Humor

„Čožeeee?!“ skríkol Pein, keď mu Kakuzu oznámil nie veľmi dobrú správu.
„Zistili sme to až ráno šéfe,“ povedal na svoju obhajobu Kakuzu.
„Ako sa to mohlo stať?!“ nechápal Pein.
„Asi využila situáciu, keď nás Deidara skoro vyhodil do vzduchu,“ konštatoval Kakuzu, „Ale to nič, šéfko! Aj tak nám bola k ničomu.“
„Ale vie kde sa nachádza naše sídlo!“
„To vyriešime. Čo keby sme usporiadali poradu a tam rozhodli ako ďalej?“ navrhol Kakuzu.

Po zabouchnutí dveří Deidara chvíli počkal, kdyby se náhodou vrátili, až při dalším zvuku prásknutí dveřmi, jak bylo Natsuminým zvykem, si hlasitě oddychl a spustil ruce do klína.
To bylo o fous, pomyslel si a vytáhl zpod polštáře vysílačku, díky které odposlouchával Hirokiho a Natsuminy rozhovory. Zamyšleně se na věc díval a přemýšlel o tom, co slyšel. Bude si muset s Natsumi promluvit, až nebude přivázaná k Hirokimu. Schoval vysílačku pod postel tak, aby ji nikdo nenašel a šel spát.

Brzká procházka uličkami Konohy, která se ještě ani nepřipravovala k probuzení. Na obloze byly ještě vidět matně hvězdy. Točité schodiště dovedlo Kakashiho domů.
„Malý, prázdný byteček,“ pomyslel si při vstupu do místnosti. Shodil ze sebe všechno oblečení a dopřál si zaslouženou sprchu. Přes všechnu únavu a ospalost, byl v dobrém rozpoložení.
Vylezl ze sprchy a plácl s sebou do postele. Na stole ležela knížka, tuhle možnost hned zavrhl. Obrátil pohled ke stropu dokud jej nakonec únava nepřemohla.

Neverím, že je to už 10-ty diel xD Vážne nechápem ako som ich mohla napísať "toľko"
Každopádne, tento diel je tak-trochu prelomový... v istom bode a je aj dlhší.
Enjoy!

Čo to robím? Naozaj. Čo to, došľaka, robím? Úplne som potratila rozum? Toto je absolútne iracionálne...
Okamžite som dala svoje ruky preč z Daichiho chrbta na jeho hruď a snažila som sa ho odtlačiť.
Nijak to nezaberalo a ja som nevedela čo mám robiť, tak som ho pohrýzla.
Dokonca ani neviem či zaregistroval, že som sa snažila odtiahnuť. Zasyčal, pustil ma a odstúpil.

Myslím si, že v životě každého člověka nastane stěžejní chvíle, dalo by se říci zlomová, nejdůležitější, hlavní nebo rozhodující, po které se bude muset vážně, závazně a nezvratně rozhodnout, co bude dál. U někoho je to první jízda na koni, pro jiného smrt blízké osoby. Dřív nebo později to musí přijít, bez zvratů a téhle „stěžejní“ situace by to nebyl život. Ne vždy po ní přichází něco horšího. Ale někdy se to stává. Vážná nehoda, požár, zemětřesení… To je, nechci říct osud, ale prostě ona chvíle zlomu.

„Máte smůlu, že neuctíváte Jashina-sama. Takhle na misi zemřete do pěti vteřin,“ kroutil hlavou nad rozhádanou dvojicí.
„Radši sklapni, jestli tedy nechceš, abych pro tebe nějakej způsob zabití našla!“ vyjela na něj Natsumi a znovu se věnovala svojí hádce s Hirokim.

Konečne další dielik nezmyslenej, romantickej slátaniny odo mňa, ale dúfam, že sa vám bude páčiť.
Enjoy!

