Dobrodružství

Část druhá - Tady

Část třetí - Čtvrtý

Kakashi pomalu došel k rohu budovy. Slunce už téměř zapadlo. V tomhle období ostatně zapadalo velice rychle. Muž nepotřeboval nikam spěchat, ten za kým jde tam přece někde je. A on ho určitě najde. No, vlastně … Jak vůbec věděl, že tam je?
Co když tam je někdo úplně jiný?
Pomalu si to začínal uvědomovat.
A jak ho ksakru poznám?

Víla pohlédla na Tsumeho a kývla na něj: “Já se jdu podívat na Kibu.” Poté popošla k mladému vlkovi a prohlédla si jeho dlouhé škrábance na boku. Poté k nim napřáhla ruku a za bolestného Kibova skučení se jí z dlaně linulo narůžovělé světlo. Chlapec pozvedl hlavu, ale ona mu ji lehce přitlačila druhou rukou k chladné zemi, na které ležel.
Z očí jí stékaly slzy, ale nepřestávala léčit jeho šrámy. Pohlédla do jeho lesklých očí a pokusila se o úsměv. Přes rty jí však jen stekla další slza a víla stočila zrak zpět na jeho zranění.

Kapitolo 6:První špion u Akatsuki

Tsurugi zvedl svou hůl opatřenou dlouhým hrotem do vzduchu. „Je mi to opravdu líto“ dodal a vší silou bodl hůl do země, těsně vedle Ichigovi hlavy.

Cesta do Mlžné

„Mě tak šíleně bolí nohy,“ postěžovala si Ino.
„Nás taky, ale jak řekl Neji, máme tam být do zejtřka,“ odsekla jí Sakura.
„Proč zrovna do zejtřka?“ otravovala dál Ino.
„Protože by Orochimaru mol získat další střepy, proto,“ odpověděl jí Neji.
„Musíme zrychlit, Máme ještě dlouhou cestu,“ řekla Sakura a pomyslela si: „Teď by se hodil Idate.“
Všichni zrychlili a pokračovali do Mlžné. Stmívalo se a od Písečné byli už hodně daleko.

Lenura se toulá po Konoze v Genmově jouninské uniformě

Stále nepřišla na způsob, jak si obstarat náhradní oblečení. Bylo nemyslitelné, že by v Listové vesnici běhala v pyžamu. Už jen to pomyšlení je… absurdní a směšné.
Snažila se procházet jen místy, kde se objevovalo co nejméně lidí. Ovšem nikdy by ji nenapadlo, že v jedné takové čtvrti bude hlídkovat právě Genma, který své oblečení okamžitě poznal.
„Stůj!“ Začal stíhat prchající Lenuru.

Byl chladný večer, někteří obyvatele Konohy už se vydali na kutě. Avšak ani černočerná tma nedonutila Kakashe usnout, pořád musel myslet na dívenku.
„Naruto je zpět, už konečně dostal rozum?‘‘ Zamyslel se Kakashi a převalil se na bok, zadíval se osmnáct let starou fotku na jeho stolku.
Zavalili ho vzpomínky.
„Měl bych se s ním setkat.‘‘ Usmyslel si a vstal. Nevěděl, kde teď jsou, ale měl plán, najde ho podle pachu té dívenky. Udělal několik znamení rukou a před ním se objevil malý pejsek.

Ohayo! Tak se konečně opět hlásím z tepla domova No snažila jsem se napsat další dílek, tak vám ho sem hážu ;)

Kroky se rozléhaly po jeskyni a ve tmě byly vidět jen lesknoucí se oči. Pak nastalo ticho, jeden z ninjů začichal ve vzduchu a zamyslel se.
„Sasuke, už tady nejsou.“ Pověděl pak a čekal na jeho reakci.
„Ksó!“ vyhrkl Sasuke a udeřil pěstí do stěny jeskyně až se ozvala tlumená rána. Poté se otočil na jednu ze svých společnic.
„Hanabi.“

Tohle je má první Fan fiction, takže nevím jestli se vůbec dostane na net.Ale budu se snažit!Je to po smrti Jirayi a trošku sem si to upravil.

Všechno to začalo ten den, tenhle den byl jako všechny ostatní, jen pro jednoho chlapce to začalo jinak.
"Uf, proč, proč se mi to zase zdá" zeptal se sám sebe.Netrvalo to ani pět minut, sotva se stihl obléct a už někdo bušil na dveře.
"Naruto-kun máte se dostavit k hokage-sama, má pro vás důležitou zprávu" řekl mu ANBU.

Alea a Mirinda ve spárech Akatsuki

Hidan a Kakuzu popostrkovali před sebou dvě zaražené dívčiny. Až do chvíle, než otevřeli dveře do vlhkého sklepa, Alea s Mirindou nevěřily, že ninjové opravdu hodlají splnit Peinův příkaz. Nakonec do nich ti dva hrubě strčili a přibouchli za nimi dveře.
„Hulváti!“ ulevila si Alea. „No věřila bys tomu?“ Lomcoval s ní vztek.
„Docela i jo, jenže… ono to tu… klouže, ííí!“ vypískla černovláska, když se svezla na zem.

Začala se mu cloumat z jeho sevření, ale ten ji obváděl pryč, vešel do místnost, která bylo osvícená měsíčním světlem. Když už byli v tě místnosti pohledla na svého únosce, měl na sobě černý plášť s červenými mraky a na hlavě klobouk s třásněmi.
„Akatsuki.‘‘ Špitla potichu.
Kdysi dávno jí Sakura o nich vyprávěla, věděla, jejich cílem bylo pozbírat všech démonů a jejich silou ovládnout svět. Bylo jí to divné máma ji taky vyprávěla, že už nikdo několik let neviděl, tak proč tak najednou proč brali ji ona přece není démon.

