Nováčci

Naštěstí nebylo Akasídlo moc daleko. Po zhruba půl hodině tam konečně došli, (kromě Miry, tu celou cestu nesl Itachi. A také Tory, která se opírala o Deidaru . Ten ji nakonec musel taky vzít.)

Když se Mira konečně probrala, šíleně jí bolela hlava. Chvíli na to nadávala a pak jí došlo, že jestli jí něco bolí, tak žije.To jí přišlo téměř nemožné. Jak se jí povedlo přežít tu bitvu?
„Co tady křičíš?" ozval se vedle ní známý hlas. Otevřela oči a posadila se. Zatímco se snažila rozeznat tvary se zeptala: „Já křičela?"

Slyším hlasy...

Hlasy, které jsou mi známé. Ano, jsou to hlasy mých přátel. Lidí, kteří pro mě hodně znamenají, ale nemůžu jim odpovědět. Slyším je, jak pláčou, ale nemůžu jim říct, že jsem v pořádku, prostě nemůžu.
Tak rád bych jim odpověděl, tak rád bych zase slyšel jejich smích, tak moc rád bych je objal, zvláště tebe můj příteli, ty, jenž si mi ukázal novou cestu.
Ano ty, který mi ukázal světlo a vyvedl mě z mého vlastního vězení.

"Kdo je?" zeptal se Naruto.
"To jsem já." řekla Sakura.
"Sa-Sakura-chan?"
"Můžu dále?" zeptala se Sakura."
Jasně, jen počkej, obléknu si tričko. Můžeš!"
"Promiň, že tě otravuju, ale v mém pokoji nefunguje topení a je tam strašná zima, mohla bych tu přespat?"
"Ano dobře! Zahraj si na nevinnou." řekla VS.
"Sklapni!"
"J-jasně, že můžeš, Sakuro. Ale mám jen jednu postel." vykoktal Naruto ze sebe.
"To nějak zvládneme." usmála se Sakura.

Pakkun akorát tiše vstával, aby nevzbudil Naruta, který spal jako zabitý. Já jsem ho sledoval unaveně s přivřenýma očima.
„Kdy už se ten malej blonďák sakra vzbudí?“ rozčiloval jsem se hned ráno. Mlha a temnota obklopující noční les pořád ještě nezmizela. Mé oblíbené a známé prostředí. Temnota, nenávist, osamělost, to všechno je mi velmi blízké. Ale už jsem si dávno zvykl. Vlastně neznám nic jiného.

„Kdysi dávno, když ještě slova chakra či shinobi neznamenala nic, než prázdné fráze, světem zmítala válka a chaos. Lidé bojovali o přežití, moc, ale i slávu a bohatství. Dar jménem svět, jež jim byl již před mnoha generacemi darován, byl pustošen a ničen pouze z lidských rozmarů a postupně začal upadat do stále většího chaosu. Koloběh ničení trval již po několik generací, a čím déle to trvalo, tím brutálnější a krvelačnější lidé byli. Jejich touha po všech přáních života jim zastřela mysl a zastínila zrak na chátrající svět. A tak se jednoho dne z prachu a popele všech ztracených nadějí zrodilo dítě, jež zdědilo božskou moc a jehož rozhodnutí jednoho dne kompletně změní lidské dějiny. Bezejmenný hrdina potřísněn krví, zocelen smrtí a odhodlán vůlí. Potřísněn krví své matky a zocelen smrtí svého otce je odhodlán rozbít koloběh nenávisti, jež ho připravil o jediné, co kdy miloval.“

Raiden Tara. Človek, ktorý mi môže poskytnúť odpovede na moje otázky. Potom, ako sme ušli z rúk našich nepriateľov, som sa začal pýtať Raidena ohľadom toho, čo ďalej. Z toho, čo mi povedal som jasne vydedukoval, že mal všetko vopred pripravené. Vraj má pre mňa pripravený úkryt v jeho dome, kde na mňa bude čakať nové oblečenie, niečo pod zub a samozrejme aj niečo na uhasenie smädu. Avšak po chvíli cesty som si uvedomil, že sa začínam príliš potiť.

Nastala noc. A pěkně chladná, jenže pořád lepší putovat v zimě, než ve smažícím horku. Ano, tým se opět vydal na cestu.
„Senseii, proč jdeme zrovna v noci?“ Drkotala Sakura zuby.
„Usmaženej mozek, nebo chřipka? Chřipka se dá vyléčit.“ Odpověděl Tanma a další zkouška ve tvaru jeskyně byla před nimi.
„Zkouška tvořivosti. Saii, jdeš do toho?“ Zeptal se Tanma svého společníka.
„Drobnější otázka. Proč já?“ Zeptal se Sai falešně, ale něco takového chtěl zkusit.

Jednoho letního poslala Tsunade "úžasný" Tým 7 do budovy kage. Všichni už tušili, že to bude nějaká mise a že Naruto bude celou dobu otravovat. A najednou to vše začalo...

"Tato mise je typu S. Úkolem je přivézt zpět čtyři lidi z ANBU, kteří se ztratili na velmi důležité misi." řekla Tsunade-sama.
"A na jaké misi to bylo přesně?" zeptala se Sakura.
"To vám nemůžu říct, ale nepočítejte s tím, že je akorát přivedete zpět. Cestou narazíte na spoustu uprchlých shinobi."

Stíny. Všudypřítomné, temné a strašidelné, že trnete hrůzou. Neustále vás nutí ohlížet se, jestli se v jednom z těchto tmavých obrysů neskrývá nějaké skryté nebezpečí. Každou chvíli zahlédnete ostny draka, jak se tyto nebezpečné bodáky natahují k vám. Na chvilku vám probleskne myslí pohled na vaše mrtvé tělo, probodané dlouhými černými ostny, ze kterých skapává karmínově rudá krev a následně dopadá s tichým žbluňknutím do neustále se zvětšující louže té temně rudé tekutiny.