Prišla som na miesto môjho a Sasukeho stretnutia o pár minút skôr. Vedela som, kde sa stretneme. Samozrejme.
Bolo síce v jeho lístku – ktorý som zvierala v pravej ruke – napísané iba „stretneme sa v lese“ ale bolo to určite na „našom“ mieste. Stretávali sme na tom mieste odkedy mi tam vyznal lásku.
Vtedy som mu nechcela veriť, myslela som si, že si zo mňa strieľa...

Tým Osm v čele s jejich mistrem Kurenai se vracel ze své delší dobu trvající mise zpět do Listové. Když však již byli téměř u brány, tak si všimli, že celou Listovou panuje chmurná nálada. Bylo to přesně tak. Když Hokage neměl důvod se radovat, tak jeho nálada se odrážela v náladě celé vesnice. Co se jenom mohlo stát, tak hrozného? Ani jeden z navrátilců to nevěděl. Vešli domů do vesnice a každý z nich kromě Kurenai si to zamířil rovnou domů. Kurenai šla oznámit Hokagemu úspěšně splněnou misi.

Od doby, čo sa Nana dozvedela, že je tehotná, bola úplne iná. Už nebola tak depresívne naladená, ako pred mesiacom. Zmenila sa. Obklopovalo ju šťastie. Bola veselá a usmievavá. Po celom sídle rozširovala len pozitívnu energiu.

Byl to hezký letní večer. Vál teplý větřík. Zrovna se stmívalo a stíny domů se prodlužovaly. Po ulici šel chlapec. Důvěrně známou ulicí. Zastavil se u místní restaurace, kde vařili výborný rámen. Usedl na jednu z barových židlí. Pozdravil muže a děvečku. Všichni se usmívali a byli prosté radosti z toho, že se znovu vidí. Děvečka se nemusela ptát a ihned hodila na pánev vybrané suroviny. Moc dobře znala jeho nejoblíbenější jídlo. Byli skoro jako rodina. Po těžké práci se tento blonďáček vždy vracel sem a sděloval novinky.

Bylo zde krásně opravdu krásně, žádné rušení způsobení lidskou činností a po lidech široko daleko, ani vidu ani slechu. Přes ten všechen klid zde však uprostřed louky seděl jeden člověk, ale možná už přestal dávno být člověkem, protože jinak nebylo možné, aby zde byl takový klid. Možná kvůli tomu, že zde na tomto místě seděl už několik dní bez sebemenší známky pohybu.

Celé, sa to stalo úplne inak! Nič nebolo v poriadku a jediný ktorý si zachoval svoj rozum na mieste, bol nakoniec ako inak Kakashi. Uhýbal očami od okien pri ktorých stál Hokage. Príliš veľa priameho svetla okresľovalo jeho postavu v žiare akejsi prapodivnej slávy.
„Ospravedlňujem sa.“ zašveholil Kakashi a priložil si ruku pod bradu, „nie je mi však jasné, aký zmysel v tom bol. Predsa každý vedel, že Sasuke ho pôjde hľadať.“ Pošúchal si bradu a potom si znova povzdychol.

Otvorila oči, ale okamžite ich zavrela, cloniac si ich rukou pred denným svetlom. Jej pohyb ho prebudil a on ospalo pootvoril jedno žiarivo modré oko a niečo zamrmlal. Usmiala sa na neho a zaborila mu ruky do blonďavých vlasov. Pritiahla svoju hlavu k tej jeho a letmo ho pobozkala na pery. Keď sa chcela odtiahnuť chytil ju za ruku a stiahol ju späť. Jeho únava bola razom preč a oči mu uličnícky žiarili, na perách sa mu zjavil pobavený úsmev.

„COŽE?!“ zakřičela překvapeně Natsumi, když se dozvěděla svůj a Hirokiho trest.
„Jak jsem řekl. A už tu prosím tak nekřič, nerad bych přišel o sluch,“ napomenul ji Pein.
„O co ti, sakra, jde?! Vždyť je to úplně nelogický! Kdo by k sobě přivazoval dva nepřátele?! Ze snahy o vybudování dobrýho vztahu?! A jako seš normální?! I když jsem s ním jen v jedný místnosti, mám chuť ho zabít a ty nás chceš ještě přivázat k sobě?! Tak hrabe ti nebo co?!“ protestovala Natsumi velmi hlasitě a občas i velmi sprostě.

