Nováčci
Vracím se z dokončené mise, od mých sedmnáctých narozenin už uběhl týden. Od té doby jsem se Itachimu úspěšně vyhýbat, částečně díky abnormálně vysokému počtu misí. Ale tak to nemůže jít do nekonečna, už i Konan se mě ptala, jestli mi něco udělal, když se mu vyhýbám.
Jak jí mám vysvětlit, že jsem z něho zmatená, že nechápu své vlastní pocity. Líbí se mi být s ním, ale zároveň nemůžu přestat myslet na to, co udělal. Opravdu nevím, co mám dělat… zblázním se z toho! Proč to nemůže být někdo jiný?
Ulice pomalu zapadaly sněhem a práce s ním bylo hodně. I v domcích, lemující ulice, se běhalo sem a tam. Přípravy vrcholily. Ve čtvrti Namikaze panoval klid, žádný stres ze soubojů a tak podobně. V jednom z velkých domů se taky připravovalo na nadcházející, ale v jednom pokoji se ještě spalo.
„Jo, nejprv já, pak Niisan.“ Zasmál se Naruto, když pomáhal s výzdobou.
„Ale musíš uznat, že Tanma-kun se tam nadřel nejvíc.“ Uznala Elika a protáhla se. V zavřeném pokoji cosi zarachotilo. Naru zvedl hlavu.
Minarin pohľad
„BOJ!“
Rýchlo som spravila jutsu, ktoré ma naučil otec. Vyzerá ako silové pole, ale na tom nezáleží...
„Hikari! Teraz ma dobre počúvaj! Nesmieš ma sklamať!“ rezla som sa do prstu a urobila som rovnú čiaru od jedného líca, cez nos, až k druhému.
Stromy sa prehýbali pod prudkým náporom vetra. Dážď šľahal tak mocne, akoby mal prísť koniec sveta a blesky podchvíľou osvecovali nebo silnejšie ako slnko na priamy obed v niekoľkosekundových intervaloch. Potok, ktorý bol za bežných okolností čistučký ako kryštál, bol teraz rozbesnený a kalná voda sa takmer vylievala z koryta. V lese nebolo okrem dažďa počuť nič iné. Oblaky sa lenivo ťahali smerom na sever. V najbližšej dobe koniec očakávať nemôžem.
„Naruto!“ Ozývalo sa z veľkej diaľky, „Naruto!“
„Naruto!“ Výkriky boli každou sekundou zreteľnejšie, „Naruto!“ Otvoril som oči. Ten hlas mi bol veľmi povedomý.
Uvidel som čierne vlasy a sharingan, „Sa...suke,“ nebolo pochýb, že je to on. Zas ma obklopila čiernota. Cítil som však jemné otrasy a teplo. Niesol ma. Niesol. Nemal ma prehodeného cez rameno ako ten bastard.
Zapadalo slunce, když mladý ninja oteřel své blankytně modré oči. Strašně ho bolela hlava a nemohl si na nic vzpomenout. Co se stalo? Kde to jsem? Au, moje hlava. Rozhlédl se po pokoji. Byl mu nějak povědomý... odkud ho zná? A pak si to uvědomil. Je přece v Konoze! Přesněji řečeno v nemocnici, ale jak se sem dostal?
Členové Akatsuki jsou velmi nadaní,
před žádným Kagem svou hlavu neskloní
a proto jsou tak nezdolní.
Jeden z nich jmenuje se Hidan,
je to přeci jen velký tyran.
A ještě k tomu nesmrtelný,
no to potom Kakuza nemůže být silný.
Další blázen přezdívá si Tobi,
myslí si, že je hvězda téhle doby.
Deidara mu to ale zazlívá,
k tomu aby mlčel své jutsu používá.
Pak je tu ještě zlý Kisame,
s ním pracuje bezcitný Itachi, ne?
Nejlepší je Nagato vlastnící Rinnegan,
s ním spojila se krásná papírová Konan.
Sasori už dávno mrtev,
Zápasili spolu dvě kunoichi,
jedna Smrt se jmenuje,
a ta druhá je Naděje,
jejich boj nikody neskončí.
Obě se pořád hádají,
jestli někoho zabijí.
Někdy Smrt vyhraje,
a jeden ninja zemře,
jindy Naděje zvítězí,
a ninjovi život zachrání.
Smrt zlá je,
vždy někoho zabije,
černý plášť nosí,
stále pokrytý něčí krvý.
Naděje zase hodná je,
většinou vyhraje,
sněhově bílé šaty nosí,
a nad hlavou se jí svatozář drží.
Poslední dobou,
[i]Byl jsem mrtvý, ostré světlo se mi zabodávalo do obličeje, sedím naprosto rovně, ruce mám za zády a nemohu se hnout. Co se děje, kde to sa*** jsem? Myšlenky mnou proplouvali sem a tam, bylo jich mnoho.
Nemohl jsem si vzpomenout, jak jsem umřel. Poslední co si pamatuji je, že jsem seděl v temné místnosti na křesle a někdo přede mnou stál.
Kde to bylo? Co se stalo? Zavřel jsem oči, boleli mě od bodavého světla.
Sasuke, ten kdo přede mnou stál, byl Sasuke, už si vzpomínám. Tak jsem zemřel, zabil mě. Pomstil Uchiha klan.
„Tak to jsem ráda, protože mě požádal, abychom vás nechali sami.“ Tohle Naruto udělal? pomyslela jsem si. „Ale,“ řekla jsem, „ proč?“
„Jak to myslíš proč?“ divila se Sakura.
„Proč?“ odvětila jsem, „protože vždycky miloval tebe.“
Sakura se na mě chvíli koukala. Zdálo se mi to, nebo jsem v jejích očích viděla bolest? Po chvíli se na mě smutně usmála a řekla: „To není už delší dobu tak docela pravda. Trávil se mnou veškerý svůj čas, protože jsme v jednom týmu, známe se hodně dlouho a spojoval nás slib co mi kdysi dal.“
Sasuke, pomyslela jsem si.
„Proto si asi ani neuvědomil, že mě dávno nemiluje. Měl mě pořád rád, ale jinak. Hodně jsem mu ublížila a to nemluvím o tom, co se stalo v zemi Železa. Proto teď chci, aby byl šťastný. Zaslouží si to. A jsem si jistá, že s tebou bude.“
Chvíli jsem na ni zamyšleně hleděla. Vypadala, že si něco vyčítá a zároveň mluvila s takovým zvláštním výrazem, který jsem si nedokázala zařadit.
Omlovám se synku můj,
neměl jsem jinou možnost,
neměl jsem na vybranou,
co bys dělal kdybys byl mnou.
Chtěl jsem ti dát život lepší,
chtěl jsem být navždy s tebou.
Co víc bych si jako otec mohl přát,
než být rodinou tvou.
Ale věřím, že dokážeš
si získat lidi, získat si svět.
Pokračuj v tom, v čem já jsem skončil,
pokračuj dál vpřed,
splň si svůj největší sen.
Staň se hokage, založ rodinu,
žij prostě naplno a ničeho nelituj,
budeš to mít těžké, to já vím,
vím to, a vím, kdo to způsobil.
Další den byl Naruto propuštěn z nemocnice. Vzal si s sebou růžové květiny, které od kohosi dostal v nemocnici. Domníval se, že od Hinaty. Ten den nemohl nic dělat, celé tělo měl ještě pohmožděné a ztuhlé. Jediné, na co se zmohl, bylo dojít si na rámen. Ale to nejspíš neměl dělat…
[i]Už zase… Hraju si s rodiči během svých sedmých narozenin, když najednou uslyšíme rány. Zmateně se podívám na mámu, ale ta mě už táhne do tajné hodně malé místnůstky ve stěně a říká mi, ať jsem potichu, stejně jako když má přijít návštěva, nikdo kromě rodičů o mně totiž nesmí vědět, nevím proč. Krčím se ve tmě a malou škvírou se dívám ven. Někdo vyrazí dveře, po chvíli už vnímám jen krev, všude je jenom krev.
[i]"Naruto, vytvoř tři klony," vyzvali mě moji dva zkoušející učitelé – Iruka a Mizuki – a já jsem nakonec udělal to jediné, co mi zbývalo: zkusil jsem to.
Polohu rukou při tvoření technik jsem si pamatoval dobře z mangy i anime, a reprodukovat ji teď nebyl žádný problém. Rovněž jméno techniky – Bunshin no jutsu -, – jsem si pamatoval. Ten zbytek, tedy – to jádro – už ale šlo naprosto mimo mě. Mohl jsem dodat jen to, co jsem si pamatoval z příběhu, jak jsem ho viděl na počítači. Mohl jsem zkusit Kage bunshin. Mohl jsem zkusit…
[left]Jednoho dne večer jsem se šel projít po Konoze, když tu najednou do mě vrazil asi osmiletý chlapec s černými vlasy a černýma očima s nepřítomným pohledem. Měl na sobě černou mikinu s rukávy vyhrnutými po lokty, a bílé delší šortky. Okamžitě se mi omluvil a rozběhl se dál. Nevěděl jsem proč, ale něco mi říkalo abych šel za ním a potají ho sledoval. Doběhl na nějaké místo, kde jsem to neznal. Vypadalo tu to celkem strašidelně, ale přesto jsem tam vstoupil bez nějakých, podle mě zbytečných, obav o své, nebo dokonce chlapcovo zdraví.
s loutkami a přihlížel na mraky,
já podobám se mému otci a matce,
když opustili mně, toužil jsem po odplatě.
a pak učil se, jak z lidí loutky učinit,
jsem je udělal mými ochránci,
objímali jsme se pusinkovali,
ale koukat na mraky už nemohli.
že nejsem sám, že mám ji,
ale obří šrám na srdci se nezahojil,
hnisá pořád dál a utočí jak ohnivý drak.
Ráno se Naruto vzbudil, podíval se na hodinky, které hlásily 8:35. Ještě ježatější, než obvykle se posadil a chvilku zíral do blba. Pak si všiml, že není v pokoji sám. Vedle něj tiše oddechovala Hinata.
„Budu si muset začít pomalu zvykat.“ Pomyslel si Naruto a usmál se. Pohladil Hinatu po vlasech, ale všiml si divné, černé šmouhy za dveřmi. Opatrně vylezl z postele, trošku vrávoral a došel ke dveřím. Tanma jen cosi připravoval, lítal sem a tam v bílém tričku s dlouhými rukávy a tygřím motivem a tmavomodrých až černých riflích.
Pomalu otevřela oči. Cítila se velmi zesláblá. Rozhlédla se kolem. "Kde to jsem?!" Nacházela se v místnosti, kde byli postele, všechno bylo bílé. Po pár minutách jí to došlo.
Jsem v nemocnici! Ale jak jsem se sem dostala a proč vlastně? Poslední co si pamatuji je, že stojím na stromě a pak...
V okně nemocničního pokoje se někdo objevil.
"Můj tým tě našel a odnesl do nemocnice. Spadla jsi z pořádné výšky. Byla jsi pár dní mimo. Ehm..Cos tam vůbec dělala?"Neviděls ji deset let a tohle je jediné na co se zmůžeš?! Kakashi prober se!
„Nevrátim sa? Ešte stále mám čas! Ach, prečo si osud vybral práve mňa?“ hovoril si v mysli Sunohara kráčajúc po širokej prašnej ceste do nekonečnej diaľky smerom do Zeme Ohňa. Do Konohy. Ako vždy mu spoločnosť robil Rami, ktorý sa rozhodol prehovoriť so svojím pánom. Rami nikdy nemal rád ticho. Rád na seba pútal pozornosť ostatných ľudí. A tak začal: „Ako dlho nám ešte potrvá cesta do Listovej, pane?“
„Netuším.“ odvetil Sunohara.
„Nechcete sa vrátiť?“
„Nie!“
„Skutočne?“ zrazu nastalo veľké ticho.
„Pane?“
„Nie.“