Tak už ?
* Tohle má být dramatický okamžik, musíš do toho pořád kecat ?
Prosím tě, otevři ty dveře a nemel, jsem nervní.
* To já taky, právě se tam hodlám po devíti letech vrátit ! *
Ok, ale hejbni sebou, nemáme na to celou noc.
* Proč ne ? *
Nevadí ti, že tě na chvilku využiju, že ne ?
* No vlastně - *
Super ! Ty jsi tak hodná !
* Bože *

„Vstávej!“ volal někdo.
„Ještě chvíli...“ dožadoval se.
„Povídám vstávej!!!“ zakřičel ten samý hlas. Najednou se stalo něco, čemu nerozuměl. Před chvíli ležel ve stanu a teď letěl vzduchem. Letěl strašně rychle a než si stačil uvědomit co se děje, ležel na zemi. Rychle se zvedl a rozhlížel se kolem sebe. Kunai mu zasvištěl kolem levého ucha. Koukl se tím směrem. Stál tam cizí shinobi a hodil po něm další kunai. Zek viděl jeho přesnou dráhu. Viděl, že mu letí přímo na obličej. Na to, aby se mu vyhnul, už bylo pozdě.

Nejlepší den

Probudila jsem se do krásného dne. Začínala jsem si pomalu řikat, že v Listové žádné jiné být nemohou. Sakura již dávno byla pryč a já jsem zase dlouho spala.

„Prohlížíš si to dvě hodiny, poznala už někoho??“ Skuhrával Kiba, kterého to čekání mučilo.
„Kdyby ses neptal každou chvíli, tak bych třeba byla pozornější.“ Zavrtila hlavou a otočila na další stránku. Tu projela celou, ale nic a dál už to nešlo. „To je všechno??“
„To jsou všichni z vesnice, co mají ohnivou podstatu.“ Odpověděl Gaara a snažil se najít nějakou další knihu.
„Niki a neměli ten znak Písečný přeškrtnutej??“ Řekl Kiba polospánkem.

„ Prší a prší “ prskl Shikamaru, když vběhl pod markýzu v Sunagakure.
„ To je vážně divný po tom horkým týdnu, co ? “ odpověděla mu suše Katsumi.
„ Jsi otravná “
„ Ty víc “
„ Přece se mi tu nebudete hádat “ schladil je Asuma.
„ Ona si zača - “ nedopověděl, protože mu v obličeji přistála sněhová koule.
„ V klidu “ vlepil sensei oběma pohlavky.
„ No jo, pardon “ zavrčela Katsumi a poškrábala se na hlavě.
„ Co kdybychom šli doručit tu kytku, ať můžeme odejít, vůbec se mi to tu nelíbí “ ozval se Choji.

Nový začátek

,,Kakashi!'' vykřikla jsem překvapeně když jsem vstoupila do dveří poté co jsem skrz ně uslyšela známí hlas.
,,Aido!,'' vydal ze sebe neméně překvapený Hatake Kakashi.
,,E?,'' vydal ze sebe překvapeně Naruto. I ostatní na nás udiveně koukali.
,,Co tu... měla jsi tam zůstat, proč jsi zpět?,'' pokračoval Kakashi v našem dialogu.
,,Já jsem nemohla. Odpust mi to, ale pokud se něco má stát, ať se stane, já se tomu nebráním.,''odpověděla jsem mu dojatě.

„Kdo jste?‘‘ Křikla na něj naštvaně a čekala na odpověď.
„Na tom teď nezáleží, chtěl jsem se tě jen na něco zeptat.‘‘ Odpověděl ji klidně a pomalu šel k ní. Začala couvat, vůbec ho neznala, netušila o co mu jde.
„Kde máš otce?‘‘ Zeptal se ji a usmál se na ni, trochu se přestala bát.
„Vy ho znáte?!‘‘ Otázala ho překvapeně, vždyť tady nikdy nebyl, podle toho co jí tvrdil. Znovu na něj pohledla, nikoho ji nepřipomínal.

Takže tohle dílko jsem napsala spolu s Noriko Kawashi.
Nejsme moc známé, ale obě doufáme, že se touto povídkou na Konoze aspoň trochu proslavíme...

Na Konohu padla noc. Postava zahalená v plášti utíkala k hlavní bráně. Po celé vesnici byl slyšet jenom žalostný křik. A tato osoba moc dobře věděla proč.
"Proč to udělal a mě nechal naživu? Co mu rodiče udělali, proč je zavraždil?"
Po tváři jí stekla slza. Setřela ji a běžela dál, pryč z Konohy.

O kousek dál v Konoze...

[font=Book antiqua]

Seděla tam už nejméně hodinu. Únava dělala svoje. Prohlížela svým byakuganem každý strom. Už po půlhodině ji to začalo nepředstavitelně nudit, brzy přestala vnímat naprosto stejné kmeny stromů a myšlenkami se začala ubírat jiným směrem. Aniž by si uvědomila, jak to udělala, myšlenkami ze stromů se upřela zrovna na jejího parťáka.

AUTORSKÁ POZNÁMKA: Od tohoto okamžiku už se nenavazuje na děj Shippuundenu „ďábelský smích“

Sasuke pochopil, že tady už stejně nic nezmůže a tiše se vytratil. Na malou chvíli pocítil výčitky svědomí.

Kankurou zjistil, že má ruce samou krev. „Temari! Podívej se, krvácí!“
Blondýnka přistoupila k bratrovi a přiložila dívce ucho na hruď. „Její srdce… je slabé, ale… bije,“ zašeptala.
„Cos to řekla?“ napřímil se červenovlasý mladík s tykví na zádech.