ten tvůj bůh vlastně jmenuje, Hidane?“ zeptala se ho Reina jednou.
„Jmenuje se Jashin..ty neznabohu..proč to chceš vědět?“ podíval se na ní zamračeně.

„Hele, já jen byla by jich škoda. A navíc o nich rozhoduju já.“ řekl Kankuro.
„Kankuro uvědom si prosím!!! Jestli jednu neobětuješ, tak se z tadyma nikdy nedostaneme. A tomu chlapovi venku určitě brzo dojde trpělivost, vejde sem a je po nás... No po tobě možná ne, ale po mně jo!!!“ křičela Temari na Kankura. Bylo jí jasné, že to je marné a zkoušela vymyslet něco jiného.

„Nikdo tu není!“ informoval chladným hlasem Gaara a ostatní se vyhoupli k úkrytu.
„Musíme se nepozorovaně dostat z vesnice.“ řekl Jimon a všichni přikývnuli.
„Půjde to, když tady ledová královna nebude dělat problémy!“ neodpustil si Gaara.
„Šlo by to, kdyby tu někdo držel zobák!“
„Vím, že se opakuju, ale.....NECHTE TOHO!“ zakřičela Temari.
„No vidím, že já nebudu ta, kdo nás prozradí!“
„Zkus aspoň předstírat, že seš vděčná za to, že tě ochraňujeme!“ už i Kankuro ztrácel nervy.

Nech žije mestská knižnica! Vďaka nej môžem konečne byť tu a písať! Trikrát sláva! Okey, keďže hodinka je obmedzený limit, tak idem na to...

-Ja som tušila, že ti nemáme veriť, ty bas*ard!- ozvalo sa zrazu a zo stromov nad nimi sa na nich vrhli ostatní členovia Itachiho tímu. Obaja boli prekvapení, nestihli zareagovať ako sa na situáciu patrilo, a o chvíľu o sebe nevedeli.......

Zobudila sa na svetlo...
Kde to som?

Vzbudila se ráno orosená potem. Vyděšeně hleděla před sebe. V hlavě se jí pořád míhala vzpomínka na otce a matku.
„Ne..už ne..“ zašeptala. Otřela si čelo a usmála se. Už asi neusnu. Pomyslela si. Vylezla z postele. A šla se nasnídat. Vzala si cornflaky a najedla se. Oblékla se a vyrazila ke kanceláře. Sice bylo teprve šest, ale už chtěla mít všechny ty papíry za sebou. Šla po temné chodbě a zakopla o hromadu papírů přede dveřmi. Neslušně zaklela a třela si bolavé místo na noze. Stěží se zvedla a dopajdala do kanceláře.

O několik let později

Zazvonil budík a brunetka na posteli se posadila. Protřela si oči a vylezla z ní. Oblékla se jako každé ráno a sešla dolu na snídani se svou rodinou. Matka před ní postavila talíř se snídaní a vesele se na ní usmála. Od té doby co byl z Kameko jounin už se dalo s matkou vyjít.
„Budou se konat chuuninské zkoušky.“ Upozornila jí matka. Kameko se na ní nechápavě podívala.
„No a?“ zeptala se. Až teď jí to docvaklo, Shikamaru skládá letos chuuninské zkoušky. Smutně se usmála a pustila se do jídla.

„Temari?? Jsi.. to ty??“ zeptal se jí skoro neslyšným hlasem a pomalu otevíral oči.
„Kankuro?? Ty žiješ!! Jsem tak ráda!! Já jsem myslela!!! Ale to je teď jedno. Musíš do nemocnice. Kankuro, chyť se mně.“ řekla Temari starostlivě. Najednou ji napadlo:
„A sakra, Gaara je v nemocnici. Teď Kankuro je zraněný.... Možná je to jen náhoda nebo se někdo chce zbavit naší rodiny.“ a už jí bylo jasné, že teď je neřadě ona.