Dobrodružství
Tato sériovka je pokračování Proměn, odehráva se o 14 let později.
Z minuleho sériovky:
Promiň Sakuro, ale jinak to nešlo,
nemůžu takhle dál žít, je mu hrozně líto, že si kvůli mě takhle skončila, prosím odpusť mi to.
PS:Neboj postarám se o ni dobře!!
Naruto
O čtrnáct let později.
„To děvče zůstane s námi, dokud se to všechno nevyřeší.“ Hlavou pokynula směrem k Rui, která vylekaně couvla. Všechny pohledy v tu chvíli směřovaly pouze na ni.
„To asi nepůjde. Rozhodně ne bez povolení jejího otce,“ zaprotestoval Naruto.
„Má snad vlastní hlavu nebo ne? Ať se rozhodne sama, jestli s tím souhlasí,“ řekla Hana.
„Je jí patnáct. Ještě není dospělá, aby dělala taková rozhodnutí,“ zavrtěl hlavou blonďák.
Zavládlo nepříjemné ticho, jak nikdo nevěděl co dělat.
„Tady se utáboříme.“ Řekl Naruto po 12ti hodinách cesty, když už je obklopovala úplná tma a bylo slyšet jen ševelení listí stromů ve větru.
„Dobře.“ Pokynula Hinata a rozbalila svůj spacák asi dobré dva metry od Naruta.
„Dobrou noc Hinato.“ Rozloučil se toho dne naposledy Naruto a zachumlal se do deky.
„Dobrou…“ Odpověděla mu Hin a udělala to samé co on.
[font=Book antiqua][i]Když tak vidíme ty oběti bojů v Narutovi, napadlo vás někdy něco jiného než: „Byla to nutná oběť,“ nebo, „chudáci, hlavně že se hlavním hrdinům nic nestalo.“ Ano, hrdinům. Strachujeme se jen o ty hlavní postavy, a o vedlejší se nezajímáme, ani netušíme. Pomysleli jste někdy na to, jak zajímavý život tyhle náhlé oběti žili ve stínu našim „milovaných“ hrdinů?
„Jsou to dva dny a pořád žádné zprávy.“ Hleděla Sakura smutně z nemocničního okna na život plynoucí v Písečné.
„Buď v klidu, jenom cesta tam trvá 2 dny, teprve teď někdy tam dorazil.“ Uklidňoval jí Kakashi, přesto že on sám si dělal o Naruta starosti.
„Proč…proč jedná tak zbrkle…já…já to nechápu.“ Začala kroutit hlavou ze strany na stranu. Její pocity se začaly mísit. Vztek, strach, lítost. Z očí jí pomalinku začali kapat křišťálově jasné slzy a zároveň měla chuť do něčeho praštit.
Naruto sevřel kunai a začal se soustředit na strom myslel pouze na strom strom a kunai, to bylo to jediné, co ho v tuhle chvíli zajímalo. Rozeběhl se na strom a pronesl:
„Kunai – Fuuin Jutsu!" ozvalo se "puf" a na stromě byla stejná značka, jakou měl Naruto na břiše.
„Dokázal jsem to!" zaradoval se Naruto.
Překvapení z Vodopádové
Druhý den už přivítal Naruta a Sakuru příjemněji. Žádné mraky v dohledu a tak usoudili, že před nima je pěkný den.
,,Tak mě napadlo Sakuro-chan, nepotřebujeme aby jsme vešli do města aby nám nějaký obyvatel ukázal vchod? Vždyť Vodopádová je nejlépe skrytou vesnicí.,'' napadlo Naruta.
,,Máš pravdu. Ale Godaime-sama to má určitě promyšlené, jdeme tam jako poslové nesoucí důležitou listinu tak to o nás asi budou vědět.,'' zapřemýšlela Sakura.
AUTORSKÁ POZNÁMKA: Od tohoto okamžiku už se nenavazuje na děj Shippuundenu „ďábelský smích“
Narutovi se zadařilo. Dostal se i přes druhou zkoušku, která byla mnohem obtížnější než první, a nyní se čekalo už jen na finálové souboje. Po událostech z předchozí Chuuninské zkoušky byly hlídky posíleny.
Kapitán rozděloval úkoly. „Tvé stanoviště je libovolné, Lianno. Protože Shiruke ještě nenastoupil, máme lichý počet ninjů. Nejsi povinna dnes hlídat.“
„Přesto budu, pane. Hodlám dnes hlídkovat,“ prohlásila odhodlaně.
Kapitola 5: Sasukeho souboj, tajemný lovec
Uchiha Sasuke, jeden z posledních tří mistrů sharinganu nevěřícně zíral do plamenů, jenž zachvátili budovu, po výbuchu, způsobeném kombinací jeho Katonu a Futonu neznámého útočníka. Z domu, jež ještě stále hořel jasně oranžovými plameny vycházela postava lemovaná kouřem a plameny.
„Sabreman Dave,“ řekla unaveně Tsunade a opřela se ještě pohodlněji do svého křesla.
Zpod stolu na mě přívětivým okem hledělo malé, spokojeně dřímající růžové prasátko. Výběr domácího mazlíčka je tedy překvapivý,ale proti gustu žádný dišputát.
Stál jsem v její pracovně jako u odvodní komise. Kakashi, Iruka, Sakura, Shizune, několik jouninů a několik vojáků, soudě podle výstroje pravděpodobně speciálů – byli zjevně ozbrojeni a měli masky, což jsou propriety buď teroristů, extremistů, anebo bezpečnostních složek.