„Ty –“
„Ano jsem to já.“
„Shizune!“ rozeběhla se proti své přítelkyni a spustil se společný boj. Ksakru, proč jen musí být tak dobrá!
„Shizune, proč seš na jejich straně, co ti udělali!“
„Já se k nim přidala dobrovolně.“
„To ti nevěřím!“ Tsunade v jednu chvíli zasadila rozhodující ránu tak, aby ji omráčila, ale nezabila. Chtějí do našich srdcí zanést strach. Je to jako s Obitem a Nagatem. Zavolala dva ninji, kteří jí pomohli s nehybným tělem do nemocnice.

Nevím, jak se mu podařilo dostat se z nemocnice, ale právě teď Naruto dorazil do Ichiraku a objednal si svou obvyklou a oblíbenou porci ramenu. Když dojedl, šel trénovat na louku kousek od Konohy. Trénoval asi půl hodiny, potom si jen lehl do trávy a díval se na nebe. „Je až moc neobvyklé, že je takhle v klidu.“ Pomyslel jsem si a čekal jsem, co bude dál. Nečekal bych, že mě bude zajímat Narutovo divné chování, ale prostě jsem musel zjistit, co mu je. „Možná je to tím, že se celé dny jen nudím a nic nedělám.“ Zamyslel jsem se po chvíli.

„Zdá se, že už vyrazili.“ Oznámil vůdci pohyb dvou osob a psa ke skále a čekal na odpověď.
„V tom případě je přivítáme. Přiveďte vězně!“ chodbami se nesl hluboký hlas, který se donesl až k východu.
Tiché kroky dvou mužů se odrážely od vlhkých zdí a dech se jim mírně měnil v páru. Zastavili se před zamčenými dveřmi, které lehkým mávnutím ruky vyšší z nich otevřel. Vešli a smýkající se dvojici odvlekli do hlavní místnosti.
…
„Slyšel jste to, Kakashi-sensei?“
„Ah jo, i ten sten, byla to Sakura, blížíme se.“

Po cestě do Deštné spolu moc nemluvily. Až v tam si začala Tory stěžovat: „Jsme v Deštné, a já sídlo Akatsuki nevidím! Jsi si jistá že je to tady?"
"Kdo říkal že je to přímo v Deštné? Nebo to si myslíš, že kdyby ninjové věděli, kde přesně Akatsuki jsou, že už by se je dávno nepokoušeli vyvraždit?" odvětila nevzrušeně Mira.
„Ale ty jsi říkala, že víš kde přesně jsou," vztekala se dál Tory.

„No, keďže sme sa už do dopredstavovali, môžeme sa vydať do Oblačnej, čaká nás ešte pekný kus cesty.“
Spoločne sa teda vydali von bránami Konohy.

Všetci štyria mlčky kráčali lesom. Už im to ticho aj začínalo byť otravné, takže prvý sa ho snažil prelomiť Kiba, ktorý sa viezol na obrovskom Akamarovi.
„Počuj, Natsumi, čo keby si nám o sebe niečo povedala?“ spýtal sa jej s milým úsmevom na perách.

„Já nevím.“ Tak jednoduchá věta a způsobí ještě více otázek.
„Jakto, že nevíš?“ zeptal se mě překvapeně Kakashi.
„Vždyť jsem vám to říkala,“ ozvala se Ino.

Zobudila som sa na nieči dych nado mnou. Modré oči. Skláňali sa nado mnou a divoko na mňa pozerali.
„Naruto?“ zašepkala som.
Vytiahol ma z postele. Nevedela som čo chce robiť. Veď bol deň mojich pätnástich narodenín. Naruto mnou šklbol a vyviedol ma von. Ráno vyzerala Konoha úplne inak. Bola mŕtva, nik tam nebol a bolo samé ticho. Bolo to zvláštne.
Prebrala som sa z pozerania na Konohu a ustúpila som o krok od neho.
„Nebojsa.“ Naruto povedal.

Tým se opět vydal na cestu. Tentokrát si to mířili do hustého lesa. A jako vždy, s Tanmou v čele. Jeho noha už byla v pořádku.
„Sice sis to nahodil zpátky, relativně přesně. Ale moc to nenamáhej.“ Jako kdyby v hlavě slyšel Sakuřino kárání.
„Právě proto jsem se učil rychlou první pomoc, ať můžu pokračovat dál.“ Slyšel Tanma svůj hlas, který zněl o něco veseleji, ale i přesvědčivě. Nad tím se Tanma uchcechtl, ale pokračovali dál.

Právě jsem se probudil a podíval jsem se, co dělá Naruto. Ten seděl na jedné z nemocničních postelí a dohadoval se s Tsunade o tom, aby ho pustila domů, že musí jít trénovat a pokusit se Sasukeho znovu zachránit. Ta ale odmítala smlouvat a tak si Naruto naštvaně lehl a zavřel oči, čímž naznačil, aby šla pryč.
„Ten Naruto vůbec nepřemýšlí, nebýt mě, tak by zemřel.“ Pomyslel jsem si a znovu jsem si v hlavě přehrál celou událost a hlavně tu část, když jsem Narutovi půjčil malý kousek své temné tmavé chakry.

Tak konečně, konečně jsem přestala být srab a vydala se na cestu! Najít je bude lehké, když víte, kde přesně jsou. Pak konečně budu moc dodržet slib, který jsme si dali. Už to není daleko, pár kilometrů. Nakonec už si jen zjistit, jak se dostat dovnitř, nebo ještě lépe, přemluvit je, abych byla s nimi a hlavně s ním.