Zbytek dne utekl Naruto jako voda. Cítila se pořád tak nějak nesvá. Vždy byla bojácná a styděla se před ostatními lidmi, ale v posledních pár dnech opravdu hodně vybočovala ze svého běžného chování. Zpětně jí to bylo nepříjemné, ale ve chvíli, kdy byla schopná na sebe upoutat veškerou pozornost, z toho měla radost. Nakonec však byla šťastná, protože se měla velmi dobře se svými rodiči. Ale stále ji trápila jedna podstatná věc a to, co jsou zač ty její sny. Naruto si myslela, že jsou přespříliš reálné na to, aby byly pouhými sny.

Nagato se vzbudil ze strašného snu. Opět se mu zdálo, jak vidí Mizuki a ta mu mizí přímo před očima v dáli v nenávratnu. Nemohl ji nijak zachránit a bál se toho. Strašná postava se šíleným úšklebkem vysmívala přímo do zoufalého obličeje. A pak se jako vždy probral. Naštěstí za ty dva měsíce, co Mizuki zemřela, se mu ten sen zdával čím dál tím méně často. O to více jej však takový sen vyděsil.

Venku se zatáhlo a začalo krápat. Bára seděla na dvorku a říkala si, že to mohla čekat. Jakoby nebylo dost děsné to, že bude muset za pár hodin možná bojovat s nějakými šíleně silnými ninji, ještě musí být blbý počasí. Nevěděla, co má dělat. Neměla žádnou sbírku zbraní, kterou by mohla kontrolovat a leštit, žádné symbiotické broučky, kterým by mohla nějakým záhadným způsobem dávat instrukce, žádnou chuuninskou vestu, ve které by mohla doplňovat stav náplastí a šumáku, ani neuměla meditovat a střádat tak čakru...

Cesta byla velmi klidná, tedy do doby, než jsme překročili hranice Země ohně. Kousek za nimi jsme se museli na pár hodin zastavit. Přibližně tak hodinu cesty od nás byli nějací shinobi bez čelenek. Vypadalo to ovšem, že postupují, tak jsme se zastavili u řeky.
Seděl jsem na stromě a díval se, jak si slabý větřík pohrává s listy a malými větvičkami. Snažil se jemně pohybovat i mými vlasy, ale ty svázané čelenkou se ani nehnuly. Řeka, která protékala pod stromem, šuměla.

Opřená o kliku se dívala na ninju, jak se k ní pomalu blíží. Ozvalo se cvaknutí zámku.
„Zamkla jsi?“ zeptal se poněkud překvapeně.
„Už toho mám dost. Mám dost toho, jak si zahráváš nejen se mnou, ale i s ostatními. Takže ať mě to bude stát cokoli, zabiju tě!“zasyčela vztekle a jen taktak se držela, aby po něm nevystartovala a nevykuchala z jeho břicha všechny orgány.
„Ty a zabít mě? Nechtěj mě rozesmát. Oba dobře víme, že na to nemáš,“ usmál se povýšeně.

Na ďalší deň mal Soru strážiť tím Taka. Karin síce protestovala, že Sasuke je príliš slabí, no ani Sasukemu sa už nechcelo ležať v posteli. Suigetsu tiež nebol extra nadšený. Radšej by trénoval so svojím mečom. Juugovi to bolo v podstate jedno.
Tak sedeli v obývačke a pozerali na telku. Nie telku. Na telku. Iba na tú bedňu. Karin povedala, že je nezdravé pozerať televíziu. A nikto sa jej neodvážil odporovať, lebo keď bola nabrúsená, tak bola fakt nabrúsená.