Naruto byl skrytý v koruně stromu a sledoval co se děje u brány. Najednou se objevilo kolem stovky klonů a všichni se rozeběhli směrem pryč z vesnice.
„To nebylo špatné.“ pochvaloval si svého studenta.
„Co si myslíš, že tady děláš?“ ozvalo se za ním.
„Naruto mám pro tebe jednou dobrou a jednu špatnou zprávu.‘‘ Řekla mu Tsunade jakmile vyšla z pokoje. Naruto se zarazil nebyl schopný pohybu.
„Nejprve tu dobrou.'' Řekl.
„No tak narodila se ti dvojčátka, obě jsou holčičky a jsou v pořádku.‘‘ Řekla a Naruto si trochu oddychl, tak přece se jen dočkal, ale něco určitě není něco v pořádku.
„No a ta špatná zpráva je….'' Ani tu větu nedokončila, ztěžka se posadila a zakryla si rukama obličej. Naruto zbledl, tušil, že se něco stalo Sakuře, myslel jen na nejhorší.
Oknem do pokoje pronikal vlhký po soli vonící mořský vzduch a také vůně a pachy velkého města. Také jsem byl zanášen hluk právě se k životu probouzejícího dne, dětské hry, obchodníci snažící se prodat své výrobky a nadávání námořníků po těžké noci. Světlo! I to proudilo otevřeným oknem do místnosti a svítilo Shikamarovy do obličeje. V noci nespal dobře a teď mu vůně, hluk a světlo nedovolilo alespoň na chvilku se vyspat, dát odpočinou tělu a hlavně mysli, která to tak moc potřebovala.
Ety za chvilku opravdu přijde, ale není oblečena jako ostatní (v brnění). Je oblečena poměrně lehce. Má na sobě korzet, sukni pod ní tříštvrťáky a kozačky. Je vyzbrojena spoutem věcí.
„Můžeme vyrazit?“¨
„A kam?“ zeptá se Sakura.
„Přece do boje.“
Ety teď není malá holka, je to válečnice.
Když vyjdou z jeskyně Orochimaru už je u domu a vyslýchá starou paní.
„Nech být mojí babičku!“ vykřikne Etya. Orochimaru se otočí a když je uvidí začne se smát.
„O co se tu snažíte?“ zeptá se Orochimaru.
Kapitola 3.
Starý rod …
„Vždyť tento klan byl vyvražděn ...“ stále nevěřícně sledovala pravidelně oddechující dívku na lůžku.
„Nemáme jistotu, že je to ona …“ ozval se dost nepřesvědčivě Jiraiya opírající se o rám okna.
„Všechno tomu napovídá … ty schopnosti a ta chakra…“ namítnul Kakashi.
„ … a jizva. Je to určitě ona… nechce se mi tomu věřit, ale … podle všeho to je opravdu ta dívka,“ pohlédla na ty dva. Tsunade přešla po místnosti a opřela se o vysokou skříň v levém rohu ode dveří.
"To si nazasloužil." hlesl Gai a Kakashi ho poplácal po zádech.
"Gaii, je mi to vážně líto, ty to víš, ale můj názor se nemění."
"Proč jsi ho neměl rád?" zařval Gai na Kakashiho a z nosu mu spadla nudle. Kakashi odvrátil hlavu na druhou stranu a podal mu bílý kapesník.
"Měl jsem ho rád, ale víš, že to co udělal bylo šílenství. Prostě cvok."
"Takhle o Leeovi nemluv! Byl nejlepší, na jeho straně byla síla mládí, ta vytrvalost, co měl, jsem ještě u nikoho neviděl, a ke všemu to byl můj student!" řekl Gai a opět prokukl v hysterický pláč.
Provinění
Hanabi se spěšně otočila. Všichni tři přítomní na ni stále upírali své zraky.
„Jakou?“
„Přidáš se k záchrannému týmu.“
Hanabi až neslušně otevřela ústa.
„Já?“
„Ty!“
„Ale, proč?“
„Protože krom tebe a dalšího člena týmu o téhle misi nikdy neví. Takže místo aby ses tu dál flákala po vesnici a tropila hlouposti, budeš plně zaneprázdněna misí.“
Část první - Tady
Část druhá - Hanami
„Kitoi-sama! Kitoi-sama!“
[i]Válka. Smrt. Zbraně. Střelba. Chtíč…
Těhle pět věcí spojuje jediný tvor. Člověk. Kdysi způsobil válku tím, že vzal zbraň. Kdysi zavinil válku tím, že vystřelil… A střílel víc a víc. Kvůli všemu, co mu z toho plynulo. Peníze, moc…
„Sasuke sa moc hnevá na Itachiho?“
Bože, ešte ty mi to pripomínaj...
„...pretože, máš smutný pohľad...“
Človek sa narodí, a umrie...a niekde medzi tým, je len na ňom, aby vytvoril to niečo. To je priestor len pre neho. Jediná časť života, ktorú dokáže ovplyvniť. I keď občas dokáže oddialiť svoju smrť. Dokáže sa jej postaviť...jedno je však jasné, každý raz zomrie. Ona si príde po kohokoľvek.
A Orochimaru je toho príkladom. Nedokážeš oklamať smrť...
Už stačilo tých preklepov!
Stačilo toho zľutovania, či čo to do čerta je!
„Chci vědět jen jedno, Kakashi,” otočila se na něj s očima plnýma slz, „proč jsi mě tehdy prohlásil za mrtvou a zřekl se mě?”
Kakashi přistoupil k Rin.
„Můžu?” ukázal na místo vedle ní.
Rin jen přikývla.
Kakashi se pohodlně usadil a začal s vyprávěním:
