Nováčci
"Tým 7 – Haruno Sakura, Uzumaki Naruto a Uchiha Sasuke," předčítal Iruka-sensei přesně podle toho, jak to bylo i v manze a anime. Nemohl jsem v tomto ohledu čekat žádnou změnu (modlil jsem se, aby žádná nenastala), protože výsledky zkoušky byly tytéž jako v původním příběhu – tedy až na test, ale předpokládám, že ten už nemohl zamíchat kartami natolik, protože známky z testu tvořily pouze jednu pětinu celkového hodnocení, do něhož se započítávaly ještě výsledky z taijutsu, ninjutsu, teorie chakry a ninja-technik, a fyzických testů na výdrž.
Stála v krásné místnosti s bílými stěnami.
„Kde to jsem?“ říkala si v duchu. Poslední, co si pamatovala byly Deavinovy slzy a katanu projíždějícím jejím tělem.
„Řekl bych, že ti dlužím vysvětlení.“ Ozval se v místnosti hlas, který okamžitě poznala.
„Deavine!“ vykřikla a otočila se směrem, odkud hlas slyšela.
Bývalý ninja stál hned za ní, oblečený v zlato-rudém plášti. Láskyplně se objali.
„Co mi chceš vysvětlit?“
„Všechno. Můj původ a jak jsem zjistil kdo jsem."
015 - „Co to je, Deidaro?!“
BUM!!
Ptáček vybouchl a vytvořil se oblak černého prachu. Ze všech stran se ozývalo kašlání.
„Je někomu něco?“ křikl Jiraya a mezi slovy kašlal. Skoro jsem mu nerozuměl. Neviděl jsem na krok. Vzhledem k tomu, že to výbuch nebyl moc velký, ten oblak prachu byl dost velký. Koutkem oka jsem viděl mihnout se černý plášť, ale myslel jsem si, že se mi to jen zdálo. Konečně se oblak rozplynul a my jsme přestali kašlat a viděli jsme. Nikomu se nic naštěstí nestalo, ale mělo stát.
Srdce sa mi zastavilo a potom silne rozbúchalo. Cítila som toľko bolesti a zrazu bola preč. Do očí sa mi nahrnuli slzy. Ústa som mala zarazene pootvorené. To nie je možné. Bol...bol predsa...mŕtvy!
„Sakura?“ chrapľavo sa mi ozvalo pri uchu. Vnútrom akoby mi prebehol elektrický prúd. Nehýbala som sa. Moje ruky obopínajúce Naruta okolo pliec sa začali triasť a pomaly uvoľňovať stisnutie. Úplne som v nich stratila cit. Pustila som ho. Ruky mi padli vedľa tela.
Měsíc zářil zvláštní magickou silou a osvětloval vše pod ním. Muž ležící na zemi a žena držíc jeho hlavu na svých stehnech na sebe hleděli pod světlem onoho tělesa. Plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a omývali chlapcův zakrvácený obličej. Bolest přicházela v hrůzných přívalech a bodala do jejího srdce jako nikdy předtím. Cítila, že její láska opouští tento svět a nemůže proti tomu nic udělat.
Běžela jsem lesem a strach se mi zahryzával do kostí jako vlk trhající maso. V hlavě mi stále zněl křik mé matky.
„Uteč Yumiko, on se zbláznil! Uteč dokud je čas!“
Další den se opět budím s výkřikem, prášky na spaní jsem si totiž zapomněla doma. Což by nebyla až taková katastrofa, kdyby neměl Itachi ustlané ve vedlejší místnosti. Samozřejmě ho to vzbudilo a přiběhl do mého pokoje ještě rozcuchaný a jenom v tom v čem spal, připravený bojovat s případným útočníkem.
Bol teplý letný deň. Konohou sa prechádzal mladý shinobi, ktorý mohol mať tak devätnásť rokov.
„Naruto, tu si! Hokage-sama nás volá do svojej pracovne, tak si pohni!“ vrazil doňho Neji a spustil.
Žeby som konečne dostal nejakú misiu? No bolo by načase, všetci sú niekde rozlezený na misiách len ja som už poriadne dlho nikde nebol. Jeden by si pomyslel že na mňa bábi Tsunade už aj zabudla. No nič teda musím si švihnúť nech sa nerozzúri že sa niekde poflakujem.
Stojíš venku, díváš se na vesnici, které si řekl "tak se měj",
těd jen z povzdálí sleduješ děj.
Začínáš mít pocit, že chceš přátelství toho malého dítěte,
co klidně umře za Tebe.
Ve sněhu jsi ho našel, byl téměř zmrzlí,
věrnost Ti slíbil a nic ho nemrzí.
Ale co Tebe? Nemrzí Tě snad, že si myslí, že je jen zbraň?
Alespoň ho chvíli braň.
Umřel by pro Tebe a co Ty pro něj?
Chce být jen dítě a zároveň ti sloužit děj se co děj!
Otevři oči, Váš příběh končí!
Zdalipak víš, jak se váš život teď točí?
„To ale musela být šlupka, co?“ Zeptal se Naru, zatímco se Tanma zvedal.
„No, to byla. To asi abych se šel zkulturnit, co?“ Zeptal se Tanma se smíchem.
„No, to bys měl.“ Odpověděl mu Naru stejně. Oba bratři vyšli z koupelny do společenské místnosti, kde Tanma silně hvízdl.
„Kadare!“ Zavolal Tanma a vyřítilo se malé, červené torpédo, které Tanmovi vyhopkalo na rameno.
Odniesol ma k rodičom. Už vedeli, čo sa stalo. Zatvorila som sa do svojej izby a odmietala s hocikým prehodiť čo i len slovo. Priala som si, aby som zomrela. Ale... najlepším trestom je trpieť. Smrť by bola len vykúpením.
Dorazili sme na miesto. Nevyzeralo to tu tak, ako predtým. Vráta boli zničené a povaľovalo sa tu plno mŕtvych tiel jouninov Konohy.
„Naruto a Sasuke!“ Kričali živí.
„Ustúpte!“ Zreval Sasuke. Netrebalo im to hovoriť dvakrát.
„Ty si to prežil?“ Utrúsil Tobi pri pohľade na mňa.
Všetci boli už preč, „robíš nášmu hanbu Uchiha klanu!“ Vrčal Sasuke.
- Ty jsi Kyuubi,– pronesl do mého poněkud vyděšeného ticha Naruto až příliš klidně. Tak klidně, že mi to nesedělo k tomu, s jakou v noci usnul, a mnou proběhla poněkud děsivá myšlenka, k čemu že se to nakonec vlastně dobral.
- Ne - -
- Jsi. Včera jsi hýbal mým tělem a zbavil jsi mě v mé vlastní mysli vědomí. A teď taky hýbeš mým tělem ty. –
Obloha bola tak temná a krvavá. Stovky nehybných tiel shinobi ležalo okolo mňa a v mojom náručí - jeden. Ten najdôležitejší. Hrdina! Skláňala som sa nad ním a prosila, aby sa vrátil. Tvár som mala premočenú od sĺz, ruky zafarbené od krvi, v srdci bolesť, ktorá nešla utíšiť.
Zúfalstvo. Úplne ma pohltilo. Ticho som prežívala ten šok a nebola som jediná. Sai, Hinata.
Zatínali zuby, zovierali päste, krčili nosy.
„Hinato, já...“ napjatě jsem čekala, co bude následovat.
„Se ti chci omluvit.“
Srdce mi spadlo do kalhot. Věděla jsem to. Nemiluje mě, ale co potom znamenalo to ráno? Bylo mi pomalu do breku, ale ovládla jsem se.
.
.
.
Začínala jsem si už opravdu zoufat, ale Naruto pokračoval. "Chci se ti omluvit, že jsem byl takový blbec.“
014 - „Fuj! Co to je?!“
„Vyborně!“ křičel Gai, když dorazili skoro všechny dvojice, ale Naruto s Hinatou a Itachi se Sakurou se jaksi nevraceli a to i s Hinatiným Byakuganem a Itachiho Sharinganem.
„Nějak se mi to nezdá,“ zamumlal jsem, když bylo okolo čtvrté hodiny odpoledne.
Mezitím v jeskyni u Naru-Hina...
„N-naruto?“
„Ano zlato?“
„C-co t-to je?!“
„To je... Počkej... Had!“ vyjekl Naruto a uskočil do rohu jeskyně.
„J-jakto?! Měla bych vidět jeho chakru, ale nic nevidím...“ řekla vystrašeně Hinata.
Prešli ďalšie štyri mesiace. Naše súboje sa dostali na veľmi vysokú úroveň. Svoje oči sme ovládli úplne a aj naša zásoba chakry sa zvýšila. Získal som nové summony. Ku Gamabuntovi pribudla líška. Podobala sa trochu na Kuramu, ibaže, pochopiteľne, mala len jeden chvost. Ďalším bol Sasukeho orol.
Chystali sme sa na odchod. Strávil som tu päť mesiacov. Teším sa na svojich priateľov. Sasuke to bude mať ťažšie, ale určite ho prijmú.
Otvorila som oči. Nakláňal sa nado mnou a z rúk mu vyžarovalo oslepujúce zelené svetlo.
„Hashirama,“ zašepkala som a zakuckala sa krvou. Bolestne na mňa pozrel. Otočila som k nemu hlavu a bolestne sykla. Ešte stále som mala na bruchu tú obrovskú dieru. Svetlo zosilnelo.
„Yume, prosím, vydrž,“ po tvári mu stekali kvapky potu od sústredenia.
Snažila som sa zdvihnúť ruku a pohladiť ho, no nebol to zrovna najlepší nápad. Nasledoval ďalší krvavý kašeľ. Zatvorila som oči. Bola som unavená.
...Jenže než jsem se stihl skutečně zamyslet, Naruto už začal provádět svůj plán...
„Narutooo!!“ zakričala som s plných síl. Nemohla som uveriť tomu, čo sa práve stalo. To nemôže byť pravda, to jednoducho neberiem. Rozbehla som sa za Narutovým nehybným telom. Musím to stihnúť, musím ho zachrániť. Sľúbila som to!
